ECLI:CZ:US:2004:3.US.557.04
sp. zn. III. ÚS 557/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V. L., právně zastoupeného Mgr. P. V., advokátem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, č. j. 7 Azs 83/2004-53, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 9. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, č. j. 7 Azs 83/2004-53, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 13. 7. 2001, č. j. OAM-505/VL-01-P07-2000, nebyl stěžovateli podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91 cit. zákona, neboť bylo prokázáno, že stěžovatel podal žádost o azyl z důvodu legalizace pobytu na území České republiky.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, o kterém rozhodl ministr vnitra dne 26. 8. 2002, č. j. OAM-1821/AŘ-2002, tak, že napadené rozhodnutí potvrdil a rozklad zamítl. Proti rozhodnutí ministra vnitra podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 1. 2004, č. j. 24 Az 664/2003-28, zamítl. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, č. j. 7 Azs 83/2004-53, pak byla podle ust. §110 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), zamítnuta rovněž kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem rozhodujících orgánů bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel uvádí, že se domáhal svého práva postupem nejprve podle zák. č. 71/1967 Sb., a následně dle zák. č. 150/2002 Sb. Oba tyto předpisy stanoví postup, jakým má státní orgán postupovat, předpokládaný v čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy ovšem tento postup byl porušen. Konkrétně se stěžovatel dovolává porušení ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zák. č. 71/1967 Sb., a následně porušení ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zák. č. 150/2002 Sb., která nereflektoval ve svém rozhodnutí ani Nejvyšší správní soud. Porušená ustanovení, uvádí stěžovatel, mají zejména sloužit k zajištění ústavnosti konkrétního procesu, a tak v plné míře poskytovat účastníku právo zajištěné čl. 36 Listiny.
Vzhledem k tomu, že právní důsledky neudělení azylu by pro stěžovatele mohly znamenat nenahraditelnou újmu, spočívající v povinnosti vrátit se na území státu, kde byl pronásledován, a přiznání odkladného účinku se nedotkne práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem, navrhl dále stěžovatel přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím porušují právo na spravedlivý proces, či jiná ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a to především z toho důvodu, že ústavní stížnost má pouze obecný charakter a neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatel porušení svých ústavně zaručených základních práv dovozuje.
Ústavní soud podotýká, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými procesními ustanoveními, respektují příslušná procesní ustanovení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Z hlediska namítaného porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud opakovaně konstatoval, že čl. 36 Listiny zakotvuje možnost (právo) domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu.
Z obecného pohledu je třeba si pak uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jinými slovy, každému, a tedy i stěžovateli, je zaručeno právo, aby jeho věc byla projednána před soudem, avšak není zaručeno právo na úspěch v řízení před soudem. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Pouze z té skutečnosti, že obecný soud zaujímá v projednávané věci jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 14. 7. 2004, č. j. 7 Azs 83/2004-53, konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu přezkoumal v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 cit. ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech v odůvodnění svého rozhodnutí uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s., zamítl.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny, či jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, a proto posoudil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Za této procesní situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu