ECLI:CZ:US:2004:3.US.678.04
sp. zn. III. ÚS 678/04
Usnesení
III. ÚS 678/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti ing. J. J. zastoupené Mgr. B. P. advokátkou proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 303/2004 ze dne 30. srpna 2004 a Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově sp. zn. 109 C 36/2001 ze dne 11. listopadu 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů
Tato rozhodnutí, jak patrno z obsahu připojených příloh - obou napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v řízení, v němž měla stěžovatelka postavení žalované a které bylo zahájeno k návrhu jejího manžela M. J. na rozvod manželství. Tomuto návrhu soud I. stupně, Okresní soud v Karviné, shora označeným rozsudkem vyhověl, přestože stěžovatelka s rozvodem manželství nesouhlasila. Učinil tak poté, co na základě výslechu obou účastníků učinil závěr, že za situace, kdy po dobu posledních tří let manželství neplní žádnou ze svých společenských funkcí, nelze očekávat obnovení manželského soužití, přitom v průběhu řízení nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch zachování manželství a byly tak dány podmínky zákona o rodině pro to, aby manželství bylo rozvedeno. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Po přezkoumání rozsudku soudu I. stupně i jemu předcházejícího řízení konstatoval, že řízení netrpělo žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přitom se v podstatě ztotožnil se závěry soudu I. stupně s tím, že provedené dokazování bylo dostačující pro to, aby soud odpovídajícím způsobem právně věc hodnotil. Pouze příčiny manželského rozvratu, které prvý soud spatřoval na stranách obou účastníků, doplnil tak, že rozvrat v manželství dovršilo chování žalobce, které vzbudilo u stěžovatelky důvodné pochybnosti o jeho věrnosti.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která porušení shora uvedených základních práv v podstatě spatřuje - stručně shrnuto - v tom, že ač ona sama s rozvodem manželství nesouhlasila a tvrdila, že se převážně na rozvratu manželství nepodílela a současně, že případným rozvodem manželství jí bude způsobena zvlášť závažná újma (§24b zákona o rodině) a k těmto svým tvrzením navrhla provedení řady důkazů včetně připojení soudních spisů např. o výživném manželky a důkazů, týkajících se jejího zdravotního stavu, soud I. stupně dokazování ukončil a na základě neúplného a nedostatečně zjištěného skutkového stavu manželství rozvedl a ani odvolací soud, který navíc jednání nařídil po 9 měsících a jednal v nepřítomnosti stěžovatelky, jejíž žádosti o odročení jednání nevyhověl, tento stav nenapravil a stejně jako soud I. stupně dovodil, že jsou splněny podmínky ve smyslu ust. §24 odst. 1 a §24b odst. 1 a 2 zákona o rodině pro to, aby manželství bylo rozvedeno. Postupem obou soudů, jak v ústavní stížnosti blíže rozvádí, jí bylo znemožněno vůbec využít práv daných zákonem o rodině. Tvrdí proto, že neúplně zjištěný skutkový stav věci, založený v jejím případě zamítnutím odůvodněných důkazních návrhů, jimiž zamýšlela prokázat existenci podmínek stanovených zákonem o rodině pro postup v rozvodovém řízení v souladu s ust. §24b odst. 1 tohoto zákona (zejména existenci zvlášť závažné újmy a příčiny rozvratu mající povahu převážně v chování žalobce) ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům, majícím vliv nejen na samotné rozhodnutí ve věci samé, ale dotýkajícím se i její možnosti domáhat se svého zákonného nároku dle §93 zákona o rodině. Navrhla proto zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a argumentací ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Stěžovatelce možno přisvědčit v tom, že při pečlivějším přístupu obou soudů mohly být v řízení provedeny další důkazy, zároveň ale nelze přehlížet, že soud I. stupně provedl obsáhlý a podrobný výslech obou účastníků, který vážný rozvrat v jejich manželství prokázal, a neprovedení dalších důkazů, byť tak učinil velmi stručně, soud odůvodnil. Ani jeho závěr, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, o tom, že neshledal mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch zachování manželství, s ohledem na účastníky popisovaný průběh manželství, poznamenaný také závažným onemocněním nejen stěžovatelky, ale i žalobce, nelze považovat za neodůvodněný. Za uvedeného stavu, byť i některým výtkám stěžovatelky opodstatnění upřít nelze, neshledal Ústavní soud důvodu pro svůj zásah, neboť, a to je třeba zdůraznit, musel mít na zřeteli i výsledek daného řízení, jenž pravomocně nově konstituoval osobní status účastníků řízení a v návaznosti na to i princip právní jistoty, který se v těchto případech projevuje jako požadavek stability takto pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby, jemuž ostatně koresponduje i procesním předpisem zakotvená nepřípustnost mimořádných opravných prostředků proti takovým rozhodnutím soudů [§230 odst. 1 písm. a), §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 16. prosince 2004