ECLI:CZ:US:2004:3.US.80.04
sp. zn. III. ÚS 80/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného advokátem Mgr. M. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2003 sp. zn. 7 Tdo 1195/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora blíže označeného usnesení Nejvyššího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených příloh Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2002 sp. zn. 8 T 21/2002, odsouzen mimo jiné pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel dne 9. 11. 2001 prodal po předchozí domluvě D. J. psaníčko s nažloutlou krystalickou látkou obsahující psychotropní látku metamfetamin. Proti odsuzujícímu rozsudku podali odvolání stěžovatel, a to do výroku o vině o trestném činu podle §187 odst. 1 tr. zák. a do výroku o trestu a státní zástupce do výroku o trestu. Obě odvolání byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2003 sp. zn. 8 To 46/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Tento mimořádný opravný prostředek odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. listopadu 2003 sp. zn. 7 Tdo 1195/2003 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., s poukazem na skutečnost, že stěžovatel podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Podle názoru stěžovatele byla tímto usnesením Nejvyššího soudu porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětnému usnesení dovolacího soudu stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není uvedenými námitkami materiálně naplněn, a proto není dán. Stěžovatel namítá, že dovolací soud považoval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu za správná, přestože se opírají pouze o svědeckou výpověď, která je v rozporu s tvrzením stěžovatele. Dovolací soud tak opominul zásadu in dubio pro reo, pokud dospěl ke shora konstatovanému závěru o neexistenci uplatněného dovolacího důvodu; stěžovatel byl tedy zkrácen na svém obhajovacím právu, neboť soud, který měl k dispozici tvrzení proti tvrzení, neodůvodněně vzal za prokázanou pouze výpověď svědka J.. Dovolací soud podle názoru stěžovatele učinil chybné závěry při hodnocení důkazů, dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění a právnímu posouzení případu. Stěžovateli nebylo prokázáno, že by spáchal trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák. Nalézací soud neobjasnil, proč považuje tvrzení stěžovatele za neprokázané a účelové, ani nezdůvodnil, z jakého důvodu jednostranně uvěřil výpovědi jediného přímého svědka; nevzal přitom v úvahu, že se svědek mohl touto výpovědí bránit podezření ze spáchání trestného činu. Výpovědi zasahujících policistů přitom vinu stěžovatele nepotvrdily. Věrohodnost svědka je navíc podle tvrzení stěžovatele pochybná a nedostačuje k jeho usvědčení. Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán byl a Nejvyšší soud se proto měl dovoláním zabývat; jeho rozhodnutí tak odporuje principům řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud posoudil, zda napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2003 sp. zn. 7 Tdo 1195/2003, porušuje ústavní rámec namítaný stěžovatelem a v postupu dovolacího soudu žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 651/02).
Ústavní soud se proto zabýval základní námitkou stěžovatele, a sice že dovolací soud nesprávně dovodil neexistenci stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když přitom tento důvod naplněn byl, a to z důvodů, které stěžovatel v podrobnostech výše popsaných uvádí.
Jak již bylo shora konstatováno, stěžovatel napadal usnesení odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., závěr dovolacího soudu ohledně neexistence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ovšem nezpochybňuje. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné napadnout rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud se zabýval posouzením, zda dovolací důvody uplatněné stěžovatelem je možné považovat za některé ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., neboť v opačném případě by nemohl přistoupit k provedení přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, a v rámci jeho uplatnění lze především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích.
Vycházeje z výše uvedeného, dovolací soud zdůraznil, že na základě uplatnění tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Rovněž uvedl, že není oprávněn zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Pod zorným úhlem takto obecně vymezené přezkumné činnosti přistoupil dovolací soud k posouzení námitek stěžovatele, uvedených v dovolání. Stěžovatel v dovolání zdůraznil, že nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v porušení §2 odst. 5, 6 a 13 tr. ř., nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudu nalézacího, neboť nebylo prokázáno, že by spáchal trestný čin podle §187 tr. zák., vytýká tomuto soudu, že jednostranně uvěřil svědkovi J., jehož věrohodnost je pochybná a nezdůvodnil, proč považuje výpověď stěžovatele za neprokázanou a účelovou, čímž byla opomenuta zásada in dubio pro reo.
Nejvyšší soud zhodnotil tyto námitky podle jejich obsahu tak, že směřují do způsobu, jakým soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy, stěžovatelem vytýkané vady ovšem nemají povahu vad hmotněprávních.
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti zdůraznil, že stěžovatel pouze formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by namítal vady, které tento důvod obsahově naplňují.
Vzhledem ke skutečnosti, že podle názoru Nejvyššího soudu stěžovatelovy námitky nelze materiálně podřadit ani pod další formálně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dospěl proto k závěru, že stěžovatel podal dovolání z jiných důvodů, než těch, které jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž se mohl zabývat meritem věci.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2003 sp. zn. 7 Tdo 1195/2003, stěžovatel nesouhlasí s dovolacím soudem, pokud tento dospěl k závěru, že jeho námitky obsažené v dovolání nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z ústavní stížnosti však, mimo tento zřejmý nesouhlas, nevyplývají žádné právně relevantní důvody, vyvracející shora uvedený právní závěr dovolacího soudu.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat jen proti pravomocným rozhodnutím a za splnění dalších podmínek, které stanoví trestní řád, a jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Přesto, že stěžovatel označil ve svém dovolání v citovaném ustanovení trestního řádu konkrétně vymezený dovolací důvod, neznamená tato skutečnost sama o sobě povinnost dovolacího soudu přezkoumávat dovoláním napadené rozhodnutí. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v citovaném zákonném ustanovení tedy nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Stěžovatel se proto mýlí, pokud namítá, že považuje za porušení čl. 8 odst. 2 (stanovícím, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon) a čl. 36 (zaručující právo na spravedlivý proces) Listiny skutečnost, že se dovolací soud odmítl věcně zabývat podaným dovoláním, a to z toho důvodu, že stěžovatel mu vymezením jiných, než zákonem jasně formulovaných a taxativním způsobem vyjmenovaných dovolacích důvodů, znemožnil realizaci jeho přezkumné činnosti. Stěžovatel tedy mylně uvádí, že dovolací soud považoval závěry soudů prvního a druhého stupně za správná, že učinil chybné závěry při hodnocení důkazů a dospěl k nesprávnému skutkovému a právnímu posouzení případu. Dovolací soud totiž vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel materiálně neuplatnil zákonem vymezené dovolací důvody, vůbec nemohl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu přezkoumávat.
Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení [ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale převážně proti skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů. Dovolací důvod umožňující přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu, prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost jeho hodnocení v trestním řádu specifikován není, a to zejména z toho důvodu, že by tak byla porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti a dovolací soud by se tak dostal do pozice třetí soudní instance přezkoumávající skutkový stav věci.
Dovolací soud v posuzovaném případě použil obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž jím provedená interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení nevykazuje znaky libovůle a nevybočuje tak z mezí ústavnosti. Své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona soud náležitě zdůvodnil.
Ústavní soud po zhodnocení námitek stěžovatele a shora uvedené argumentace neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2003 sp. zn. 7 Tdo 1195/2003, došlo k porušení shora označených článků Listiny.
Na základě všech výše uvedených skutečností proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu