ECLI:CZ:US:2004:3.US.568.03
sp. zn. III. ÚS 568/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Pavla Holländera ve věci stěžovatele V. S., právně zastoupeného Mgr. M. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003 sp. zn. 7 Tdo 1106/2003, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2003 sp. zn. 4 To 235/2003 a rozsudku Okresního soudu v P.ě ze dne 11. listopadu 2002 sp. zn. 2 T 220/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") byl rozsudkem Okresního soudu v P.ě ze dne 11. listopadu 2002 sp. zn. 2 T 220/2000 odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obžalovanému uložen trest propadnutí věci - 12 ks předmětů, jichž bylo užito ke spáchání trestného činu. Obžalovanému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené organizaci Oděvní podnik, a. s. P., náhradu škody ve výši 586.073,- Kč. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel nejméně od roku 1998 do 23. 2. 1999 odcizil ke škodě svého zaměstnavatele Oděvního podniku, a. s. P., nejméně 306 kusů různých konfekčních výrobků v ceně 602.856,- Kč a dále různé druhy látek, kožených usní a kožešin, jakož i dalších oděvních součástí a doplňků v ceně 96.361,- Kč (bod 1. výroku o vině) a dne 23. 2. 1999 setrval po skončení pracovní směny v prostorách Oděvního podniku, a. s. P., pomocí přineseného nářadí otevřel uzamčené dveře do skladu a připravil si zde k odnesení 11 ks oděvních výrobků v celkové ceně 11.740,- Kč, avšak dříve než stačil svůj záměr dokonat byl zadržen policií (bod 2. výroku o vině).
Z podnětu odvolání stěžovatele byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2003 sp. zn. 4 To 235/2003, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu propadnutí věci a ve výroku o náhradě škody. Poškozená organizace Oděvní podnik, a. s. P., byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Stěžovatelovo dovolání odmítnul Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. října 2003 sp. zn. 7 Tdo 1106/2003, podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř., dílem jako podané z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř., dílem jako zjevně neopodstatněné.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel předně namítá, že nalézací soud neprovedl jím navržené důkazy, ačkoliv mohly zásadním způsobem zvrátit průběh dokazování v trestní věci. Jedná se o výslech navrženého svědka M. T., který stěžovateli prodal oděvní výrobky, o nichž obžaloba tvrdila, že je odcizil. Tento svědek se k hlavnímu líčení nedostavil a soud tento důkazní návrh zamítnul, přestože stěžovatel na jeho provedení trval. Soud rovněž dle stěžovatelova mínění některé obhajobou předložené důkazy zcela pominul, či je nehodnotil v souvislosti s ostatními důkazy. V průběhu řízení se prokázalo, že ne všechny věci zabavené stěžovateli pocházely z OP P., soud přesto bez opory v důkazech, dovodil, že je stěžovatel odcizil. Nevyhověl stěžovatelovu návrhu na doplnění znaleckého posudku, jakkoliv sama znalkyně připustila, že nebyla seznámena s dalšími skutkovými okolnostmi, které byly po vyhotovení znaleckého posudku zjištěny. Soud rovněž nezohlednil skutečnost, že stěžovatel do trestního spisu založil potvrzení o nákupu textilního zboží a výrobků, které byly mezi zajištěnými věcmi, ani skutečnost, že důkazy ohledně údajných schodků při inventurách byly rozporné a zamítnul jeho návrh na doložení originálů listin o inventurách.
Dle tvrzení stěžovatele vycházel soud z nezákonného důkazu - protokolu o vydání věci, který byl vyhotoven na základě odejmutí věcí v domě stěžovatelovy matky E. S. policií, přičemž nebyl vydán souhlas k domovní prohlídce a policie porušila domovní svobodu. Policista kriminální služby se totiž vydával za stěžovatelova přítele, ten byl zatím držen ve služebním vozidle, poté co E. S. odmítla policistovi vstup do domu, do něj policisté přesto vstoupili a prohledali jej. Protokol o vydání věci byl vyhotoven s mnohahodinovým zpožděním, nikoliv na místě samém, ale dodatečně na policejní služebně, v době, kdy byl stěžovatel omezován na svobodě a podepsal jej poté, co byl policisty upozorňován, že pokud věci nevydá, hrozí mu pokuta až 50.000,- Kč. V té době mu nebyl přidělen obhájce a neměl možnost domoci se právní pomoci, jakkoliv orgánům činným v trestním řízení muselo být zřejmé, že bude obviněn z trestného činu, u něhož horní hranice trestu odnětí svobody přesahuje 5 let.
Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvoláním, když ve výrokové části svého usnesení rozhodl jen o výrocích o trestu propadnutí věci a o náhradě škody.
Stěžovatel rovněž navrhnul, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu v P.ě sp. zn. 2 T 220/2000 a průběhem dokazování v trestním řízení.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a ze zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.
Soud prvního stupně založil svůj závěr o vině stěžovatele na skutečnosti, že byl přistižen ve skladě oděvů, do nějž vnikl po skončení pracovní doby vylištováním okna u vstupních dveří, ke krádeži připravil několik kusů oděvů, během prohledávání skladu policisty se před nimi skrýval a byl objeven až po určité době. Při prohlídce domu stěžovatelovy matky byly policisty nalezeny stovky kusů oděvů a oděvních doplňků, tyto věci byly předloženy spolupracovníkům obžalovaného, kteří uvedli, že se jedná o výrobky OP P. určené pro export, které nebylo možno na domácím trhu získat. Na základě znaleckého posudku byly jednoznačně vymezeny výrobky, které pocházely z produkce OP P., přičemž část odevzdaných oděvů byla na základě výpovědi obžalovaného, znalkyně a zástupců poškozené organizace stěžovateli vrácena. Hodnota takto vytříděných výrobků a tedy způsobená škoda byla přitom soudem stanovena nikoliv dle maloobchodní ceny, ale ceny skladové, do které nebyla započítána maloobchodní přirážka. Soud neuvěřil výpovědi stěžovatele, že po skončení pracovní směny usnul, když se probudil, byl již prostor uzamčen a do skladu vniknul násilně z toho důvodu, že se přes něj chtěl dostat z pracoviště pryč. Soud poukázal na změnu jeho výpovědi, když v přípravném řízení uváděl, že si u něj neznámý člověk za slíbenou odměnu 100.000,- Kč uschoval předmětné věci, v hlavním líčení naopak uvedl, že se jednalo výlučně o jeho věci, které postupně pořídil za částku 350.000,- Kč, neboť chtěl v budoucnu podnikat v textilním oboru. Soud přitom poukázal na skutečnost, že tento domnělý úmysl stěžovatele nebyl znám jeho matce ani bratrovi a že by jeho finanční příjmy zdaleka nestačily k nákupu zabavených textilií. Někteří z vyslechnutých svědků uváděli, že stěžovatel nakupoval velké množství textilních výrobků, jiní však vypovídali, že je stěžovatel přesvědčoval, aby množství těchto výrobků, které měl koupit, zveličovali, případně se jejich výpověď pokoušel ovlivňovat jiným způsobem. Odvolací soud skutková zjištění nalézacího soudu zrekapituloval a přisvědčil jim.
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině.
Stěžovatel dále namítá, že orgány činné v trestním řízení neprovedly jím navržené důkazy, aniž toto rozhodnutí řádně odůvodnily. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s některými návrhy na provedení důkazů, které navrhla obhajoba (výslech M. T., doplnění znaleckého posudku, doložení originálů listin o inventurách). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že okresní soud blíže neodůvodnil zamítnutí důkazů navrhovaných stěžovatelem, nicméně uvedl, že vzhledem k provedenému dokazování je jejich účelovost a nadbytečnost zřejmá. Za nadbytečné označil návrhy stěžovatele na doplnění znaleckého posudku za účelem reálného ocenění zabavených věcí, a na vyžádání inventurních soupisů, přičemž uvedl, že tyto soupisy měl nalézací soud při hodnocení důkazů k dispozici. Krajský soud se sice blíže nevyjádřil k zamítnutí stěžovatelova návrhu na výslech M. T., nicméně vyjádřil svůj údiv nad skutečností, že kupní smlouvu, která měla být uzavřena mezi stěžovatelem a M. T. dne 8. 2. 1999, předložila obhajoba až dne 3. 9. 2002, přičemž o její existenci se stěžovatel během celého přípravného řízení nezmínil (str. 3 usnesení odvolacího soudu).
Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci; odůvodnění odvolacího soudu v této otázce lze vzhledem k provedenému dokazování pokládat za dostatečné. Přestože se krajský soud explicitně nevyjádřil k návrhu na výslech svědka T., je jeho argumentace, týkající se nevěrohodnosti tvrzení obhajoby o existenci kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a tímto svědkem, zcela přesvědčivá a odůvodňující zamítnutí vzneseného důkazního návrhu. V této souvislosti je vhodné rovněž poukázat na shora konstatovanou stěžovatelovu změnu výpovědi ohledně údajného původu odevzdaných textilií.
Otázkou zákonnosti protokolu o vydání odcizených textilních výrobků se obecné soudy dostatečným způsobem zabývaly. Nalézací soud v této souvislosti vyslechl řadu policistů (K. D., M. O., K. H., L. H. a další), kteří uvedli, že poté, co byl stěžovatel nalezen ve skladu materiálu, přiznal se, že v podniku postupně odcizoval řadu textilních výrobků a vyjádřil ochotu je dobrovolně vydat. Policisty požádal, aby se před matkou představili jako kolegové z práce, neboť nechce mít ostudu, přičemž provedení soupisu věcí se nijak nebránil, dobrovolně je vydal a protokol o jejich předání podepsal. Soud dále vyslechl matku stěžovatele E. S., která uvedla, že policisté vstoupili do domu navzdory jejímu odporu. Svědek J. B. vypověděl, že šel navštívit stěžovatele a byl svědkem, jak policisté vstupují do domu přes nesouhlas E. S., na kterou stěžovatel zavřený v policejním autě volal, aby je nepouštěla dovnitř (str. 4-6 rozsudku nalézacího soudu). Soud při hodnocení těchto důkazů zdůraznil, že výpovědi řady policistů jsou zcela jednotné a nezjistil žádné podstatné okolnosti, které by jejich výpověď zpochybňovaly (str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud při posouzení této námitky konstatoval, že se nejednalo o procesní úkon domovní prohlídky, ale o vydání věcí na základě výzvy policie dle §78 tr. ř., přičemž stěžovatel této výzvy uposlechl a textilní výrobky vydal, o čemž svědčí výpovědi zakročujících policistů i obsah protokolu o vydání věci s podpisem stěžovatele (str. 2 usnesení odvolacího soudu). Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že stěžovatel nenamítá primárně nezákonnost provedeného důkazu, ale trvá na své verzi, že policie vstoupila do domu přes nesouhlas jeho a E. S. a k vydání věcí byl donucen. Této výpovědi však obecné soudy neuvěřily, tento svůj závěr odůvodnily a Ústavní soud nemá důvod soudy zjištěný závěr o okolnostech vydání odcizených věcí zpochybňovat.
Námitka týkající se neúplnosti výroku usnesení odvolacího soudu není důvodná. Stěžovatel ji vznesl již v rámci dovolacího řízení, přičemž Nejvyšší soud se s ní bezezbytku vypořádal a na jeho odůvodnění Ústavní soud plně odkazuje. Nejvyšší soud konstatoval, že v napadeném usnesení odvolacího soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný, ustanovení §258 odst. 2 tr. ř. stanoví, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části. Tímto způsobem postupoval odvolací soud, který zrušil výroky o trestu propadnutí věci a náhradě škody. Skutečnost, že výroky o vině a trestu odnětí svobody shledal odvolací soud správnými, vyjádřil tím způsobem, že je ponechal nedotčeny. Odvolání stěžovatele nebylo možno zamítnout zčásti jako nedůvodné podle §256 tr. ř., neboť toto ustanovení lze použít jen v případech, kdy je zamítáno odvolání jako nedůvodné v celém rozsahu, což se v posuzovaném případě nestalo (str. 4-5 usnesení dovolacího soudu). Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel trval na posuzované námitce, i přes zcela vyčerpávající odůvodnění dovolacího soudu, přičemž žádné dodatečné argumenty podporující tuto námitku nebyly v ústavní stížnosti obsaženy.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Z tohoto důvodu nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jak navrhoval stěžovatel.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu