ECLI:CZ:US:2004:3.US.566.04
sp. zn. III. ÚS 566/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci stěžovatele Ing. R. S., právně zastoupeného JUDr. P. G. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2004 sp. zn. 8 Tdo 751/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2004 sp. zn. 3 To 145/2003 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2003 sp. zn. 30 T 3/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby věc projednal přednostně.
II.
Stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2003 sp. zn. 30 T 3/2003 odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že obžalovaný dne 1. 10 2002 kolem 8.00 hod. ve svém rodinnému domě v B. č. 86, před odjezdem se svými nezletilými dětmi, přistoupil ke své manželce poškozené P. V. které ležela na posteli a četla a ze vzdálenosti ne větší než 10 cm vystřelil z nezjištěné pistole ráže 9 mm do jejího pravého spánku, přičemž v důsledku zhmoždění mozkové tkáně poškozená na místě zemřela.
Stěžovatel podal proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2004 sp. zn. 3 To 145/2003 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2004 sp. zn. 8 Tdo 751/2004, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odsouzen toliko na základě nepřímých důkazů, které však ve svém souhrnu nevedou k jedinému možnému závěru, že zavraždil svoji manželku, při respektování zásady in dubio pro reo tedy měl být obžaloby zproštěn. Soudy opomíjely stěžovatelovy poukazy na nelogičnosti v jednotlivých důkazech a odmítaly provést jím navržené důkazy, přičemž jejich závěry se dostaly do extrémního rozporu se zjištěným skutkovým stavem. V jednotlivostech pak stěžovatel konstatuje následující:
1. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. D. stanovil dobu úmrtí poškozené dle Henssgeho nomogramu mezi 6.00-7.00 hod. až 11.00 hod., je přitom zřejmé, že znalec se zmýlil ve výpočtu a dopustil se numerické chyby; pokud vyšel z doby zjišťování smrti (20.10 hod.), váhy poškozené, rektální teploty, teploty prostředí a přikrytí těla peřinou, dospěl k závěru, že smrt nastala přibližně 7,5-8,5 hodin před měřením (20.10 hod.), přičemž tento údaj korigoval tzv. intervalem spolehlivosti + - 2,8 hodiny. Z toho vyplývá, že smrt nemohla nastat dříve než v 8,52 hod., přičemž v této době prý stěžovatel prokazatelně nebyl na místě činu přítomen. MUDr. D. při náhodném rozhovoru s obhájcem stěžovatele, který ho na nesrovnalost upozornil, toto pochybení přiznal a uvedl, že poškozená musela být kolem 8.00 hod. naživu. Odvolací soud však tento nedostatek neodstranil a znalce nevyslechl; naopak konstatoval, že je více než pravděpodobné, že stěžovatel manipuloval přikrývkou, aby znesnadnil práci orgánů činných v trestním řízení, což podporuje argumentem, že pravý roh pokrývky nemohl být zakrvácen, pokud by se od samého počátku nacházel v poloze zanesené ve fotodokumentaci. Stěžovatel však v této souvislosti uvádí, že z pitevního protokolu, videozáznamu a fotografií je zřejmé, že poškozená měla zakrvácenou zadní část trika a část kalhotek, na níž spočíval zmiňovaný roh pokrývky. K nasáknutí pokrývky tedy v této poloze mohlo dojít, přičemž pokud by pachatel tělo poškozené přikrýval, musela by být pokrývka s ohledem na masivní krvácení nasáta krví daleko víc. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud MUDr. D. k naznačeným otázkám vyslechl.
2. Stěžovatel konstatuje, že povýstřelové zplodiny byly nalezeny na jeho rukou, obličeji a kalhotách, pouze nikoliv jednoznačně indikující částice na nehtech a svetru a žádné povýstřelové zplodiny nebyly nalezeny na vlasech, triku a obuvi. Tato ojedinělá přítomnost je typická při sekundární kontaminaci, ke které došlo poté, co nalezl tělo poškozené. Ze znaleckého posudku z oboru chemie, odvětví kriminalistická fyzikálně-chemická expertiza, a výslechu znalkyně kpt. Ing. I. T. přitom vyplývá, že povýstřelové zplodiny ulpí na rukou střelce, kontaminují jeho obličej, vlasy a oblečení, na vlasech zůstávají po dny či do prvního umytí. Pokud by byl stěžovatel pachatelem, nemohl by se jít bezprostředně po vraždě důkladně umýt včetně vlasů, neboť v bytě se nacházely jeho dcery a nemohl tedy riskovat, že by matku náhodně objevily. Stěžovatel by tedy musel naložit dcery do auta a odjet k babičce bez důkladného umytí, pak by se ovšem v autě, na věcech a osobách, se kterými toho dne přišel do kontaktu, musely najít povýstřelové zplodiny, neboť stěžovatel by je kontaminoval. Dle závěru znalkyně Ing. J. V. PhD. však tyto zplodiny nebyly na autě ani u svědkyně M. T., kterou stěžovatel navštívil, nalezeny. Je tedy zřejmé, že stěžovatel se na místě činu v době střelby nemohl nacházet.
