ECLI:CZ:US:2004:3.US.559.03
sp. zn. III. ÚS 559/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti D. T. L., zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2003 č. j. 3 Azs 8/2003-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti ústavní stížnosti, napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003 č. j. 3 Azs 8/2003-46, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2003 č. j. 59 Az 340/2003-18. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu podle názoru stěžovatele porušuje článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 90 a článek 95 Ústavy, stejně jako článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 5. 2003 č. j. 59 Az 340/2003-18, rozhodl tak, že žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 7. 8. 2002 č. j. OAM-11975/VL-20-C10-2001, se zamítá.
Krajský soud v Plzni údajně postupoval nesprávně, pokud stěžovateli nevytkl vadu návrhu spočívající v nedostatečné konkretizaci žalobních bodů, a nevyzval ho k jejímu odstranění. Tímto postupem krajský soud porušil ustanovení §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "z. č. 150/2002 Sb."), které výslovně ukládá povinnost soudu poučit stěžovatele tvrdit rozhodné skutečnosti, případně odstranit nedostatky spočívající v řádném neuvedení žalobních bodů.
Stěžovatel je přesvědčen, že jako cizí státní příslušník, pobývající na území České republiky, neznající český jazyk, má právo na spravedlivý proces.
V rámci ústavněprávní argumentace stěžovatel zdůrazňuje, že Česká republika je smluvním státem Úmluvy, a jako taková garantuje dodržování lidských práv a základních svobod na svém území, když tato práva a svobody jsou ve všech smluvních státech stejná. Jde tedy jak o právo na práci, a tím i na obživu a uspokojování životních potřeb, tak i právo na život. Dodržování článků této Úmluvy podle stěžovatele znamená, že Česká republika je povinna přiznat každému zajištění práv a svobod garantovaných Úmluvou.
Stěžovatel dále uvádí, že v důsledku nesprávného postupu správních orgánů má vážné obavy, že Policie ČR vydá rozhodnutí o jeho vyhoštění z území České republiky. Pokud by takováto skutečnost nastala, stěžovatel by se již absolutně neměl možnost před Ústavním soudem ČR "bránit", a z tohoto důvodu současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15.10. 2003 č. j. 3 Azs 8/2003-46 se zjišťuje, že tento soud zamítl kasační stížnost stěžovatele (dříve žalobce) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2003 č. j. 59 Az 340/2003-18 s tím, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dříve žalovaného) nebyl stěžovateli udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), s odůvodněním, že stěžovatelem uvedené výlučně ekonomické problémy nejsou důvodem pro udělení azylu na území České republiky. Zároveň žalovaný rozhodl podle §28 zákona o azylu tak, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dále stručně shrnul dosavadní řízení v předmětné věci a konstatoval, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2003 č. j. 59 Az 340/2003-18, byla zamítnuta žaloba stěžovatele jako nedůvodná s odůvodněním, že ekonomické důvody nenáleží k taxativně stanoveným důvodům pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 zákona o azylu, když na udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 citovaného zákona není právní nárok. Z tohoto důvodu nemohl být stěžovatel zkrácen na neexistujícím právu.
Jak zjistil Nejvyšší správní soud, stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.
Ve vztahu k namítanému důvodu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jeho obsahem bylo pouhé obecné tvrzení o nesprávném právním posouzení skutkového stavu věci žalovaným a o údajně neobjektivním posouzení věci žalovaným. Takto obecně vymezené skutečnosti, které navíc nebyly jak předmětem správního rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou jen "prázdným tvrzením".
Kasační soud nepřihlédl k námitce stěžovatele obsažené v kasační stížnosti, která uvádí, že vzhledem k zasnoubení s občankou České republiky a úmyslu založit na území České republiky rodinu, jsou u stěžovatele dány důvody pro udělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu), a zdůraznil, že jde o skutečnost, ke které Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 4 z. č. 150/2002 Sb. nepřihlíží. Nejvyšší správní soud i z tohoto důvodu kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé z. č. 150/2002 Sb.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003 č. j. 3 Azs 8/2003-46, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel založil svoji argumentaci na údajném porušení svých procesních práv, které odůvodnil poukazem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, a dále porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a namítá v tomto směru údajné porušení §37 odst. 5 z. č. 150/2002 Sb. Námitka tedy směřuje proti ústavní stížností nenapadenému rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Plzni se měl porušení z. č. 150/2002 Sb. dopustit tím, že stěžovatele nepoučil o vadě podání spočívající v nekonkrétnosti vymezení jeho žalobních bodů (správně §71 odst. 1 písm. d) z. č.150/2002 Sb.).
Jak již bylo řečeno shora, z petitu ústavní stížnosti, kterou je Ústavní soud vázán, vyplývá, že stěžovatel nenapadá rozsudek soudu prvního stupně, ale výhradně rozsudek Nejvyššího správního soudu. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele směřujícími proti rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Důvodem kasační stížnosti stěžovatele bylo jeho tvrzení, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nesprávně posoudil skutkový stav věci, nesprávně vyhodnotil předložené důkazy, neobjektivně a nesprávně posoudil správní rozhodnutí, když přihlédl pouze k situaci stěžovatele před příjezdem do České republiky a nepřihlédl k důvodu, který stěžovatel považuje za důvod k udělení humanitárního azylu.
Jak správně dovozuje Nejvyšší správní soud, důvod stěžovatelem takto vymezený spadá pod výčet důvodů kasační stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) z. č.150/2002 Sb., přičemž takto konkretizovaným důvodem kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud v řízení vázán (§109 odst. 3 z. č. 150/2002 Sb.). Nejvyšší správní soud v řízení nezjistil další důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. c), d) a e) z. č. 150/2002 Sb., a při posuzování kasační stížnosti proto vycházel z takto výše vymezeného rámce kasační stížnosti.
V procesním postupu kasačního soudu neshledal Ústavní soud žádné závady takového rozsahu, které by dosáhly úrovně porušení ústavnosti procesu. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i pokud jde formální stránku a obsah napadeného rozsudku, které Ústavní soud považuje za odpovídající zákonu o azylu, protože jeho odůvodnění je zcela v souladu se skutkovým zjištěním, je logické a přesvědčivé, takže splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Ve vztahu k tvrzením stěžovatele Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na soudní ochranu vymezené v čl. 36 Listiny nelze interpretovat způsobem, jak to činí stěžovatel, a sice, že soud je povinen přijmout výklad práva tak, jak je na něj nahlíženo stěžovatelem. Ústavní soud by byl oprávněn k zásahu proti rozsudku Nejvyššího správního soudu pouze tehdy, pokud by výklad právních předpisů, provedený tímto soudem, byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti.
Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti stěžovatele a jeho rozhodnutí ve věci samé je zcela v souladu s příslušným procesním předpisem, s normami hmotného práva, i s ústavními kautelami. Z tohoto důvodu Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by napadeným rozsudkem, a řízením, které mu předcházelo, byla porušena jeho práva a svobody, ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
V souladu s platnou judikaturou v oblasti udělování azylu Ústavní soud zdůrazňuje, že na udělení azylu z humanitárního důvodu (ve smyslu §14 zákona o azylu), není právní nárok, a správní uvážení, které předchází posouzení případu hodného zvláštního zřetele, se svou povahou z přezkumné činnosti Ústavního soudu, jakož i v projednávané věci rozhodujícího obecného soudu, zjevně vymyká.
Na základě těchto skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a proto Ústavní soud takový návrh stěžovatele odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu