ECLI:CZ:US:2004:3.US.632.04
sp. zn. III. ÚS 632/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. Š. zastoupeného JUDr. I. D. advokátkou proti usnesením Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Rychnov nad Kněžnou, ze dne 18. srpna 2004 ČTS: ORRK-365/OOK-2004 a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. září 2004 sp. zn. Zt 319/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti bylo přiloženo napadené usnesení státního zástupce. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud od Policie ČR dále vyžádal napadená usnesení policejního orgánu. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel je stíhán pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Ve dnech 26. a 27. 5. 2004 matka stěžovatele D. Š. a J. P. dobrovolně vydali policejnímu orgánu ve smyslu §78 odst. 1, 3 tr. ř. řadu věcí, převážně starožitností. Celkem čtyřmi usneseními Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Rychnov nad Kněžnou, ze dne 18. srpna 2004 ČTS: ORRK-365/OOK-2004, byly podle §80 odst. 1 tr. ř. vydané věci, blíže popsané v napadených usneseních, vráceny poškozeným J. J., J. K., B. K. a F. F. V odůvodnění usnesení policejní orgán konstatoval, že ze spisového materiálu, zejména pak z výpovědí příslušných poškozených, je zřejmé, že vrácené věci byly těmto poškozeným odcizeny a tito jsou jejich oprávněnými vlastníky. Propadnutí či zabrání vrácených věcí přitom nepřichází v úvahu.
Stěžovatel tato usnesení o vrácení věcí napadnul stížností, která byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. září 2004 sp. zn. Zt 319/2004, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění usnesení státní zástupce konstatoval, že osoby, které věci vydaly, je nazpět nepožadují, přičemž poškození uvedené předměty zcela bezpečně poznali. Na počátku trestního řízení poškození podrobně popsali předměty, jež jim byly odcizeny a zčásti je i doložili fotografiemi. Vrácené věci přitom odpovídají předchozímu popisu odcizených věci, případně se shodují s předloženými fotografiemi. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná zejména o starožitnosti, nebylo možné na poškozených požadovat prokázání vlastnického práva předložením dokladů o jejich zakoupení. Státní zástupce hodnotil stěžovatelovu výpověď, že se jedná o věci, které řádně zakoupil na základě inzerátů od blíže neznámých osob, jako taktiku jeho obhajoby, která však jeho vlastnické právo k vydaným věcem žádným způsobem nedokládá. Připomněl rovněž, že stěžovatel byl pro obdobou trestnou činnost již pravomocně odsouzen. Trestní řád přitom neukládá, aby poškození odcizené předměty poznali v rámci rekognice podle §104b tr. ř.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že předmětné věci byly vydány z jeho bytu a z garáže J. P. bez jeho vědomí, přičemž policisté zneužili strachu jeho matky, která jim umožnila vstup do stěžovatelova obydlí. Stěžovatel tvrdí, že odebrané věci jsou jeho majetkem a pokud existují pochybnosti o vlastnickém právu k těmto věcem, nemělo dojít k jejich vrácení poškozeným, ale měly být uloženy do úschovy. Policejnímu orgánu ani státnímu zástupci přitom nepřísluší řešit otázku vlastnického práva. Stěžovatel namítá porušení zásad ke zjištění totožnosti věcí dle §93 odst. 2 a 103 tr. ř., jelikož poškozeným byly předmětné věci ukázány samostatně. V takovém případě se nejedná o poznání věci, ale o vybrání si toho, co se ztracené věci podobá a je k dispozici. Pokud státní zástupce uvedl, že od poškozených nelze požadovat prokázání vlastnického práva doklady o zakoupení a zároveň odmítl stěžovatelovou obhajobu, že vydané věci zakoupil, nelze vyloučit pochybnosti o vlastnickém právu k věcem. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 66/99.
Ústavní soud, po posouzení obsahu ústavní stížnosti, je nucen v prvé řadě konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů či jiných orgánů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde současně o porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soudnictví spočívá především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost již nelze napravit procesními prostředky.
Ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že orgány činné v trestním řízení učinily závěr, že o právu poškozených J. J., J. K., B. K. a F. F. na předmětné věci není pochyb a že je tedy na místě je ve smyslu §80 odst. 1 tr. ř. poškozeným vydat. Tento svůj závěr orgány činné v trestním řízení náležitě a dostatečně podrobným způsobem odůvodnily. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle své konstantní judikatury je oprávněn hodnotit důkazy provedené soudy pouze v případě, pokud jimi vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tento princip se uplatňuje o to více při hodnocení důkazů provedených orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení. Shora popsaný extrémní nesoulad Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu lze i případné procesní vady přípravného řízení napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení.
Pokud stěžovatel namítá porušení ustanovení §93 odst. 2 a §103 tr. ř., je nutno konstatovat, že doplněním ustanovení §104b tr. ř. o rekognici, učiněným novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., se stalo ustanovení §93 odst. 2 tr. ř. obsolentní, stejně jako odkaz na toto ustanovení v §103 tr. ř. Jak správně uvedl státní zástupce, trestní řád nepředepisuje provedení rekognice při vydání věcí dle §80 odst. 1 tr. ř., nehledě ke skutečnosti, že v případě starožitností je provedení rekognice mimořádně obtížné a často nemožné. Rozhodující okolností v tomto ohledu je, že vydané věci se shodovaly s popisem popřípadě i fotografiemi odcizených věcí a že je poškození bezpečně poznali. Závěr orgánů činných v trestním řízení, že o právu poškozených k věcem není pochyb, je proto zcela přesvědčivý. Po skutkové stránce je posuzovaný případ odlišný od věci, v níž bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 66/99, ve které o vlastnickém právu k vydané věci existovaly vážné pochybnosti a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byla zcela rozporuplná.
Napadená rozhodnutí, na základě nichž byly předmětné věci vydány poškozeným, nejsou v rozporu s ustanovením §80 odst. 1 tr. ř. a nejsou také rozhodnutími, v nichž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydaným věcem. Usnesení podle ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. nemá konstitutivní účinky pro vznik vlastnického práva k věci toho, komu byla věc vrácena či vydána. Stěžovateli zůstala zachována možnost uplatňovat své námitky a požadavky jak v dalším průběhu trestního řízení, tak v eventuálním občanskoprávním řízení, řešícím sporné smluvní či vlastnické otázky.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení trestněprocesních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.
Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu