ECLI:CZ:US:2004:3.US.525.03
sp. zn. III. ÚS 525/03
Usnesení
III. ÚS 525/03
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. C., zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, čj. 7 Azs 6/2003-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v souladu s formálními podmínkami zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, čj. 7 Azs 6/2003-28, s tím, že uvedeným rozhodnutím byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Jak z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, napadeným usnesením byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2003, čj. 59Az 154/2003-16, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 10. 5. 2002, čj. OAM 5632/VL-11-P11-2001, které neudělilo podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli azyl a dále rozhodlo, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 cit. zákona. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení krajského soudu, obsahující poučení o lhůtě pro podání kasační stížnosti, bylo doručeno dne 20. 5. 2003, avšak stěžovatel ji podal až dne 22. 7. 2003, přičemž podle §40 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), bylo posledním dnem pro podání kasační stížnosti datum 3. 6. 2003. Vzhledem k tomu, že lhůty pro podání kasační stížnosti nelze prominout, uvedený soud, aniž by posuzoval důvody pro opožděné podání, kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl jako návrh podaný opožděně.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Plzni postupoval v rozporu s §37 odst. 5 s. ř. s., když jej nevyzval, aby doplnil svůj opravný prostředek o rozhodující skutečnosti, resp. o žalobní body, jakož i s §18 odst. 2 s. ř. s., když mu v řízení nebyl zajištěn tlumočník. V souvislosti s tím stěžovatel tvrdí, že nerozuměl poučení obsaženému ve výše citovaném rozhodnutí krajského soudu, takže nevěděl o možnosti podat kasační stížnost, tu podal teprve dne 22. 7. 2003, tedy ve stejný den, kdy se dostavil k advokátce ovládající ruský jazyk, k čemuž uvedl, že neměl prostředky na advokáta, nemohl ani najít takového, jenž by ovládal ruský jazyk. Proti ústavní stížností napadenému usnesení stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud neposkytl ochranu jeho právům a nevzal do úvahy všechny skutečnosti, které stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, a vůbec se nezabýval tím, že krajský soud nedodržel jeho základní práva, jak je zmíněno výše. Dle stěžovatele jsou tyto skutečnosti tak vážného charakteru, že v žádném případě nelze hovořit o tom, že by se v daném případě jednalo o spravedlivý proces; odmítnutí kasační stížnosti kvůli zmeškání lhůty pro její podání, a to vzhledem k postupu krajského soudu, příp. Ministerstva vnitra, stěžovatel nepovažuje za správné ani spravedlivé. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu zejména vytýká, že porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jestliže se však každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel podal kasační stížnost opožděně, a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než ji v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního odmítnout, přičemž Ústavní soud v postupu tohoto soudu žádné vady nezjistil a ústavní stížnost ani žádné námitky v daném ohledu neobsahuje. Pokud stěžovatel namítal, že se mu, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, jeví daný přístup jako "nespravedlivý", Ústavní soud, nehledě na nepříliš věrohodná tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti týkající se důvodů, pro které nebyla kasační stížnost podána včas, si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 59 Az 154/2003, z něhož zjistil, že již dne 23. 5. 2003 udělil stěžovatel k podání kasační stížnosti plnou moc JUDr. J. G., advokátovi v Plzni, dne 26. 5. 2003 pak do tohoto spisu nahlédla advokátní koncipientka uvedeného advokáta, což však v ústavní stížnosti zamlčel. Za těchto okolností se tvrzení stěžovatele jeví natolik nepravděpodobné, že z něj Ústavní soud nemohl dále vycházet. Pokud stěžovatel namítá, že došlo k porušení čl. 37 odst. 4 Listiny, pak jeho aplikace na daný případ nepřichází do úvahy vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval s ohledem na formální vady podaného návrhu bez jednání.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. června 2004