ECLI:CZ:US:2004:3.US.509.03
sp. zn. III. ÚS 509/03
Usnesení
III. ÚS 509/03
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. V. zastoupeného JUDr. R. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2003, čj. 11 To 310/2003-381, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2003, čj. 11 To 310/2003-381, s tím, že postupem uvedeného soudu mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 39 Listiny a princip rovnosti občanů před zákonem vymezený v čl. 1 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 3. 2003, čj. 2 T 115/2002-344, byl stěžovatel spolu s dalšími obžalovanými, P. Č., M. M. a R. V., uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 trestního zákona odložen na zkušební dobu 4 let za současného vyslovení dohledu; dále mu bylo podle §60a odst. 3 trestního zákona uloženo omezení podrobit se vhodným programům psychologického poradenství stanoveným Probační a mediační službou. Uvedeného trestného činu se stěžovatel a výše uvedení obžalovaní dopustili tím, že dne 11. 8. 2002 v ranních hodinách nechali přistoupit do osobního automobilu, ve kterém jeli spolu s M. K., stopařku P. P. s tím, že ji odvezou do Havlíčkova Brodu; tam jí sdělili, že před jejím odvozem na nádraží ČD se krátce zastaví na chatě, kde potřebují vyzvednout nějaké věci, s čímž jmenovaná souhlasila a dobrovolně s nimi jela, téhož dne v době od 7.00 hod. do 9.30 hod. na rekreační chatě ve vlastnictví rodiny Č. po výzvě k prohlídce chaty v podkrovní místnosti stěžovatel a ostatní obžalovaní, kteří s výjimkou M. K. byli ve stavu prosté opilosti, poškozenou obstoupili, P. Č. a M. M. ji uchopili za ramena a strhli ji na lůžko, kde přes verbální i fyzický odpor ji P. Č. a M. M. násilím drželi na lůžku, vyhrnuli jí horní část oděvu a střídavě ji líbali po těle a kousali do prsou, R. V. se snažil o vysvléknutí kalhot poškozené, ta se tomu bránila kroucením a snahou o kopání, kalhoty a kalhotky jí strhl M. M., na to P. Č., M. M. a R. V. při střídavém držení bránící se poškozené za ruce a tělo ji osahávali a olizovali po celém těle i na přirození, zároveň se M. M. pokusil o pohlavní styk, kdy došlo k dotyku pohlavních orgánů, ne však k proniknutí penisu do pochvy poškozené, k jednání se připojil i stěžovatel, který násilím roztáhl nohy poškozené a vykonal na ní soulož, následně násilný dokonaný pohlavní styk na poškozené vykonal M. M., pak P. Č. opětovně poškozenou osahával a líbal, chtěl na ní vykonat soulož, avšak vzhledem k psychickému a fyzickému stavu poškozené od toho upustil, poté s poškozenou přes snahu o odpor vykonal soulož opět M. M.. Pokud jde o výši trestu stěžovatele, soud prvního stupně vycházel z toho, že při posledním jednání soudu obžalovaní projevili snahu o nápravu vzniklého stavu písemnou omluvou a poskytnutím finanční částky. Dle soudu jde o ojedinělý případ, kdy soud při takto závažném protispolečenském jednání zvolil trest při dolní hranici zákonné trestní sazby a výkon trestu nespojil s pobytem ve věznici, kdy ale uložil dlouhé zkušební doby za použití dohledu a omezení. Tím měla být zdůrazněna výchovná stránka trestu, protože dle soudu by na obžalované měla mít výchovný vliv již samotná represivní funkce trestu; jde tedy o případ, že v důsledku jejího splnění pachatel dokáže změnit svoje negativní postoje k zákonem chráněným zájmům a je schopen napříště respektovat platný právní řád. Obava před trestem je dle soudu vyjádřena u nás atypickým chováním obžalovaných, kteří poskytli náhradu za morální škodu již před rozhodnutím soudu. Podle názoru soudu je splněna i výchovná funkce působení trestu na společnost, protože tento postih a vyslovení viny a odsouzení obžalovaných bude působit i na ostatní členy společnosti, navíc obžalovaní budou dlouhodobě sledováni probačním pracovníkem. Podle názoru soudu jsou tím splněny podmínky individuální i generální prevence trestu, přičemž takto uložený trest lépe splní požadovaný účel trestu než případný trest spojený s výkonem ve věznici.
