ECLI:CZ:US:2004:3.US.530.03
sp. zn. III. ÚS 530/03
Usnesení
III. ÚS 530/03
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky H. M., zastoupené JUDr. I. T., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2003 č. j. 5 Cmo 359/2003-85, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vady plné moci formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka, takto žalovaná v řízení před obecnými soudy, domáhala kasace v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž tento jako odvolací orgán v rozsahu opravným prostředkem napadeném potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. května 2003 č. j. 37 Cm 93/99-72, tj. ve výroku, dle něhož tamní soud nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka, aniž by vznesla vůči ústavní stížností napadenému rozhodnutí věcné výhrady co do jeho odůvodnění či jakkoliv jinak vlastní jeho obsah sám o sobě rozporovala, namítla, že usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 184/2003-66 ze dne 25. srpna 2003 tentýž senát ve shodném složení ve skutkově i právně totožné věci zavázal žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. V takovémto odlišném postupu vůči účastníkům řízení spatřuje dotčení ústavních kautel zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 37 odst. 3 a v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pro uvedené se domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení a dále, s poukazem na svou mateřskou dovolenou, požadovala, aby dle §83 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud rozhodl, že náklady na její zastoupení zaplatí stát.
Ústavní soud není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor jednotlivce vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky shledán nebyl. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž dostatečně rozvedl úvahy, jež byly v předmětné věci v otázce rozhodování o (ne)přiznání náhrady nákladů řízení rozhodné pro úsudek stran jejího podřazení pod ustanovení §150 o. s. ř. Pokud stěžovatelka namítá, že předchozím rozhodnutím v totožné věci jiného účastníka řízení rozhodl tamní soud odlišným způsobem, je sice třeba říci, že z pohledu právního státu a jeho základního předpokladu, jímž je předvídatelnost práva, se jedná o jev v obecné rovině nežádoucí, nicméně ve vztahu k vlastní ústavní souladnosti napadeného rozhodnutí tato divergence sama o sobě zůstává bez jakéhokoliv relevantního vlivu.
Proto byla ústavní stížnost, vykazující znaky zjevné neopodstatněnosti, Ústavním soudem podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta. Z tohoto důvodu potom nebylo možné uplatnit postup podle ustanovení §83 odst. 1 citovaného zákona a vyhovět návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů zastoupení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2004