ECLI:CZ:US:2004:3.US.560.04
sp. zn. III. ÚS 560/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Ing. P. B., a 2) J. N. právně zastoupených Mgr. K. B. advokátkou Ústí nad Labem, proti usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha IV, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 21. 4. 2004 ČTS: ORIV-7325/HK1-BA-2004 a proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 8. 7. 2004 sp. zn. 1 Zt 795/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha IV, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 21. 4. 2004 ČTS: ORIV-7325/HK1-BA-2004 bylo ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatelek (v trestním řízení "obviněných") pro spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Uvedené usnesení napadly stěžovatelky stížností, o které rozhodl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 7. 2004 sp. zn. 1 Zt 795/2004 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že trestní stíhání nebylo zahájeno zákonným způsobem, jelikož napadené usnesení policejního orgánu nemá náležitosti stanovené v §160 odst. 1 tr. ř. Neexistují konkrétně doložené skutečnosti odůvodňující závěr, že by stěžovatelky spáchaly trestný čin, v napadeném usnesení se sice odkazuje na údajnou smlouvu ze dne 9. 4. 1999, ve spise je ovšem založena pouze její kopie, která není podepsána oběma stranami a okolnosti jejího uzavření jsou natolik nejasné, že lze pochybovat o její věrohodnosti. Výslechy osob a notářský zápis pak spáchání trestné činnosti stěžovatelkami vůbec nenasvědčují. Předmětný popis skutku je velmi nejasný, není zřejmé, co je stěžovatelkám kladeno za vinu a jakým jednáním měly naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. V popisu skutku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, ze kterých by vyplývalo zavinění stěžovatelek. Jelikož trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným, je nutno v usnesení o zahájení trestního stíhání uvést zavinění, popř. i pohnutku; stěžovatelky v této souvislosti odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/99 a IV. ÚS 582/99. Stěžovatelky rovněž namítají, že napadené usnesení neobsahuje údaj o jejich zaměstnání, což je v rozporu s ustanovením §120 odst. 2 tr. ř. per analogiam. Státní zástupce se údajně s námitkami vznesenými ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu řádným způsobem nevypořádal.
Podle názoru stěžovatelek došlo k porušení jejich práva na obhajobu, neboť policejním orgánem nebyly poučeny, že v jejich případě jsou podle §36 odst. 3 tr. ř. dány podmínky nutné obhajoby a teprve poté, co na tuto skutečnost upozornily, jim policejní orgán doručil příslušné poučení, učinil tak ovšem až v době, kdy byla ve vyšetřovacím spise založena plná moc obhájkyně, kterou si stěžovatelky společně zvolily. Jelikož z usnesení o zahájení trestního stíhání není zřejmé, co je stěžovatelkám kladeno za vinu a v čem spočívá subjektivní stránka trestného činu, je výrazně ztížena možnost pro přípravu jejich obhajoby.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatelek.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 násl.). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn pouze přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, je v souladu s imperativy článků 8 odst. 2 Listiny a šetří i ostatní základní práva a svobody, tedy pouze posoudit, zda policejní orgán zahájil trestní stíhání z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko výjimečně v situacích, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod, (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možné odčinit jinak (sp. zn. IV. ÚS 316/99) nebo kdy by při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v posuzované věci nejde.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkami uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Tyto základní náležitosti jsou v napadeném usnesení policejního orgánu obsaženy. Přestože výrok uvedený ve sdělení obvinění trpí jistou nepřehledností, je popis skutku natolik konkrétní, že nemůže být zaměněn s jiným a z jeho popisu vyplývá forma zavinění trestného činu, jakkoliv není označena expresis verbis (výslovně); policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovatelkám a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky. Skutečnost, že stěžovatelky nejsou v napadeném usnesení policejního orgánu označeny údajem o svých zaměstnáních, je zcela nezpůsobilá jakkoliv zasáhnout do jejich ústavně chráněných práv.
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění.
Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že v posuzované věci byla podmínka uvedení základních náležitostí v napadeném usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání splněna.
Napadené usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podle názoru Ústavního soudu rovněž odpovídá zákonným požadavkům kladeným v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., takže situace předvídaná citovaným nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 511/02, v souzené věci nenastala. Státní zástupce se dostačujícím způsobem vypořádal s podstatnými námitkami stěžovatelek a z ústavněprávního hlediska jeho postupu ve věci nelze nic vytknout. Ústavní soud proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatelek za významné a jako zjevně neopodstatněné je odmítá.
V odůvodnění svého rozhodnutí státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 uvedl, že obviněná J. N. přijala v zastoupení společnosti MBMS, a. s., smlouvou o uzavření smlouvy budoucí ze dne 9. 4. 1999 závazek koupit nejpozději do 15. 8. 1999 pro společnost ITALMEC, s. r. o., pohledávku Konsolidační banky za společností Ing. A. K. - A. ve výši cca 30.000.000,- Kč. Společnost ITALMEC se touto smlouvou zavázala složit částku 3.300.000,- Kč, přičemž dne 2. 4. 1999 poskytla na účet notářky A. P. částku 2.500.000,- Kč a S. P. dne 1. 4. 1999 částku 800.000,- Kč, na základě plné moci byla k dispozici s notářskou úschovou oprávněna Ing. P. B., tehdy K.. Ta však vložené peníze použila k jinému účelu než k odkoupení pohledávky za společností Ing. A. K. - A.. Obviněná J. N.á nesplnila svůj závazek, přičemž důkazem o zavinění obou stěžovatelek je skutečnost, že ve smlouvě ze dne 9. 4. 1999 nebyl uveden účet společnosti MBMS, a. s., což musela obviněná Jitka Navrátilová sama chtít, neboť věděla o složení peněz na jiný účet, což dokazuje, že od počátku jednání byla domluvena se svou sestrou, obviněnou Ing. P. B., a rozhodnuta pohledávku nekoupit, neboť peníze byly po složení použity k jinému účelu.
Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky stěžovatelek, jež zpochybňují samu trestně právní kvalifikaci skutku a provedené dokazování, budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci budou moci stěžovatelky uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).
K námitce stěžovatelek, že vzhledem k nepřehlednosti usnesení o zahájení trestního stíhání mají velmi ztíženou pozici pro přípravu své obhajoby, je možno uvést, že z obsahu usnesení policejního orgánu a zejména z následného usnesení státního zástupce je zřejmé, z jakého jednání jsou stěžovatelky viněny a z tohoto hlediska je prostor pro přípravu jejich obhajoby zcela dostatečný. Námitka, že policejní orgán poučil stěžovatelky o nutnosti nutné obhajoby až na základě jejich výzvy, v době, kdy již měly zvolenou obhájkyni, je zcela formálního rázu, přičemž toto opomenutí policejního orgánu materiálně nezasahuje do základních práv a svobod stěžovatelek.
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovatelkám bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou také dostatečným způsobem odůvodněna.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu