ECLI:CZ:US:2004:3.US.627.04
sp. zn. III. ÚS 627/04
Usnesení
III. ÚS 627/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti C. C. družstvo, zastoupeného JUDr. Z. A. proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 Cm 1029/99 ze dne 23. června 2003 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 290/2003 ze dne 19. července 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud rozhodl tak, že Česká republika, zastoupená Krajským soudem v Brně, v řízení o 8.048,-Kč s příslušenstvím, vedeném pod sp. zn. 43 Cm 1029/99, porušila právo stěžovatele zaručené čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) neposkytnutím soudní ochrany bez zbytečných průtahů a dále, že svým postupem - výzvou k doplnění žalobního návrhu ze dne 24. května 1999 - porušila právo přiznané čl. 6 Úmluvy na spravedlivé projednání záležitosti a konečně, aby v záhlaví označená usnesení obecných soudů byla zrušena.
Jak patrno z obsahu připojených příloh - obou usnesení v záhlaví označených, byl stěžovatel v řízení zahájeném k jeho žalobě ze dne 24. května 1999, směřující proti Jednotě, spotřebnímu družstvu v T., na zaplacení částky 8.048,-Kč s přísl. z titulu smluvní pokuty, vyzván soudem I. stupně podle §43 odst. 1 o. s. ř. (po podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu), k doplnění žaloby vylíčením rozhodujících skutečností, které soud ve svém usnesení rozvedl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel, přesvědčen o jeho přípustnosti, odvolání, v němž mj. odmítl názor soudu, že nesplnil povinnost podle ust. §79 odst. 1 o. s. ř. vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti související s uplatňovaným nárokem a označit důkazy, dále mu vytýkal nesprávné poučení o opravném prostředku a vyslovil názor, podle něhož usnesení, kterým soud ukládá žalobci doplnit žalobní návrh bez náležité konkretizace, zdůvodnění a poučení o tom, jak konkrétně má být návrh doplněn, by mělo být hodnoceno jako rozhodnutí proti němuž je opravný prostředek přípustný. Odvolání stěžovatele bylo pak shora označeným rozhodnutím Vrchního soudu podle ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto s odkazem na ust. §202 odst. 1 písm. d) cit. zák., podle něhož proti usnesení, jímž byl účastník řízení vyzván, aby neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil, není odvolání přípustné.
Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů a postupu jejich vydání předcházejícímu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který po rekapitulaci dosavadního vývoje věci [včetně rekapitulace obsahu svého odvolání, v němž však nesprávně a v rozporu se skutečností uváděl, že soud I. stupně v poučení o opravných prostředcích odkázal na ust. §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ač je z jeho usnesení patrno, že soud v poučení zcela správně odkázal na ust. §202 odst. 1 písm. d) cit. předpisu] tvrdí, že soud již svým dosavadním postupem, který v ústavní stížnosti popisuje, "poškodil" jeho práva na poskytnutí soudní ochrany (čl. 36 Listiny), a to bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) či v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy) jeho vlastnickému právu k uplatněné pohledávce (čl. 11 Listiny). Soud poškodil jeho práva nejen tím, že od podání návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že v rozporu s §79 odst. 1 a §43 odst. 1 o. s. ř. podmiňoval jednání ve věci samé a tím i poskytnutí soudní ochrany stěžovateli tak, že v rozporu s ust. čl. 2 odst. 3 Listiny mu ukládal povinnosti nad rámec povinností zákonem stanovených. S odkazem na předmět sporu a příslušnou právní úpravu stěžovatel totiž dovozuje, že svou povinnost ohledně vylíčení rozhodujících skutečností i povinnost důkazní, jak v ústavní stížnosti blíže rozvádí, splnil. Soudu I. stupně tak vytýká, že ho napadeným usnesením dostatečně konkrétně nepoučil a obecnou argumentací mu zjevně ukládá povinnosti nad rámec zákonné úpravy, a odvolacímu soudu pak, že tento nejevil zájem se zabývat otázkou, do jaké míry tím byla porušena práva stěžovatele. Obecný soud tak svou nečinností od roku 1999 způsobil průtahy řízení, a pokud po letech začal konat popsaným způsobem, naplnění stěžovatelova práva na soudní ochranu maří, přičemž takový postup je typickým příkladem nesprávného výkonu justiční praxe, jehož důsledky dále rozvádí. Stěžovatel tak tvrdí porušení shora označených článků Listiny a Úmluvy a navrhuje proto vydání nálezu vpředu uvedeného znění.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojených příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95). Napadené usnesení soudu I. stupně je usnesením procesní povahy, jímž se řízení ve věci nekončí, jde o usnesení, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění své žaloby podle §43 odst. 1 o. s. ř., proti němuž není, jak výslovně stanoví ust. §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř., odvolání přípustné. Pokud se tedy odvolací soud s odkazem na uvedené ustanovení odmítl v této fázi řízení námitkami stěžovatele v jeho odvolání uvedenými věcně zabývat a odvolání jako nepřípustné odmítl, nelze v tomto jeho postupu - a to i při vědomí nepřiměřenosti délky doby, která uplynula od podání žaloby a vydáním usnesení soudem I. stupně - spatřovat postup nezákonný natož pak protiústavní. Jak již Ústavní soud konstatoval ve srovnatelné věci (týchž účastníků řízení se týkající) ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 483/04, v daných souvislostech teprve rozhodnutí, jímž by byla žaloba ve smyslu ust. §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta, je možno považovat za rozhodnutí, které by mohlo být na újmu práv stěžovatele. Proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný a právě v takto vyvolaném odvolacím řízení odvolací soud zkoumá, zda předmětné podání lze skutečně hodnotit jako podání neúplné, nesrozumitelné či neurčité a zda tedy postup soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř. byl či nebyl namístě. Obecně je stěžovateli třeba přisvědčit v tom, že při postupu dle uvedeného ustanovení poučení soudu o doplnění podání ve výzvě k tomu určené musí být dostatečně konkrétní, neboť v opačném případě výzva nemůže založit účinky stanovené ust. §43 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 215/2003). Posuzovat z uvedeného pohledu výzvu soudu I. stupně, jakož i otázku, zda vůbec měla být vydána, však přísluší v prvé řadě obecnému soudu, a to v odvolacím řízení k odvolání podanému proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud tak sám, aniž tak dříve učinil soud odvolací, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti učinit nemůže. Ústavní soud tak v poměru k této části ústavní stížnosti uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení práv stěžovatele, zaručovaných čl. 36 Listiny a návazně ani k porušení čl. 2 odst. 3, či čl. 11 téhož předpisu nemohlo dojít, a to ani napadeným rozhodnutím soudu I. stupně, neboť toto rozhodnutí, s ohledem na již uvedené, způsobilé přivodit nezvratitelnou újmu na právech není. K tvrzenému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy v části totéž právo zaručující Ústavní soud uvádí, že postup soudu I. stupně, který teprve po uplynutí 4 let od podání žaloby vyzýval stěžovatele k odstranění jejích vad, rozhodně schvalovat nelze a s kritikou takové praxe je třeba souhlasit, v poměru k těmto výtkám stěžovatele však nelze přehlížet, že bylo především na něm samotném, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura se průtahům v řízení již dříve bránil prostředky, které mu zákon poskytoval, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatel tak však učinil teprve nyní v souvislosti s vydáním napadených rozhodnutí, aniž by petit jeho ústavní stížnosti navazující na tvrzené porušení práv na projednání věci bez průtahů odpovídal ust. §82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z čehož lze dovodit, že ústavní stížnost již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (nehledě k tomu, že stěžovatel má nyní od 1. července 2004 k dispozici i účinný prostředek nápravy proti případným dalším průtahům v řízení v ust. §174a zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto ani v této části nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 16. listopadu 2004