ECLI:CZ:US:2004:3.US.579.03
sp. zn. III. ÚS 579/03
Usnesení
III. ÚS 579/03
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2003, sp. zn. 7 Tdo 1176/2003, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2003, sp. zn. 3 To 400/2003, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. dubna 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v souladu s formálními podmínkami podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2003 (7 Tdo 1176/2003), rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2003 (3 To 400/2003-717) a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. dubna 2003 (1 T 49/2003-642) a tvrdil, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že důkazy, na základě kterých byl stěžovatel odsouzen, nebyly získány v souladu se zákonem, neboť byly zajištěny přímou či nepřímou činností "tzv. skrytých vyšetřovatelů" v rámci "skrytě vedeného vyšetřování" na území České republiky příslušníky rakouské policie. Stěžovatel proto navrhl zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jak jsou vpředu označena.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2003 (3 To 400/2003-717) byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. dubna 2003 (1 T 49/2003-642) a stěžovatel byl společně se spoluobžalovanými P. S.a M. B. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.], dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu (§8 odst. 1 tr. zák.), a to ve spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.).
Skutkově se věc měla tak, že poté, co se M. B. sešel dne 12. 6. 2002 v Jindřichově Hradci v prodejně svého strýce M. S. se státním příslušníkem Rakouska - osobou jednající v zájmu Policie ČR při výkonu předstíraného převodu věci a vystupujícího pod jménem P., a po jednání s ním za účasti další takové osoby mu přislíbil obstarání většího množství pervitinu, načež do takovéto rámcové dohody zasvětil stěžovatele, od něhož získal také kontakt na P. S., který měl pervitin obstarat, a dne 2. 9. 2002 se znovu sešel s osobami jednajícími v zájmu Policie ČR při předstíraném převodu věci v Rakouské republice a dne 21. 9. 2002 již společně se stěžovatelem v Mikulově a při těchto schůzkách byla upřesňována dohoda o dodání pervitinu a stěžovatel předal předstírajícím zájemcům o pervitin 3 ks sáčků s 0,66 g bílé látky obsahující 72 % methamfetaminu - pervitinu - a stopové množství ephedrinu, 0, 44 g takové látky obsahující 62,4 % methamfetaminu a 8,8 % ephedrinu a 0,3 g hnědé látky obsahující 48,4 % methamfetaminu a 25,1 % ephedrinu, dne 5. 10. 2002 v Teplicích po konečném upřesnění množství dodaného pervitinu, jeho ceny a způsobu jeho předání, které s osobami jednajícími v zájmu Policie ČR provedli M. B. a stěžovatel, kteří o výsledku jednání informovali také P.S., tento obžalovaný kolem 15 hod. v Jaselské ulici prostřednictvím další osoby, jejíž totožnost nebyla zjištěna, předal předstírajícím zájemcům o koupi pervitinu do jejich osobního automobilu igelitový sáček s 289,43 g bílé krystalické látky obsahující 62,7 % methamfetaminu a 6 % ephedrinu (přičemž nebyl zjištěn přesný původ této drogy), za což mělo být do rukou M. B. vyplaceno 8.400 EUR, k čemuž již nedošlo, neboť vzápětí všichni obžalovaní v obavě před vyzrazením tohoto jednání, spočívajícího v neoprávněném prodeji drogy, opustili smluvená místa, takže nakonec nebyla realizována ani další část smluveného předstíraného převodu drogy, která měla spočívat v konečném předání celkem 1.000 g pervitinu a v jeho zaplacení obžalovanému B. a v zaplacení provize tomuto obžalovanému nad rámec smluvené ceny, takže oněch 289,43 g drogy bylo formálně předáno orgánům Policie ČR, a tak došlo k jejímu zajištění.
Proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak je vpředu označen, podali všichni tři spoluobžalovaní, tedy včetně stěžovatele, dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2003 (7 Tdo 1176/2003) odmítnuta z důvodu, že v dovoláních byly uplatněny jiné dovolací důvody, než které mají na mysli ust. §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Obdobně tak z usnesení Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že dovolací soud, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil dovolací důvody dle §265b tr. ř. a v souladu se zákonem se také vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (§134 odst. 2 tr. ř.).
Stěžovatel nezpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, tedy jejich závěr, že se dopustil žalovaného skutku. Těžištěm ústavní stížnosti je jeho tvrzení o nezákonnosti použitých důkazů. Obecné soudy neshledaly porušení zákona při shromažďování důkazů získaných na základě používání operativně pátracích prostředků [předstíraného převodu (§158c tr. ř.) a sledování osob (§158d tr. ř.)] a s těmito tvrzeními stěžovatele, která následně uplatnil v ústavní stížnosti, se ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stejně tak se řádně zabývaly tvrzením stěžovatele o údajně nezákonném použití agenta (§158e tr. ř.), když správně dovodily, že v dané věci tento prostředek použit nebyl. Pro úplnost se sluší konstatovat, že obecné soudy celou věc posuzovaly i pod aspektem konstantní judikatury Ústavního soudu, týkající se tzv. policejní provokace (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 597/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18., č. 97, Praha 2001), když se v dané věci při získávání důkazů nedostaly do rozporu s principy, které z posledně označeného nálezu vyplývají, odhlédnuto již od vývoje právní úpravy trestního (právní úprava operativně pátracích prostředků §158b až §158f tr. ř. je součástí trestního řádu s účinností od 1. ledna 2002). Nelze proto než uzavřít, že Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že jeho odsouzení bylo založeno na nezákonně získaných důkazech, neboť získávání a shromažďování důkazů v dané věci bylo prováděno za použití prostředků, které jsou obsaženy v trestním řádu (§158c a §158d tr. ř.).
Z důvodů shora rozvedených je zřejmé, že nedošlo proto k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána povahou tvrzení ústavní stížnosti. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. května 2004