K odvolání státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu ohledně stěžovatele a M. M., přičemž stěžovateli uložil nepodmíněný trest v trvání 2 let a 6 měsíců, M. M. pak rovněž nepodmíněný trest v trvání 3 let. Soud přitom poukázal na ustanovení §58 odst. 1 ve spojení s §23 odst. 1 trestního zákona, k čemuž uvedl, že aby podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody mohl výchovně působit, musí se závěr o něm opírat o podrobné zhodnocení konkrétních okolností stran osoby pachatelů a zvláště jejich činů, a že požadavky generální prevence nemohou odůvodnit uložení podmíněného trestu odnětí svobody za čin spáchaný v době, kdy se takové trestné činy nebezpečně rozmáhají. V souvislosti s tím konstatoval, že trestný čin znásilnění patří mezi nejzávažnější trestné činy proti lidské důstojnosti a že v souvislosti se společensko-politickými změnami došlo k enormnímu zvýšení možnosti zábavy pro mladé lidi, zejména formou diskoték, což se odrazilo v nárůstu dané formy trestné činnosti. Dále poukázal na to, že rozhodnutí soudu o tom, že účelu trestu bude dosaženo bez výkonu testu odnětí svobody, se musí opírat o odpovědné zhodnocení všech ostatních hledisek rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (§58 odst. 1, §31 odst. 1, 2 trestního zákona). V daném ohledu se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Vyšel z toho, že obžalovaní hrubým způsobem narušili základní právo ženy na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě, přičemž zdůraznil psychickou újmu, jež poškozené vznikla, jak vyplynulo ze znaleckého posudku a její výpovědi. Dále poukázal na způsob, jakým byl daný čin spáchán, kdy dle soudu se obžalovaní na trestnou činnost od nástupu poškozené připravovali; společenskou nebezpečnost jednání dle soudu zvyšuje i to, že se na něm podílela čtveřice spolupachatelů; následně odvolací soud zmínil způsob, jak se na provedení daného činu každý ze spolupachatelů podílel, přičemž poukázal na rozdílnost chování a morální úroveň obžalovaných. Dle soudu nelze ani přeceňovat lítost obžalovaných, neboť k té došlo až těsně před vyhlášením rozsudku, předtím obžalovaní trestnou činnost popírali. Navíc u částky zaslané stěžovatelem, P. Č. a M. M., jde o částku vyplývající z nároku poškozené (§43 odst. 1 trestního řádu) a i když ji poškozená přijala, je diskutabilní, zda její výše koresponduje s tím, co musela poškozená vytrpět; v tomto ohledu soudu uvedená částka nepřipadla nijak vysoká. Krajský soud dále vytkl soudu okresnímu, že pominul otázku pohnutky obžalovaných, a upozornil na jejich věk a intelektuální úroveň; zvláště podtrhl cyničnost jednání stěžovatele, jakožto učitele. Dle názoru krajského soudu tyto skutečnosti staví uložené tresty odnětí svobody do poněkud jiného světla, a tak je třeba hodnotit přístup soudu, který v uložených trestech odnětí svobody s podmíněným odkladem viděl výrazný výchovný vliv, jako nedostatečný, a to pokud jde o stěžovatele a M. M., jenž měl ze všech po morální stránce selhat nejvíce. Oproti tomu u P. Č.a shledal jako důležitý pozitivní moment, že když viděl strádání poškozené, od vykonání soulože upustil, takže v jeho případě může podmíněný trest plnit svou zákonnou funkci.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že úvaha krajského soudu o enormním nárůstu dané trestné činnosti není ničím podložena, takže nelze souhlasit s tím, že požadavky generální prevence vyžadují uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Stěžovatel dále tvrdí, že hlavní líčení před okresním soudem trvalo více dnů, během kterých měl okresní soud poznat obžalované i poškozenou, krajský soud učinil své závěry pouze na podkladě spisu, dokazování v zásadě nedoplnil a nemohl čerpat z přímého osobního kontaktu. Dle názoru stěžovatele krajský soud nepostupoval v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a akcentoval skutečnosti svědčící v neprospěch odsouzených, což má platit jak pro následky činu, tak pro způsob jeho provedení. Závěr o agresivitě daného činu totiž zpochybňují lékařské zprávy; pokud jde o psychickou újmu, pak je třeba zohlednit závěr soudního znalce, dle kterého poškozená nejeví posttraumatické syndromy, a jestliže prožívala událost nepříjemně, pak je tomu především v souvislosti s reakcemi okolí, což je skutečnost, kterou nemohli odsouzení ovlivnit. Dále stěžovatel vznáší výhrady k úvaze soudu, že odsouzení trestnou činnost cílevědomě připravovali, přičemž poukazuje v podstatě na to, že poškozená, vzhledem k jejich předchozímu chování, měla možnost tyto opustit, to však neučinila, což nastalo za situace, kdy se poškozená s případem nedobrovolného styku již setkala, takže nešlo o osobu zcela nezkušenou. Není rovněž pravda, že by stěžovatel svou trestnou činnost popíral, pouze využil svého procesního práva a odmítl vypovídat; v řízení před soudem, kam je trestním řádem po jeho novelizaci