ECLI:CZ:US:2004:3.US.551.04
sp. zn. III. ÚS 551/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci návrhu L. K. na zrušení nařízení vlády č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním formálně označeným jako ústavní stížnost proti rozhodnutí Vlády České republiky, Nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1 o nesplnění veřejného příslibu obsaženém v Programovém prohlášení Vlády ČR z roku 2002 část 6.3. Vzdělávání, kde je uvedeno: "Vláda se zavazuje zvýšit platy pedagogických pracovníků na úroveň relativně srovnatelnou se zeměmi Evropské unie...", se navrhovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil nařízení vlády č. 140/2004.
Podle navrhovatele (pedagogického pracovníka) rozhodla vláda výše citovaným nařízením o odnětí části platu jako nárokové složky, a ohrozila tím stávající výdělkovou úroveň pedagogických pracovníků, čímž bylo ze strany státu zasaženo do základního práva zakotveného v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž přijaté nařízení mělo dle navrhovatele - stručně shrnuto - odnětím části platu zaměstnanců porušit i ústavně zaručené základní právo vyplývající z čl. 4 odst. 4 Listiny.
Navrhovatel dále v podané ústavní stížnosti dovozuje, že vláda svým rozhodnutím zveřejnit ve vládním programovém prohlášení závazek směřující ke zvýšení platu pedagogických pracovníků svobodně projevila formou veřejného příslibu podle §851 obč. zák. svou vůli směřující k odstranění nespravedlivě nízkého ohodnocení pedagogických pracovníků. Stěžovatel trvá na splnění veřejného příslibu a vyjadřuje přesvědčení, že vláda jej zřejmě splnit nehodlá.
Podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o zrušení jiných právních předpisů než zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud vázán podle čl. 88 odst. 2 Ústavy, blížeji v ustanovení §64 odst. 2 rozvádí, v souladu s ústavním zmocněním zakotveným v čl. 88 odst. 1 Ústavy, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zrušení jiného právního předpisu (jeho jednotlivého ustanovení).
V dané věci je navrhovatel fyzickou osobou, tedy subjektem, který je aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu toliko dle litery d) ustanovení §64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy pouze za předpokladu, že by podal spolu s návrhem na zrušení právního předpisu ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 zákona o Ústavním soudu.
Dle posléze citovaného ustanovení může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. To znamená, že jednotlivec (fyzická či právnická osoba) může podat návrh na zrušení právního předpisu pouze tehdy, je-li naplněna podmínka předcházejícího individuálního zásahu do jeho základního práva, jenž byl zapříčiněn aplikací protiústavního (popř. protizákonného) právního předpisu.
Navrhovatel se explicitně dovolává potřeby užití §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což však je požadavek nepřípadný, neboť uvedené ustanovení upravuje toliko výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k jiným prostředkům poskytovaným k ochraně práva, nemá však dopad na povinné splnění podmínky individualizace zásahu, která je pojmovým znakem ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně práv jednotlivce.
Stabilní a všeobecně dostupné judikatuře Ústavního soudu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 92/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, str. 234) odpovídá, že za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost, z čehož plyne, že procesním prostředkem přímo proti právní normě je pouze návrh podaný v souladu s ust. §64 zákona o Ústavním soudu. Tuto normu nelze obcházet již vzhledem k její naprosté jednoznačnosti ani pomocí §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Petit ústavní stížnosti podané podle §72 odst. 1 písm. a) musí obsahovat návrh na zrušení konkrétního rozhodnutí orgánu veřejné moci případně konkrétní zakazovací či přikazovací návrh výroku Ústavního soudu, jímž by byl napraven tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci porušující základní právo nebo svobodu zaručenou ústavními předpisy.
Návrhový požadavek předložené ústavní stížnosti však požaduje výlučně zrušení nařízení vlády. I když navrhovatel v jeho odůvodnění tvrdí, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena, jde o návrh meritorně Ústavním soudem neprojednatelný, neboť ve skutečnosti se nejedná o ústavní stížnost, nýbrž o návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však navrhovatel oprávněn není, neboť tento návrh nebyl spojen s žádnou ústavní stížností, jejímž předmětem by byly skutečnosti nastalé v důsledku aplikace právního předpisu, jehož zrušení je navrhováno. Předložený návrh byl tedy podán osobou zjevně neoprávněnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh na zrušení výše uvedeného nařízení vlády podle ust. §43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Skutečnost, že návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou, vedla Ústavní soud k závěru o nadbytečnosti vyzývat navrhovatele k odstranění vady návrhu spočívající v absenci obligatorního zastoupení navrhovatele v řízení před Ústavním soudem advokátem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu