ECLI:CZ:US:2004:3.US.543.04
sp. zn. III. ÚS 543/04
Usnesení
III. ÚS 543/04
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky A. Š., zastoupené JUDr. B. P., advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004 sp. zn. 28 Cdo 1936/2003 a Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2003 sp. zn. 47 Co 125/2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka, která se domáhala zrušení výše citovaných rozsudků, vyslovila přesvědčení, že označené soudy svým rozhodnutím porušily právo, jež je jí zaručeno čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že uplatnila nárok na vydání nemovitostí, které na základě rozsudku vyneseného bývalým Státním soudem v Brně ve věci 2 Ts II. 31/51 a 1 Ts II. 88/51 přešly na stát, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 1990 sp. zn. 1 Rt 328/90 a ze dne 12. prosince 1990 sp. zn. 2 Rt 336/90 byla ona i její manžel rehabilitováni. Poukázala proto na okolnosti, za nichž byly nemovitosti oběma spoluvlastníkům odejmuty i za nichž je koupili od státu žalovaní, na provedené důkazy a jejich hodnocení, když právě postupem odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu se cítí dotčena v právu na spravedlivý proces a soudní ochranu. V řízení o dovolání, dle jejího názoru, Nejvyšší soud porušil čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když ve věci dovolání proti rozsudku soudu II. stupně ze dne 6. května 2003 jednal a rozhodl senát v jiném složení, než senát v dovolacím řízení předcházejícím, jehož právní názory se v mnoha směrech od názorů obsažených v rozhodnutí ze dne 29. června 2004 liší.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek soudu II. stupně, jímž bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. listopadu 2000 č. j. 5 C 74/2000-247 a dovolání důvodně zamítl, když zjistil, že odvolací soud po doplnění dokazování a zhodnocení všech provedených důkazů opodstatněně shledal, že žalovaní, označení žalobkyní jako osoby povinné k vydání nemovitostí dle §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., tyto nenabyli v rozporu s právními předpisy platnými v době uzavření kupní smlouvy ohledně nich, touto nebyli ani protiprávně zvýhodněni, a proto rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že návrh žalobkyně na uzavření dohody o vydání předmětných označených nemovitostí zamítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku, s poukazem na skutkové závěry učiněné odvolacím soudem a na obsah §4 odst. 2 a §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč při hodnocení jevících se rozdílů mezi cenou, za kterou byla nemovitost prodána, a cenou vyčíslenou v průběhu řízení odhadci ve znaleckých posudcích nelze prodejní cenu považovat za stanovenou v rozporu s tehdy platnými předpisy, a ze zjištěných okolností, za kterých byl převod na žalované uskutečněn, pak ani konstatovat jejich protiprávní zvýhodnění. Na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, jakož i Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2003 č. j. 47 Co 125/2001-334 lze v dalším odkázat.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že její právo na zákonného soudce bylo porušeno, když dovolací soud v její věci rozhodoval opakovaně, avšak v senátě rozdílného složení a rozdílných právních názorů, nutno konstatovat, že neuvedla žádnou skutečnost svědčící o nedůvodné změně v obsazení senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu od roku 2000 do roku 2003, způsobilé tak zásahu do práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Lze dodat, že z obsahu rozsudku dovolacího soudu č. j. 28 Cdo 273/99-196 vyplývá, že Nejvyšší soud dne 14. března 2000 zrušil rozsudek soudu odvolacího ze dne 27. října 1998, kterým byla žaloba zamítnuta, stejně tak i rozsudek soudu I. stupně, jímž bylo této dne 13. dubna 1993 vyhověno, přičemž odvolacímu soudu byl vytknut nesprávný a nedůsledný postup řízení při zjišťování skutkového stavu, jestliže se od skutkových zjištění soudu I. stupně odchýlil, aniž některé z důkazů opakoval.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2004