3. Stěžovatel zpochybňuje použitelnost důkazu - "vyšetřovacího modelu"; z jeho závěru vyplývá, že poškozenou musela zastřelit osoba jí blízká, neboť pachatel k ní přistoupil zezadu a vystřelil z velmi malé vzdálenosti. Takovou osobou podle názoru stěžovatele nemusel být jenom on, přičemž nelze ani vyloučit existenci milence. Přítomnost cizí osoby v domě vyplývá i z nálezu trasologické stopy, cizí bundy na věšáku a cizích hodinek na umyvadle. Stěžovatel rovněž zpochybňuje procesní použitelnost provedeného důkazu, nebyla totiž k němu ve smyslu §104c odst. 3 tr. ř. přibrána nezúčastněná osoba, takovou osobou nemohli být figuranti, již z důvodu svého zapojení do vyšetřovacího pokusu, navíc se jednalo o policisty. O konání vyšetřovacího pokusu nebyl informován obhájce stěžovatele, jakkoliv byly splněny předpoklady dle §165 odst. 2, 3 tr. ř.
4. Soudy neprovedly dle stěžovatele řadu důkazů, které vinu stěžovatele vyvracely. Nebyl zkoumán biologický materiál nalezený na ruce poškozené, nebyly vyslechnuty stěžovatelovy děti a znaleckému zkoumání byly podrobeny až v únoru 2003, nebyli vyslechnuti další sousedé, popeláři, ani doručovatel televizního magazínu, nebyly zjištěny daktyloskopické a pachové stopy ze stěžovatelova automobilu, ani povýstřelové zplodiny na tělech či automobilech svědků M., Ď. a G. kteří mohli mít zájem na smrti poškozené. Nebyla nalezena vražedná zbraň ani telefon poškozené a nebyla vyvíjena snaha ztotožnit majitele hodinek a bundy nalezených v domě. Dále nebyla prověřena věrohodnost svědka H., který jako jediný ze stěžovatelových spolupracovníků, uvedl, že stěžovatel nosil pistoli. Tento svědek přitom figuroval v jiné trestní kauze stěžovatele a dopustil se trestné činnosti. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že, mu manželka vedla účetnictví a zařizovala korespondenci, přičemž na jeho trestním stíhání mohly mít zájem osoby, které se podílely na zfalšování stěžovatelova razítka a podpisu na "dohodě o narovnání", která měla být uzavřena v souvislosti se stěžovatelovým obchodním sporem. Právě díky trestnímu stíhání však stěžovatel nebyl schopen na zfalšování svého podpisu adekvátně reagovat.
IV.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci. Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě v plném rozsahu odkázal na obsah odsuzujícího rozsudku, podle jeho názoru nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, přičemž stěžovatel své argumenty vytrhává z kontextu posuzované trestní věci; z těchto důvodů navrhnul, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci pak konstatoval, že se jedná o opakování a jistou gradaci obhajoby uplatněné již před obecnými soudy, rovněž odkázal na obsah usnesení odvolacího soudu a navrhnul, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 3/2003 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
V.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a ze zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.
