ECLI:CZ:US:2004:3.US.564.04
sp. zn. III. ÚS 564/04
Usnesení
III. ÚS 564/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti P. P. a. s. zastoupené Mgr. M. N. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004 sp. zn. 25 Cdo 1643/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2003 sp. zn. 22 Co 39/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. listopadu 2002 sp. zn. 26 C 58/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva) formou odepření práva na přístup k soudu.
Jak patrno z obsahu k ústavní stížnosti připojených příloh - napadených rozhodnutí - domáhala se stěžovatelka u obecných soudů žalobou podle zák. č. 82/1998 Sb., směřující proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, náhrady škody ve výši 656.250,-Kč s přísl., (představující ušlý zisk), způsobené dle jejího tvrzení nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s jí podaným trestním oznámením, tím, že tyto orgány po 31. květnu 2000 "nepřekazily neoprávněné užívání" nakladače Daewoo Mega 400-III, jehož je vlastnicí, společností R. a. s. (za kterou neměl po odvolání jejího představenstva kdo jednat, z čehož stěžovatelka dovozovala, že předmětného nakladače se zmocnily cizí osoby s úmyslem jej neoprávněně užívat). Orgány činné v trestním řízení dovodily, že se nejedná o trestný čin, nýbrž o obchodně právní spor mezi stěžovatelkou a jmenovanou společností a usnesením ze dne 28. listopadu 2000 věc odložily. Soud 1. stupně žalobu stěžovatelky shora označeným rozsudkem zamítl, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že odpovědnost státu ve smyslu ust. §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. není dána.
Městský soud v Praze, posuzující věc z podnětu odvolání podaného stěžovatelkou, rozsudek soudu 1. stupně jako věcně správný potvrdil s podrobným odůvodněním svých závěrů o tom, že v daném případě odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. není dána
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud ČR jako nepřípustné odmítl, když dovodil, že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam. V odůvodnění svého rozhodnutí dal však najevo, že závěr odvolacího soudu ve věci je v souladu s hmotným právem s důrazem na to, že pokud byla trestní věc, šetřená na základě oznámení stěžovatelky pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci, odložena z důvodu, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak a stížnost stěžovatelky byla pravomocným usnesením státní zástupkyně zamítnuta, neměl předmětný nakladač charakter věci důležité pro trestní řízení a ze strany policie či státního zástupce tudíž nebyl dán zákonný důvod postupu podle §78 event. §79 tr. řádu. Za tohoto stavu Policie ČR neporušila povinnosti vyplývající z ust. §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 283/1991 Sb.1, tedy chránit bezpečnost osob a majetku, jež jsou konkrétně upraveny jak v tomto zákoně, tak i v dalších právních a interních předpisech, a pokud by tak nějaký úkon či zásah směřující k vydání či odnětí nakladače učinila, jednala by v rozporu nejen s čl. 2 odst. 2 Listiny, ale i s předpisy upravujícími úkoly a povinnosti policie při ochraně osob a majetku.
V ústavní stížnosti směřující proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka - stručně shrnuto - obecným soudům, zejména pak Nejvyššímu soudu ČR, vytýká, že se nezabývaly problémem přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení v řízení civilním. Domnívá se, že obecné soudy mohou zjišťovat skutečnosti, které byly předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení, event. nebyly, ač dle povahy věci být měly za stavu, kdy není dána možnost provést přezkum zákonnosti postupu vyšetřovacích orgánů. Důvody vylučující soudní přezkum dle stěžovatelky nelze interpretovat restriktivně, naopak je třeba v rámci práva na spravedlivý přezkum uplatňovat soudní přezkum extenzivním způsobem, neboť v opačném případě by se jednalo o odepření práva na přístup k soudu. Nelze vycházet obecně z principu, že každý postup Policie ČR a státního zastupitelství je vždy správný. Soud v civilním řízení nemůže sice rozhodnout o vině a trestu, avšak dle jejího názoru si sám musí posoudit tuto otázku pro účely řízení o náhradě škody. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se svou žalobou nedomáhala zásahu soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin, ani nebyla tato žaloba formulována jako opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Tato rozhodnutí byla stěžovatelkou předložena jen jako důkaz o rozsahu informací stěžovatelkou podaných o hrozící škodě a postoji policie k plnění úkonů zabezpečit ochranu majetku stěžovatelky. U policie se domáhala práva na zajištění pokojného užívání svého majetku (čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě) a za této situace stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu, že se tento přes obsah dovolání nezabýval ignorací problému bezpečnosti majetku stěžovatelky v posuzování a rozhodování nalézacího a odvolacího soudu. Odmítnutím posoudit tuto dle názoru stěžovatelky otázku zásadního právního významu Nejvyšším soudem zatím neřešenou tak bylo stěžovatelce odepřeno domáhat se stanoveným postupem u nezávislého soudu svého práva. V podstatě z těchto důvodů, v ústavní stížnosti dále rozvedených, navrhla zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka obecným soudům v podstatě vytýká, že odmítly přezkoumat v civilním řízení o její žalobě o náhradu škody opírající se o zákon č. 82/1998 Sb. postup orgánů Policie ve věci jejího oznámení resp., že nezhodnotily nečinnost tohoto orgánu v poměru k užívání nakladače po 31. květnu 2000, jako porušení jeho povinnosti vyplývající z ust. §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 283/1991 Sb.1 Již soud odvolací však -obdobně jak to následně učinil i soud dovolací - v odůvodnění svého rozhodnutí právě při úvaze o tom, zda v řízení o oznámení stěžovatelky došlo či nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že orgán činný v trestním řízení nezabránil užívání nakladače jinými subjekty, zdůraznil s odkazem na výsledek šetření tohoto orgánu, že povinnost Policie k zásahu v naznačeném směru nelze dovodit. S poukazem na čl. 2 odst. 2 Listiny, stanovící, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví, vysvětlil, že právě a jen v těchto mezích chrání Policie ČR podle §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 283/1991 Sb.1 bezpečnost osob a majetku, a, jestliže řízení o trestním oznámení stěžovatelky skončilo odložením věci z důvodu, že nešlo o podezření z trestného činu, nebylo žádného důvodu k případnému postupu podle §78 a §79 tr. ř., jež upravují povinnosti k vydání věci a odnětí věci ani k jakékoli ingerenci státu do vztahu, majícího pouze občanskoprávní charakter, neboť takovýto zásah trestní řád neupravuje. Uvedený závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní a v této souvislosti také podotýká, že bylo především věcí stěžovatelky samé, aby k ochraně svého majetku podnikla příslušné právě občanským právem předpokládané právní kroky.
V souzeném případě nebylo stěžovatelce bráněno, aby uplatnila právo na náhradu škody u soudu, obecné soudy se její žalobou zabývaly a ve věci rozhodly způsobem, v němž Ústavní soud neshledává protiústavnost. Samotný fakt, že rozhodnutí nebylo pro stěžovatelku příznivé, ještě nezakládá porušení práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze vykládat tak, jako by garantovalo právo na úspěch ve věci. K námitkám směřujícím proti rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud uvádí, v souladu se svou dosavadní judikaturou, že posouzení podmínek přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu, neboť právě jemu přísluší sjednocování judikatury obecných soudů a nepřipuštění dovolání podle uvedeného důvodu nelze považovat za odepření soudní ochrany.
Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
1 ve znění opravného usnesení ze dne 21. října 2004
??
??
??
??