zákonem č. 265/2001 Sb. přesunuto těžiště dokazování, se ke svému činu plně doznal. Stěžovatel dále uvedl, že nebylo prokázáno, že by použil vůči poškozené násilí, pouze v důsledku podnapilosti si neuvědomoval nepříliš intenzivní projev nesouhlasu poškozené. Uvedl rovněž, že poskytl poškozené odškodnění odpovídající jeho osobním a majetkovým poměrům, kdy v souvislosti se svým jednáním byl nucen ukončit práci ve školství a pracovat na místě spojeném s nižším výdělkem; dle jeho názoru daná částka koresponduje s požadavkem úměrnosti. Stěžovatel má za to, že nebylo respektováno hledisko uvedené v §31 odst. 2 písm. a) trestního zákona, pokud jde o diferenciaci trestů, protože na základě ničeho nelze učinit závěr, že by se jeho jednání a jednání M. M. zásadně odlišovalo od jednání P. Č.a a R. V. Vzhledem k uvedenému stěžovatel tvrdí, že krajský soud přecenil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu, nevzal v úvahu rozsah a význam polehčujících okolností a vycházel pouze z formálního výkladu zákona, když nezohlednil smysl a účel předpisu a důvody, pro které byl vydán, přičemž přecenil význam hlediska generální prevence a zcela pominul další kritéria stanovení účelu trestu o postihu pachatele; v důsledku toho se rozhodnutí o postihu stěžovatele neopírá o zákon. Tím mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jak jsou uvedena shora, a proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí ve výroku o trestu v části jeho se týkající zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Úvodem nutno připomenout, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Napadá-li stěžovatel rozhodnutí obecného soudu v části, týkající se uloženého trestu, Ústavní soud poukazuje na své názory vyjádřené v usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 243/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení nepubl.), ve kterém se, mimo jiné, uvádí, že "smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Účelem trestu ve smyslu ustanovení §23 trestního zákona je skloubení cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních, jež se promítají ve vztahu k osobě pachatele. Trest zahrnuje jak nesporný prvek represe, tak i moment výchovný, resp. preventivní. Smyslem a účelem jak trestu samého, tak i jeho druhu a výměry, je dosáhnout vyváženosti obou cílů, byť prvek represe ve vztahu k zájmům společnosti chránit sebe samu před pachateli trestných činů je i s ohledem na společenskou nebezpečnost těchto trestných činů hlediskem zásadním. Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné a Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by tato vyváženost v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena."
Jinak řečeno, Ústavnímu soudu - vzhledem ke svému postavení ve vztahu k soudům obecným - v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti, což připadá v úvahu v případě extrémního vybočení z kritérií pro tyto účely zákonem stanovených. V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že obecný soud se danou otázkou podrobně zabýval, při úvaze o druhu trestu a jeho výměře vzal v úvahu jak stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, jeho provedení, tak i ostatní hlediska, jež jim ukládají shora citovaná zákonná ustanovení (osobu stěžovatele, jeho poměry), a toto své hodnocení vzal za základ při rozhodování o trestu, takže z hlediska ústavnosti mu nelze nic vytknout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě napadá závěry soudu, že klade důraz na hledisko generální prevence, kdy navíc své závěry o nárůstu předmětného typu trestné činnosti nemá podloženy. V tomto ohledu lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zcela zřejmé, o co tento svůj závěr soud opírá. Nicméně v dalším ohledu nelze jeho závěrům nic vytknout. Zřejmě nebude sporu o tom, že násilí obecně, a zvláště pak násilí páchané na ženách, nutno považovat za jev, který nelze v žádném případě tolerovat. Znásilnění - jako jedna z forem projevu násilí v obecném smyslu - pak se sebou obvykle nese zcela zásadní snížení důstojnosti člověka, kdy právě důstojnost člověka představuje jednu ze základních hodnot, již je nepochybně třeba důsledně chránit. Benevolentní přístup orgánů státu pak může, na straně jedné, vytvářet nepochybně nebezpečné povědomí ve společnosti o relativitě takovéto hodnoty, na straně druhé podkopává důvěru občanů ve stát a jeho orgány; v této souvislosti je třeba připomenout, že současným a samozřejmým trendem moderní společnosti je faktické zrovnoprávnění postavení ženy ve společnosti a její ochrana před tzv. domácím násilím či nevítanými sexuálními projevy na pracovišti, což s sebou nese určitou změnu pohledu na tyto otázky u značné části populace, přičemž jiného přístupu k ženám lze jen ztěží dosáhnout, pakliže k daleko závažnějším zásahům do jejich práv budou orgány státu přistupovat byť jen s náznaky shovívavosti.
Jestliže tedy krajský soud zdůraznil důležitost generální prevence, nelze mu z obecného hlediska nic vytknout. Jde-li pak o konkrétní okolnosti posuzovaného případu, stěžovatel zpochybňuje závažnost svého jednání tím, že nedošlo k zásadní fyzické a psychické újmě poškozené, přesouvá část odpovědnosti na poškozenou tvrzením, že mohla obžalované včas opustit, příp. své jednání omlouvá tím, že jednal v opilosti. Pokud jde o dopady činu odsouzených na zdravotní stav poškozené, touto otázkou se krajský soud podrobně zabýval, takže nezbývá než na jeho závěry plně odkázat, přičemž dle názoru Ústavního soudu právě proto, že čin odsouzených měl následky, jaké měl, resp. že zde existovaly další, stěžovatelem nyní akcentované polehčující okolnosti, mu byl uložen v zásadě mírný trest při spodní hranici trestní sazby (v této souvislosti nelze nezmínit, že horní hranice trestní sazby u trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona je 8 let). Pokud jde o další argument stěžovatele, tedy že poškozená měla nějakým způsobem jednat, pro úvahy o výši trestu se Ústavnímu soudu nejeví jako relevantní; stejně tak nelze jednání stěžovatele omlouvat tím, že byl opilý. Naopak je třeba poukázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, jenž se podrobně zabýval daleko závažnějšími okolnostmi, tj. způsobem, jak byl daný trestný čin spáchán, a podílem jednotlivých obžalovaných na tom, jakož i jejich osobností.
Dále stěžovatel namítal, že krajský soud neměl možnost dostatečně poznat obžalované a poškozenou. Zde je však třeba vzít v úvahu, že nevznikly rozpory mezi závěry soudu prvního a druhého stupně ohledně skutkového stavu, nýbrž až v jeho hodnocení z hledisek uvedených v příslušných ustanoveních zákona (zejména §23 odst. 1, §31 trestního zákona), jež je spojeno s odlišným názorovým přístupem, takže faktoru, na který stěžovatel poukazuje, nelze přikládat zásadní význam. Stěžovatel v ústavní stížnosti také polemizuje s názory krajského soudu, když tvrdí, že jednání odsouzených P. Č.a a R. V. nebylo v zásadě odlišné, a přesto jim byl uložen pouze podmíněný trest odnětí svobody. Touto otázkou se krajský soud, příp. okresní soud, podrobně zabýval, přičemž dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu tak učinil; za této situace a vzhledem k tomu, že takovéto úvahy jsou věcí soudů obecných, jak bylo uvedeno výše, se do daného rozhodování Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat, i kdyby se s jeho výsledkem neztotožnil. Z hlediska ústavnosti nelze krajskému soudu - opět s odkazem na dostatečné odůvodnění rozsudku - vytýkat, jak hodnotil skutečnost, že stěžovatel projevil nad svým jednáním lítost a poskytl poškozené finanční odškodnění. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že odsouzení svůj čin předem nepřipravovali, jedná se opět o pouhou polemiku se závěry krajského soudu; ten svůj názor v daném ohledu opět dostatečně zdůvodnil, když vycházel ze skutečnosti, že obvinění přesvědčovali poškozenou, aby s nimi jela na chatu, jakož i ze svědecké výpovědi L. P. Protože hodnocení důkazů je věcí soudů obecných, Ústavní soud není oprávněn do tohoto procesu zasahovat a jednotlivé důkazy "přehodnocovat", děje-li se tak v souladu s požadavky ústavnosti; to však stěžovatel nenamítal, a nebylo to ani zjištěno ze strany Ústavního soudu.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. června 2004