Soud prvního stupně postavil svá skutkové zjištění na řadě nepřímých důkazů, které přesvědčivým způsobem vyhodnotil a dospěl k závěru, že tyto důkazy vedou k jedinému možnému závěru, a sice že stěžovatel spáchal žalovaný trestný čin vraždy. Zdůraznil, že manželství stěžovatele a poškozené se nacházelo v krizi a že stěžovatel měl intimní známost s M. T. Přesvědčivým způsobem vyvrátil stěžovatelovu výpověď, že mu bylo kritického dne vyhrožováno W. Ď. a H. M., kteří mu měli sdělit, že zabili jeho manželku, zničili mu byt a hrozili usmrcením jeho dětí. Konstatoval, že poškozená zemřela v klidové poloze při čtení a musela ji usmrtit osoba blízká, jejímž příchodem nebyla vyrušena, přičemž nepořádek způsobený v bytě, který naznačoval stopy zápasu, působí s ohledem na okolnosti smrti poškozené zcela nelogicky, stejně jako nález hodinek a bundy neztotožněné osoby v bytě, které svědčí o tom, že pachatel chtěl naznačit přítomnost cizí osoby. Krajský soud rovněž konstatoval, že řada svědků nezpozorovala během dne žádný pohyb v domě či příchod cizí osoby a poukázal na chování stěžovatele poté, co nalezl tělo zavražděné, které se jeví jako nelogické a neautentické (str. 56 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud skutkovým i právním závěrům nalézacího soudu přisvědčil, hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem označil za precizní a vyčerpávající a dostatečným způsobem se vyrovnal s jednotlivými námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání.
Ústavní soud se zabýval stěžovatelovou námitkou, že dle závěru z Henssgeho nomogramu ke smrti poškozené muselo dojít až poté, co již byl prokazatelně s dcerami u své matky. Podle názoru Ústavního soudu se s touto námitkou dostatečně vyrovnal odvolací soud, pokud uvedl, že výpočet doby úmrtí může být zatížen řadou nepřesností a vlivů, jako např. teplota prostředí, na které nemůže metoda výpočtu úmrtí pomocí Henssgeho nomogramu se stoprocentní jistotou reagovat, přičemž v posuzovaném případě je vysoce pravděpodobné, že obžalovaný manipuloval s přikrývkou, aby znesnadnil práci orgánů činných v trestním řízení (str. 21 usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud svůj závěr o tom, že s přikrývkou poškozené bylo manipulováno, opřel zejména o skutečnost, že pravý horní roh přikrývky byl masivně zakrvácen, k čemuž by nemohlo dojít, pokud by se přikrývka po celou dobu nacházela v poloze, ve které byla nalezena, tj. u pasu poškozené. Podle názoru soudu, obžalovaný po vraždě manželky její tělo přikryl, čímž došlo ke zmíněnému nasáknutí rohu přikrývky krví z tratoliště na polštáři. Toto jednání obžalovaného bylo dle názoru soudu motivováno snahou změnit teplotu těla poškozené, přičemž je prakticky vyloučeno, že by se pachatel, pokud by nebyl totožný s obžalovaným, posléze vracel na místo činu, jen aby odkryl tělo zavražděné (str. 47-48 rozsudku nalézacího soudu). K námitce stěžovatele, že poškozená měla zakrvácenou zadní část trika a část kalhotek, na níž spočíval zmiňovaný roh pokrývky a k jehož nasáknutí v této poloze tedy mohlo dojít, přičemž pokud by tělo poškozené bylo přikryto, musela by být pokrývka nasáta krví daleko víc, Ústavní soud uvádí následující: Z fotografií obsažených ve spise (č. l. 604, 691), je zřejmé, že zakrvácení kalhotek a trika poškozené není natolik masivního rázu, aby mohlo způsobit zjištěné zakrvácení rohu pokrývky a závěr nalézacího soudu, že k němu mohlo dojít jen kontaktem pokrývky s masivně zakrváceným polštářem, se jeví jako přesvědčivý. Tvrzení stěžovatele, že pokud by byla poškozená přikryta, musela by pokrývka být zakrvácena daleko více, není s ohledem na nejrůznější myslitelné varianty polohy pokrývky jakkoliv prokázáno.
Námitka stěžovatele, že pokud by byl pachatelem, musely by být nalezeny povýstřelové zplodiny v jeho autě a u M. T., neboť je vyloučeno, že by se po vraždě důkladně umyl a riskoval, že dcery objeví zavražděnou, je zavádějící. Stěžovatelem předestřený závěr není s ohledem na řadu možných okolností spáchání vraždy jediný možný, jak stěžovatel dovozuje. Stěžovatel např. mohl vraždu spáchat v rukavicích, resp. s nějakou pokrývkou hlavy, jeho umytí nemuselo být natolik důkladné a časově náročné, aby neměl přehled o pohybu dcer a nebyl schopen zabránit tomu, že by nalezly zavražděnou, dcery se v kritické době nemusely nacházet bezprostředně v bytě, stěžovatel mohl v průběhu dne povýstřelové zplodiny z auta odstranit atd. Odvolací soud v této souvislosti důvodně poukázal na snahu stěžovatele odvést pozornost orgánů činných v trestním řízení na jeho údajnou kontaminaci zplodinami vzniklými odpálením zábavní pyrotechniky, u níž však bylo zjištěno, že má odlišné chemické složení než zplodiny nalezené na stěžovateli (str. 20 usnesení odvolacího soudu).
