ECLI:CZ:US:2004:3.US.503.03
sp. zn. III. ÚS 503/03
Usnesení
III. ÚS 530/03
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. A., zastoupené Mgr. P. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 55 Co 249/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 55 Co 249/2003, s tím, že uvedeným rozhodnutím byla zkrácena na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. na spravedlivý proces, jež vyplývá z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což se údajně promítlo i do zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatelka se žalobou podanou dne 6. 11. 1992 domáhala, aby Obvodní soud pro Prahu 4 uložil povinnost žalovanému K. M. vydat v žalobě specifikované věci nebo zaplatit hodnotě těchto věcí odpovídající částku 5.186,- Kč. Jednalo se o věci, které měla stěžovatelka umístěny v prostoru neuzamčené kůlny, již oprávněně užívala, a které žalovaný vynesl a uložil částečně do vedlejší kůlny, částečně na dvůr a částečně před nemovitost stěžovatelky. Přitom žaloba na vydání věcí byla pravomocně zamítnuta a řízení se omezilo na eventuální petit, tj. na zaplacení uvedené částky, kdy uvedený soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 30 C 409/94, žalovanému uložil zaplatit stěžovatelce částku 3.346,- Kč, co do částky
1.840,- Kč byla žaloba zamítnuta. Soud vyšel z toho, že žalobkyně ztratila ke dni 5. 5. 1997, kdy bylo soudem provedeno místní šetření, možnost dispozice pouze s věcmi, které toho dne nebyly nalezeny, avšak ostatní věci, které nalezeny byly, si stěžovatelka mohla vzít a uložit si je, což ovšem neučinila, takže zavinila, že došlo k jejich ztrátě. K odvolání stěžovatelky i žalovaného městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v podstatě potvrdil (žalobu stěžovatelky zamítl jen co do výše 100,- Kč). Přitom se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, když uvedl, že stěžovatelka se již od roku 1992 domáhala po žalovaném vydání konkrétních věcí nebo zaplacení jejich hodnoty, během řízení dne 5. 5. 1997 byla řada věcí nalezena, tyto věci neměl ve své dispozici žalovaný a stěžovatelka prohlásila, že si věci vezme. Skutečnost, že se tak nestalo, jde k tíži stěžovatelky. Odvolací soud přitom poukázal na ustanovení §415 občanského zákoníku s tím, že podle něho nepostupoval ani žalovaný, když neoprávněně vyklidil z kůlny věci, jež se do 5. 5. 1997 ztratily, ani stěžovatelka, když u věcí nalezených zmíněného dne neučinila žádné opatření proti jejich odcizení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje názor, že si je vědoma postavení Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným a že tedy neuplatňuje námitky skutkové a v zásadě ani právní, ale že tyto směrují k interpretaci práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu. Konkrétně mu vytýká, že dospěl k závěru, že stěžovatelka si mohla nalezené věci umístit na svůj pozemek či do kóje, která jí byla přístupná a byla jí určena k užívání, resp. že konstatoval, že kdyby bylo skutečným cílem žaloby vrácení vynesených věcí, pak nevidí jediný důvod, proč si tam stěžovatelka své věci neumístila. Dle stěžovatelky tato úvaha nemá v právním státě své opodstatnění, protože není její povinností hledat někde své věci a přemýšlet, kde je za situace evidentně protiprávního chování žalobce uskladní. Dále stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudní proces trval 11 let, přičemž nalézací soud se ve věci neorientoval a postupoval neprofesionálním způsobem. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
V prvé řadě je třeba uvést, že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen ztěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky.
Jde-li o formální stránku věci, stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že pokud jednal žalobce protiprávně, když vyklidil její věci z kůlny, nebylo její povinností tyto hledat a zajistit jejich uskladnění. V tomto ohledu se však Ústavní soud plně ztotožňuje s názory obecných soudů, tedy že naopak bylo povinností stěžovatelky věci, s nimiž mohla disponovat, zajistit tak, aby nedošlo k jejich odcizení. Pokud si tak nepočínala, postupovala v rozporu s ustanovením §415 občanského zákoníku, resp. obecně uznávanou zásadou prevence (minimalizace škod). Dle názoru Ústavního soudu tedy nic nesvědčí o tom, že by obecné soudy v tomto ohledu zásadně nesprávným způsobem posoudily dopad ústavně zaručených základních práv a svobod či že by v jejich rozhodovacím procesu byl obsažen prvek svévole, což by mohly být důvody pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných.
Pokud stěžovatelka namítá, že v soudním řízení došlo ke značným průtahům, je třeba poukázat na to, že průtahy řízení představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelka se tomuto možnému zásahu mohla a měla bránit způsobem předpokládaným v §82 odst. 3 písm. b) zákona. Jestliže však již bylo rozhodnutí vydáno, o jeho kasaci lze uvažovat pouze tehdy, pokud průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv; samy průtahy v řízení tak nejsou důvodem zrušujícího nálezu (viz např. usnesení ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 355/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, usn. č. 16). Z ústavní stížnosti však takovéto skutečnosti nevyplývají, nebyly zjištěny ani ze strany Ústavního soudu.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. května 2004