ECLI:CZ:US:2004:3.US.573.04
sp. zn. III. ÚS 573/04
Usnesení
III. ÚS 573/04
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. S. zastoupeného JUDr. L. P. advokátem o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 12. srpna 2004 sp. zn. 1 Zt 117/2004, a o návrhu na zrušení ustanovení §310a zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §310a zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Náchodě s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně mělo dojít k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Co do rozhodných skutkových okolností posuzovaného případu z pohledu ústavněprávní argumentace šlo o to, že předmětným rozhodnutím státní zástupce nevyhověl návrhu obviněného učiněného se souhlasem poškozeného (resp. osob, na něž přešel nárok na náhradu škody) na schválení narovnání ve smyslu §309 a násl. tr. řádu. Svůj závěr odůvodnil poukazem na dikci §310a tr. řádu, stanovícího, že práva poškozeného podle §309 a §311 nepřísluší tomu, na koho pouze přešel nárok na náhradu škody. Stěžovatel tvrdí, že takovým postupem je porušena rovnost všech účastníků řízení.
Stěžovatel dále, v souvislosti se splněním formálních náležitostí návrhu poukázal na to, že sice nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, nicméně s odvoláním na směrnici zakotvenou v §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. uvedl, že dovozuje přípustnost ústavní stížnosti. Současně využil možnosti dané mu ustanovením §74 citovaného zákona, přičemž se domáhal přerušení řízení a postoupení plénu jeho návrhu na zrušení dikce §310a zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Ústavní stížnost je přípustná. V tomto ohledu Ústavní soud vyšel jednak z posouzení úředního záznamu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 12. srpna 2004 sp. zn. 1 Zt 117/2004 jako jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož dále i z, v odůvodnění ústavní stížnosti obsaženého, tvrzení, že JUDr. L.P. v daném případě zastupoval rovněž stěžovatele. Z §309 odst. 2 ve spojení s §310a tr. řádu potom vyplývá, že oprávnění podat stížnost vůči naříkanému jinému zásahu veřejné moci stěžovateli nepřísluší. Nebylo tak nutno zabývat se návrhem z pohledu §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
Tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků řízení, jak je deklarována čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, stěžovatel spatřuje v zákonné úpravě, tj. v intenci §310a tr. řádu, v důsledku něhož jsou osoby, jež se mohou domáhat v trestním řízení nároku na náhradu škody, rozděleny pro účely rozhodnutí o schválení narovnání na kategorii osob přímo (bezprostředně) poškozených trestným činem a dále na okruh subjektů, na něž přešel (pouze) nárok na náhradu škody. Pod třídu osob posléze uvedených spadá i stěžovatel, který se z tohoto důvodu cítí být jako poškozený pozůstalý (vůči přímé oběti trestného činu) tímto nerovným přístupem zákonodárce znevýhodněn.
Senát Ústavního soudu nehledal důvod k přerušení řízení a postoupení návrhu na zrušení předmětného ustanovení plénu, neboť nebylo možno dle jeho názoru přisvědčit stěžovateli potud, pokud se domnívá, že se jedná o nerovnost ústavně neakceptovatelnou.
Ústavní soud ve smyslu dnes již své ustálené judikatury zastává stanovisko, dle něhož rovnost je kategorií relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (srov. např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/02, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 40/2003 Sb., Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 29, č. 11).
Účelem a smyslem institutu narovnání je urovnat (za splnění zákonem dále předepsaných podmínek) konflikt mezi obviněným z trestného činu a poškozeným, kdy z povahy věci pouze tomuto, v postavení přímé oběti, bezprostředně dotčenému stíhaným skutkem a naplněnému osobním prožitkem z inkriminovaného jednání, je umožněno vyslovit souhlas s narovnáním. Je zřejmé, že naznačenými psychickými vjemy a z nich plynoucími následnými pocity, přesahujícími možnost jejich předání, osoby, na které přešel nárok na náhradu škody, objektivně - přinejmenším v plném rozsahu - nedisponují, a tudíž ve vztahu k nim naplnění primárního účelu narovnání nepřichází v úvahu.
S ohledem na uvedenou nemožnost naplnění účelu narovnání u "odvozené" kategorie osob (na které pouze přešel nárok na náhradu škody), mezi něž náleží stěžovatel, lze říci, že dané ustanovení, zakládající namítanou nerovnost, je opřeno ve vztahu k rozlišování výše zmíněných kategorií subjektů o objektivní a rozumné kritérium, a tudíž nejde o nerovnost, jíž by bylo lze kvalifikovat jako ústavně neakceptovatelnou. Tento svůj náhled zákonodárce deklaroval, když reflektoval závěr, dle něhož v případě institutu narovnání "zájem státu na potrestání pachatele ustupuje zájmu poškozeného a veřejnosti na satisfakci a určité formě odškodnění" (důvodová zpráva k návrhu zák. č. 152/1995 Sb.), jakož i následně, pokud se ztotožnil se zněním důvodové zprávy k návrhu zák. č. 265/2001 Sb., jímž byl do trestního řádu včleněn §310a. V ní se ve vazbě na dané ustanovení výslovně konstatuje, že "vzhledem k povaze institutu podmíněného zastavení trestního stíhání [z kontextu věci je zřejmé, že má se na myli institut narovnání, jelikož důvodová zpráva se v této části vyjadřuje k bodům 212 až 215 (§309 až 314)] a dosavadním zkušenostem s jeho uplatňováním v praxi se upravuje pojem poškozeného pro účely podmíněného zastavení trestního stíhání ve smyslu bezprostředně poškozeného (oběti trestného činu), tak aby pod pojem poškozeného nespadaly osoby, na které jako na právní nástupce poškozeného přešel nárok na náhradu škody (§45 odst. 3 - např. dědici poškozeného, pojišťovny, které uhradily pojistné plnění apod.)".
Vzhledem k takto stručně vyloženým důvodům byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení shora označeného zákonného ustanovení odmítnuty [§43 odst. 2 písm. a), b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2004