Ústavní soud dále posoudil otázku použitelnosti vyšetřovacího pokusu provedeného dne 22. 10. 2002 označeného jako "vyšetřovací model", který se konal bez přítomnosti stěžovatele, jeho obhájce a nezúčastněné osoby. V prvé řadě nutno konstatovat, že z obsahu vyšetřovacího spisu nevyplývá, že by některý z obhájců stěžovatele v době před provedením vyšetřovacího pokusu oznámil policejním orgánům, že se chce účastnit všech vyšetřovacích úkonů, přičemž toto oznámení bylo učiněno JUDr. L. R. až dne 28. 2. 2003 (č. l. 53 spisu), tedy po provedení konstatovaného vyšetřovacího úkonu. Ustanovení §165 odst. 3 tr. ř. tedy v posuzovaném případě nebylo porušeno. Z protokolu o vyšetřovacím pokusu (č. l. 702 an. spisu), nevyplývá, že by k němu byla přibrána na věci nezúčastněná osoba ani zda vystupující figuranti byli policisté. Ovšem i za předpokladu, že by se jednalo o policisty, nebylo by podle názoru Ústavního soudu možno tuto skutečnost pokládat za porušení ústavních práv stěžovatele. V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že stěžovatel námitku ohledně nepoužitelnosti vyšetřovacího pokusu nevznesl při skončení vyšetřování (č. l. 798-799 spisu) ani v průběhu hlavního líčení, ale až v rámci podaného odvolání.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, uvádí Ústavní soud následující: Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci; nalézací soud konstatoval, že provedeným dokazováním byl zjištěn skutkový děj v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, a proto k dalšímu dokazování nepřistoupil (str. 55 rozsudku), odvolací soud pak uvedl, že některé důkazy navržené stěžovatelem nejsou fakticky proveditelné, přičemž pokud se domáhá výslechu dalších svědků z okolí jeho bydliště, je známo, že při spáchání závažných trestných činů jsou v rámci operativní činnosti před zahájením trestního stíhání získávány informace, k čemuž nepochybně došlo i v posuzovaném případě a pokud kontaktované osoby neuvedly žádné významné skutečnosti, nebylo k jejich výslechu přistoupeno. K návrhu na předložení knih jízd automobilů svědka Ď. odvolací soud poukázal na výpověď tohoto svědka, že kritického dne automobil zanechal manželce ve Šternberku, což je potvrzováno i dalšími důkazy (str. 26-27 usnesení). S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje.
Skutečnost, že dcery poškozeného (narozeny v r. 1998 a 1999) byly znaleckému zkoumání podrobeny až se značným časovým odstupem, nemohla být přirozeně obecnými soudy žádným způsobem napravena, nalézací soud nepřistoupil k jejich výslechu s ohledem na závěr přibrané znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, která uvedla, že vzhledem k věku dětí není v jejich zájmu, aby s nimi byly prováděny jakékoliv procesní úkony, časová prodleva navíc vylučuje, že by mohly k vyšetřované události cokoliv sdělit (str. 53-54 rozsudku).
Zpochybňování věrohodnosti svědka O. H. stěžovatelem je z hlediska zjištěného skutkového stavu zcela nevýznamné, neboť skutečnost, že stěžovatel měl v držení zbraň, vyplývá i z výpovědi svědků A. K., M. B., J. F. a M. D. (str. 23-25, 27-29 rozsudku nalézacího soudu). Stejně tak další stěžovatelovy námitky, že nebyla zkoumána existence povýstřelových zplodin na tělech či automobilech svědků M., Ď. a G., že nebyla nalezena vražedná zbraň ani telefon poškozené a nebyla vyvíjena snaha ztotožnit majitele hodinek a bundy nalezených v domě, nejsou s ohledem na zjištěný skutkový stav relevantní. Nalézací soud přesvědčivým způsobem odůvodnil svůj závěr, že pokládá za vyloučené, že by se svědkové M., Ď. a G. podíleli na vraždě poškozené a výpověď stěžovatele v tomto ohledu pokládá za vyvrácenou (str. 35-43 rozsudku), nález hodinek a bundy hodnotil nalézací soud jako zastírací manévr stěžovatele (str. 46, 56 rozsudku).
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Z tohoto důvodu nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jak navrhoval stěžovatel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu