ECLI:CZ:US:2004:3.US.532.03
sp. zn. III. ÚS 532/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. září 2003 sp. zn. 12 Co 504/2003 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. dubna 2003 sp. zn. 16 C 250/2002, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") napadá stěžovatel oba, v záhlaví usnesení označené rozsudky, a tvrdí, že jimi došlo k porušení článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k "porušení občanského zákona spočívající v nesprávném právním posouzení věci".
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 17. 4. 2003 č. j. 16 C 250/2002-95 rozhodl, že povinnost stěžovatele (dříve žalovaného) vyklidit byt č. 5 ve druhém podlaží domu č. 21 na ulici T. v Šumperku, která mu byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 11. 1999 sp. zn. 16 C 184/99, není vázána podmínkou zajištění náhradního bytu s tím, že stěžovatel je povinen byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobkyni E. D (dále jen "žalobkyně") do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v další části odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými zjištěními zejména soudu prvního stupně a zdůrazňuje, že intenzita konfliktů jím vyvolaných nebyla údajně taková, aby mohl soud prvního stupně dospět k závěru, že došlo ke změně právních poměrů, které odůvodňují i změnu shora označeného rozsudku o formě bytové náhrady.
Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 4. 2003 č. j. 16 C 250/2002-95 se zjišťuje, že tento soud rozhodl ve věci žaloby o změně podmínek vyklizení tam označeného bytu tak, jak bylo shora uvedeno, s tím, že po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že od rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu bytu (tj. od vydání rozsudku ze dne 16. 11. 1999 č.j. 16 C 184/99-16) došlo k takové změně poměrů, která odůvodňuje i změnu tohoto rozhodnutí v části, v níž bylo rozhodováno o formě bytové náhrady při vyklizení stěžovatele. Soud ve vztahu k rozsudku ze dne 16. 11. 1999 konstatoval, že příčiny rozvratu manželství účastníků byly spatřovány v impulsivnosti stěžovatele, když ten ve svém nežádoucím jednání pokračoval jak v průběhu rozvodového řízení, tak i po jeho skončení. Toto jednání stěžovatele se však přes své negativní rysy neprojevilo v takové míře a v tak brutální formě (fyzické napadení žalobkyně), aby to soud, v té době rozhodující o vyklizení předmětného bytu a zajištění bytového náhrady, považoval za důvod hodný zvláštního zřetele v tom směru, že by vyklizení bytu bylo vázáno pouze na zajištění náhradního ubytování.
Soud prvního stupně dále zdůraznil, že od tohoto rozhodnutí z roku 1999 došlo ke změně skutečností zásadních pro rozhodnutí o formě bytové náhrady zejména z toho důvodu, že stěžovatel byl v mezidobí uznán vinným ze spáchání trestných činů podle §221 odst. 1 a §202 odst. 1 trestního zákona, kterých se dopustil dne 21. 1. 2000 jak fyzickým násilím proti žalobkyni, tak i napadením sousedů. S ohledem na skutečnost, že trestní příkaz v této trestní věci nabyl právní moci, je soud výrokem o vině a o trestu stěžovatele v něm vysloveným vázán.
Okresní soud přisvědčil stěžovateli pouze v tom, že provedenými důkazy bylo zjištěno, že společné soužití účastníků je narušováno také ze strany žalobkyně a jejich dcery, neboť i ony se podílely na verbálních útocích, které však nikdy nepřerostly do fyzického napadení stěžovatele. Ze všech těchto skutečností, které byly v řízení prokázány provedenými důkazy (mimo jiné zprávou ošetřující lékařky dcery účastníků, oznámením Policie ČR o odevzdání přestupku, lékařskými zprávami, policejními záznamy, rozhodnutím Městského úřadu v Šumperku ve věci přestupku, kterého se měl dopustit stěžovatel a blokovými pokutami) dospěl soud prvního stupně k závěru, že vysoce konfliktní soužití stěžovatele, žalobkyně a jejich dcery je v převážné míře zapříčiněno chováním stěžovatele, který problémy v soužití řeší neadekvátně, neboť nepřiměřeně agresivně reaguje, a to verbálními útoky, které se stupňují až do fyzického napadání, takže soud prvního stupně má za to, že za této situace jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro rozhodnutí určující, že povinnost stěžovatele vyklidit předmětný byt není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, ale pouze na zajištění náhradního ubytování. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně přesto, že v době rozhodování tohoto soudu byly vztahy mezi účastníky zklidněné, mimo neprokázaný incident na počátku roku 2002. Při svém rozhodování vzal soud prvního stupně zejména v úvahu skutečnost, že to bylo právě jednání stěžovatele, které v minulosti porušovalo soužití mezi účastníky v takové intenzitě, že dosáhlo trestněprávní roviny, když jeho opakování nelze ani v budoucnu vyloučit. Takovým jednáním, které bylo v rozporu s dobrými mravy, stěžovatel zneužíval svého práva bydlení v předmětném bytě k verbálnímu a fyzickému napadání všech osob, které se zde zdržovaly.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2003
č. j. 12 Co 504/2003-110 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uvedl, že při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, vycházel, za dodržení podmínek neúplné apelace, z uplatněných odvolacích důvodů a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné.
Podle obsahu odvolání je zřejmé, uvádí odvolací soud, že stěžovatel napadá rozsudek soudu prvního stupně z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu věci, ke kterému mělo dojít tím, že soud prvního stupně neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, když odvoláním napadené rozhodnutí podle názoru stěžovatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§205 odst. 2 písm. d), g) občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.").
Odvolací soud nejprve konstatoval, že jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stěžovatel nenamítal a z obsahu spisu ani jejich existence nevyplývá, proto se tento soud dále zaměřil na zkoumání, zda odvolací námitky stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně jsou důvodné.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 16 C 250/2002 dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně dostál své povinnosti, ve věci dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, neboť provedl takové důkazy, které byly pro právní posouzení věci podstatné a rozhodné, a z nich vyvodil správné skutkové závěry, jež odvolací soud zcela akceptuje.
K námitkám stěžovatele odvolací soud konstatoval, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně měl stěžovatel možnost se vyjádřit ke všem provedeným důkazům a této možnosti využil. Při jednání před soudem prvního stupně dne 15. 4. 2003 byl stěžovatel řádně poučen ve smyslu ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §120 a §119a odst. 1 o. s . ř.; po tomto poučení stěžovatel uvedl, že žádné další skutečnosti netvrdí ani žádné další důkazy neoznačuje.
V další části odůvodnění se odvolací soud zabýval námitkou stěžovatele o nesprávném právním posouzení věci, a i v tomto případě dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné, neboť soud prvního stupně správně v dané věci aplikoval ustanovení §712 odst. 3 ve vztahu k ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, když takové právní posouzení odpovídá žalobě i skutkovým zjištěním. Odvolací soud s poukazem na ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. konstatoval, že změna dříve určené formy bytové náhrady v důsledku změny poměrů je přípustná, neboť soud může v řízení podle výše citovaného zákonného ustanovení určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění jakékoli bytové náhrady, případně může přiznat povinnému bytovou náhradu nižší formy. Důvodem zásahu do již pravomocného rozhodnutí je následná změna poměrů znamenající, že výkon práva povinného na bydlení, za splnění podmínky na zajištění určené bytové náhrady, by se ocitl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku).
Závěrem odvolací soud zdůraznil, že i další výkon práva osobou povinnou k vyklizení bytu, tj. výkon práva na bydlení podle ustanovení §712 odst. 6 občanského zákoníku, musí být se zřetelem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku postižitelný, neboť opačný závěr by vedl k znevýhodnění právního postavení řádného nájemce. Ke změně poměrů odůvodňující aplikaci §3 odst. 1 občanského zákoníku dochází pak zpravidla na straně toho, komu byla uložena povinnost byt vyklidit, když změna poměrů zde spočívá v takovém jeho chování nebo opomenutí, jež ve svém důsledku znamená zneužití výkonu práva na bydlení (§712 odst. 6 občanského zákoníku) v jím dosud užívaném bytě.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení spisu Okresního soudu v Šumperku vedeného tímto soudem pod sp. zn. 16 C 250/2002, ze kterého zjistil následující skutečnosti:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala změny podmínek vyklizení předmětného bytu a uvedla, že rozsudkem Okresního soudu Šumperku ze dne 16. 11. 1999 sp. zn. 16 C 184/99 bylo zrušeno právo společného nájmu zde blíže označeného družstevního bytu a bylo rozhodnuto, že předmětný byt bude žalobkyně dále užívat jako jediná nájemkyně a členka družstva, když stěžovatel je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni dosud nepodařilo náhradní byt zajistit, a ze strany stěžovatele dochází k častému fyzickému a slovnímu napadání jí a jejich dcery, navrhovala žalobkyně, aby soud již nevázal povinnost stěžovatele vyklidit předmětný byt na splnění podmínky zajištění náhradního bytu, ale na zajištění náhradního ubytování.
Svá tvrzení žalobkyně doložila potvrzením dorostové lékařky o zdravotním stavu své dcery ze dne 25. 6. 2001, oznámením Policie ČR, obvodního oddělení Šumperk o přestupku proti občanskému soužití ze dne 16. 12. 1999, ze dne 19. 1. 2000 a ze dne 1. 3. 2001, ambulantním lístkem z chirurgického oddělení nemocnice Šumperk ze dne 16. 12. 1999 a potvrzeními o své pracovní neschopnosti na období leden 2000.
Po provedeném dokazování rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 9. 2001 č. j. 16 C 149/2001-31 tak, že žalobě vyhověl. Po odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 9 Co 996/2001 změnil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že zamítl návrh žalobkyně na určení, že povinnost stěžovatele vyklidit předmětný byt, která mu byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 11. 1999 č. j. 16 C 184/99-16 není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, ale na zajištění náhradního ubytování.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2002 č. j. 28 Cdo 1400/2002-64 byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 9 Co 996/2001 zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
V odůvodnění dovolací soud konstatoval, že předmětem posouzení v projednávané věci je pouze to, zda se stěžovatel dopustil jednání jež by znamenalo zneužití práva na bydlení (§712 odst. 6 občanského zákoníku) pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku) či nikoli. Dovolací soud zavázal soud nižšího stupně se v dalším řízení zaměřit jen na ty konkrétní skutečnosti, které existovaly ve vztahu mezi účastníky při užívání bytu v mezidobí po právní moci rozsudku o určení dosavadní bytové náhrady, a které odůvodňují nebo vyvracejí závěr o výkonu práva stěžovatele, jež je v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 10. 2002 č. j. 12 Co 544/2002-70 zrušil následně rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 21. 3. 2003 předložila žalobkyně na podporu svých tvrzení fotokopie oznámení o přestupku ze dne 13. 9. 2001, 1. 3. 2001, 24. 2. 2002 a 4. 10. 2002, a stěžovatel navrhl, aby si soud vyžádal zprávu od Obchodní akademie Šumperk, kterou navštěvovala jejich dcera, ke zjištění počtu neomluvených hodin, dále výslech svědků J. a lékařskou zprávu ošetřující lékařky jejich dcery.
Návrh stěžovatele na doplnění dokazování ve smyslu shora uvedeného byl soudem prvního stupně akceptován v plném rozsahu (č. l. 84, č. l. 87-92 spisu). Jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 4. 2003, účastníci byli podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. poučeni o pravidlech neúplné apelace a poté shodně uvedli, že "žádné důkazy neoznačují a nic jiného netvrdí".
Ústavní soud po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
S ohledem na obsah předmětné ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v odvolání a s níž se odvolací soud v úplnosti vypořádal. Ústavněprávní aspekty v předmětné ústavní stížnosti se ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím obecných soudů omezují na tvrzení stěžovatele o údajném porušení občanského zákona (správně občanského zákoníku), "spočívající v nesprávném právním posouzení věci" a na odkaz na porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. Pokud stěžovatel argumentuje tím, že právní posouzení věci oběma obecnými soudy je s ohledem na ustanovení občanského zákoníku nesprávné, je nezbytné uvést, že právní posouzení věci by bylo obecně nesprávné tehdy, pokud by soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Tato námitka stěžovatele není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že soudy obou stupňů v řízení konaném podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. rozhodovaly ve věci opakovaně, když po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 9 Co 996/2001 se ve smyslu ustanovení §163 odst. 1 o. s. ř. tyto soudy zabývaly otázkou, zda v mezidobí (tj. od právní moci rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 11. 1999 sp. zn. 16 C 184/99) došlo ke změně poměrů, v jejichž důsledku výkon tohoto práva stěžovatelem byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku).
Jak již zdůraznil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, v řízení byly provedeny veškeré důkazy navržené stěžovatelem, přes tuto skutečnost se však stěžovateli nepodařilo vyvrátit tvrzení žalobkyně, jimiž odůvodnila svůj žalobní návrh.
Nelze akceptovat rovněž snahu stěžovatele o "zlehčování" intenzity a rozsahu jím vyvolaných konfliktů, končících fyzickým násilím proti žalobkyni a jejich dceři, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v tomto směru úplná a byla dostatečným podkladem pro vyvození odpovídajících právních závěrů.
Stěžovatel se mýlí pokud se domnívá, že výkon jeho práva bydlení v předmětném bytě až do zajištění určené bytové náhrady nelze posuzovat pod zorným úhlem obsahu ustanovení §3 odst 1 občanského zákoníku. V tomto směru se jedná o standardní rozhodování, které je v souladu s platnou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1827/99).
Jak již dříve konstatoval dovolací soud, rozsudkem o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, o určení dalšího nájemce a povinnosti vyklidit předmětný byt po zajištění náhradního bytu žalobkyní, byl mezi účastníky založen nový právní vztah, který je mimo jiné charakterizován právem stěžovatele na bydlení v bytě až do zajištění určené bytové náhrady (§712 odst. 6 občanského zákoníku). Forma určené bytové náhrady závisela na okolnostech, které tu existovaly v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.), mezi než patřily i bytové poměry stěžovatele. Ačkoli právo stěžovatele bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady bylo založeno pravomocným rozhodnutím soudu, nesmí další výkon tohoto práva být v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku, tj. výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Pokud obecné soudy provedenými důkazy zjistily, že v době po vydání tohoto pravomocného rozhodnutí došlo ke změně těchto poměrů na straně stěžovatele takovým způsobem, že výkon jeho práv a povinností spojených s bydlením v předmětném bytě zasahuje bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů žalobkyně a jejich dcery, nelze rozsudkům obecných soudů vytknout porušení základních práv a svobod stěžovatele, pokud rozhodly, že povinnost stěžovatele k vyklizení předmětného bytu, stanovená pravomocným rozhodnutím, není nadále vázána podmínkou zajištění náhradního bytu, ale náhradním ubytováním.
Po shrnutí všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, v projednávané věci konkrétně čl. 11 odst. 5, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě tohoto zjištění proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu