ECLI:CZ:US:2004:3.US.53.04
sp. zn. III. ÚS 53/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele H. s.T. zastoupený JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22. října 2003, sp. zn. 5A 140/2002, za účasti Nejvyššího správního soudu ČR jako účastníka řízení a Ministerstva zemědělství ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel, ve věci o uznání s. h. T., proti pravomocnému usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22. října 2003, č.j. 5A 140/2002- 34, jímž byla žaloba odmítnuta jako nepřípustná. Napadeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 2. října 2002, č.j. 31463/2002-1000 (mimoodvolací řízení bylo zahájeno k podnětu JUDr. J. B., správkyně konkurzní podstaty I. Zemědělské společnosti Ploskovice, s.r.o.), jímž ministr zemědělství změnil předcházející rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17. června 2002, č.j. 1681/00-5050, a zrušil rozhodnutí Okresního úřadu Litoměřice ze dne 27. září 2000, č.j. 206-8461/2000/ŽP, nebylo meritorně rozhodnuto, věc toliko vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud - stručně řečeno - se odmítl žalobou stěžovatele zabývat po věcné stránce, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") resp. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 1 Ústavy ČR; dle obsahu ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud odmítl žalobu stěžovatele jako nepřípadnou, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
Podrobnou argumentací v meritu věci stěžovatel vyvodil závěr o nezákonném rozhodnutí obecného soudu, neboť měl za to, že napadeným nedůvodným rozhodnutím byla věc zrušena a vrácena správnímu orgánu I.stupně k dalšímu projednání, aniž by měl stěžovatel možnost podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek (jeho rozklad byl jako nepřípustný odmítnut). Orgány státní správy se stěžovatelem jednaly svévolným způsobem a nevzaly v úvahu ani tu skutečnost, že v řízení již existovalo pravomocné rozhodnutí, kterým byla stěžovateli přiznána určitá práva a povinnosti, s nimiž dále nakládal.
Obecný soud se s námitkami a tvrzeními stěžovatele řádně nezabýval a podle jeho názoru vyložil zákon ústavně nekonformním způsobem [nedostatečně zdůvodnil napadené rozhodnutí, nebylo jednoznačné jeho stanovisko ke změně právní úpravy dané zákonem č. 30/2002 Sb., resp. vztahu k zákonům č. 150/2002 Sb. (dále jen "s.ř.s.") a zák. č. 151/2002 Sb.]. Stěžovatel argumentoval nálezy Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení Nejvyšší správní soud ČR, a to jeho předsedkyní JUDr. Eliškou Cihlářovou, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukázal rovněž na to, že podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že se stěžovatel tvrzeným porušením jeho základních práv domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal zákonnost postupu správních orgánů. Své vyjádření uzavřel návrhem, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník řízení Ministerstvo zemědělství, a to ředitelem odboru legislativního a právního JUDr. J. U. (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník uvedl, že ministr zemědělství zastává názor, že jeho rozhodnutím ze dne 2. října 2002 (31463/2002-1000) nebylo zasaženo do věcných práv stěžovatele a odkázal na odůvodnění uvedeného rozhodnutí. Ve věci samé bylo znovu rozhodnuto prvoinstančně s možností využití všech opravných prostředků, které připouští zákon č. 71/1967 Sb. (dále jen "správní řád") a s.ř.s. Vedlejší účastník sdělil, že netrvá na postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení a souhlasí s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když současně požádal o zaslání rozhodnutí Ústavního soudu v této věci.Vedlejší účastník nevznesl procesní návrh, jak má být v řízení o ústavní stížnosti rozhodnuto.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavních kautel, přičemž porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, neshledal. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel se domáhal žalobou podanou dne 6. listopadu 2002 u Vrchního soudu v Praze zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 2. října 2002 (31463/2002-1000), jímž bylo změněno předchozí rozhodnutí ze dne 17. června 2002 (1681/00-5050) tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně [Okresního úřadu Litoměřice ze dne 27.září 2000 (206-8461/2000/ŽP)] se zrušuje a věc se vrací k novému projednání. Vedlejší účastník v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ze spisového materiálu jednoznačně nevyplynulo, že před vydáním rozhodnutí byla dána účastníkům možnost se vyjádřit (§33 odst. 2 správního řádu), proto byl zvolen nejvhodnější postup nápravy tím, že zrušil rozhodnutí a věc vrátil správnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí (§59 odst. 3 správní řád). Na základě §132 s. ř. s. věc přešla do věcné příslušnosti Nejvyššího správního soudu, který žalobu dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl s tím, že napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí vymezeného v ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
Obecný soud se v řízení především zabýval podstatnou stěžejní otázkou pro posouzení věci, zda rozhodnutí dle §59 odst. 3 správního řádu, jímž odvolací orgán rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně, který je vydal, k novému projednání a rozhodnutí, lze podřadit pod rozhodnutí vymezené v ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Z napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že tímto zrušením a vrácením do stádia řízení u správního orgánu I. stupně věc nekončí a bude o ní rozhodováno znovu. Napadené rozhodnutí je proto rozhodnutím, kterým se nemění nic na subjektivních veřejných právech účastníků správního řízení. Je proto rozhodnutím, které nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti stěžovatele. Rozhodnutí vedlejšího účastníka o zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně není meritorním rozhodnutím ve věci, ale rozhodnutím procesním. O návrhu stěžovatele bude znovu rozhodovat správní orgán I. stupně, proti kterému bude mít stěžovatel možnost podat odvolání a následně žalobu k soudu.
V předmětné věci s ohledem na své ústavní poslání Ústavní soud pouze konstatuje, že k odmítnutí spravedlnosti a porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces rozhodně nedošlo. Ústavnímu soudu nepřísluší výše přijaté právní závěry přehodnocovat, pouze dodává, že interpretace Nejvyššího správního soudu v daném případě provedená není v nesouladu s obsahem standardních výkladových metod (teorií) stran soukromoprávní či veřejnoprávní kvality právního vztahu v jejich vzájemné spojitosti a jeho rozhodnutí učiněné s odkazem na §46 odst. 2 s.ř.s. nevybočuje z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny ve smyslu svévolné aplikace práva. K porušení principu zákazu denegatio iustitiae by ze strany Nejvyššího správního soudu došlo toliko tehdy, pokud by se návrhem stěžovatelky nikterak nezabýval, nikoliv za situace, pod níž spadá i posuzovaný případ, kdy aplikoval citované ustanovení s.ř.s.
V důsledku absence žalobní legitimace stěžovatele nebyla správní žaloba způsobilá meritorního projednání, pročež došlo k jejímu odmítnutí a z pohledu rozhodovacích důvodů bylo tedy nadbytečným se polemikou stěžovatele v naznačeném směru zabývat. Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána jak konstantní judikaturou, tak i povahou vývodů ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu