ECLI:CZ:US:2004:3.US.83.04
sp. zn. III. ÚS 83/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. T. N., , právně zastoupené JUDr. M.T., advokátem AK proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2003 č. j. 7 Azs 10/2003-46, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2003 č. j. 10 Az 4/2003-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 2. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2003 č. j. 7 Azs 10/2003- 46, a dále rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2003 č. j. 10 Az 4/2003-12, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 10. 2003 č. j. 7 Azs 10/2003- 46, zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2003 č. j. 10 Az 4/2003 - 12, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 4. 12. 2002 č. j. OAM-4738/VL-11-05-2002, kterým nebyl stěžovatelce udělen azyl podle ust. §12 a §13 odst. 1, 2 a §14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu") a bylo rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správní orgán své správní uvážení ve věci existence humanitárních důvodů k udělení azylu opřel o to, že ani osobní situace stěžovatelky, ani poměry ve Vietnamské socialistické republice nejsou důvodem k udělení humanitárního azylu. Tuto svou úvahu však, uvádí stěžovatelka, správní orgán blíže nikterak neodůvodnil. Stěžovatelka poukazuje na to, že rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost správního orgánu volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, která zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a po té volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování ke skutečnosti (rozhodnutí SP č. 50).
Podle názoru stěžovatelky podklady, které správní orgán shromáždil o osobních poměrech stěžovatelky a o situaci v zemi jejího původu (Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2001, pohovor vedený správním orgánem se stěžovatelkou), jsou v logickém rozporu se závěrem správního orgánu, že zde důvod pro udělení humanitárního azylu nebyl. Další důkazy si správní orgán neopatřil. Postupem správního orgánu tak byla, uvádí stěžovatelka, porušena též její procesní práva.
Stěžovatelka dále uvádí, že Krajský soud v Českých Budějovicích nesplnil svou zákonnou povinnost a nepřezkoumal, zda správní uvážení správního orgánu je v souladu s požadavky uvedenými v ust. §14 zákona o azylu. Ani Nejvyšší správní soud nezjednal ve věci porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nápravu.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Především Ústavní soud poukazuje na právní názor vyslovený ve svém rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 532/02, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu, není právní nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného zvláštního zřetele se z přezkumné činnosti Ústavního soudu vymyká. Od uvedeného názoru nemá Ústavní soud důvod se v projednávané věci odchýlit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní orgán při rozhodování vyšel ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2001 a dále z pohovoru se stěžovatelkou, přičemž další důkazy si neopatřil, a dále, že správní orgán svou úvahu o neexistenci důvodů pro udělení humanitárního azylu stěžovatelce blíže neodůvodnil.
K tomu Ústavní soud uvádí, že pokud jde o řízení před správním orgánem, je povinností správního orgánu respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z ust. §3 zák. č. 71/1967 Sb., zákona o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru nebo v jiných podáních, učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. K zajištění možnosti úplného vyjádření má podle ust. §22 odst. 1 zákona o azylu, účastník řízení právo jednat v řízení o udělení azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že s žadatelkou o azyl byl dne 21. 10. 2002 proveden pohovor, který byl veden na žádost žadatelky v jazyce vietnamském za účasti tlumočníka. Správní orgán při posuzování žádosti o udělení azylu dále vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2001. Ze správního řízení vyplynulo, že žadatelka opustila vlast v důsledku ekonomických potíží a možnost podat návrh na zahájení řízení o udělení azylu využila za účelem legalizace pobytu na území České republiky. Na základě zjištěných skutečností dospěl správní orgán k závěru, že žadatelka nesplňuje důvody pro udělení azylu dle ust. §12 a §13 odst. 1, 2 zákona o azylu. Jak bylo již uvedeno shora, z dikce ust. §14 zákona o azylu je zřejmé, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a je pouze na posouzení správního orgánu, na jeho správním uvážení, nakolik konkrétní okolnosti uváděné žadatelem o udělení azylu posoudí jako okolnosti hodné zvláštního zřetele. V projednávané věci po posouzení osobní situace žadatelky dospěl správní orgán k závěru, že ani humanitární azyl žadatelce neudělí, neboť ekonomické poměry žadatelky s přihlédnutím ke zjištěním, která byla v průběhu správního řízení učiněna z objektivních a nezávislých zpráv o situaci v zemi stěžovatelky, nejsou důvodem pro postup dle ust. §14 zákona o azylu. Své rozhodnutí o neudělení azylu správní orgán podrobně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Z výše uvedeného vyplývá, že oba obecné soudy při své přezkumné činnosti postupovaly správně, když stěžovatelkou podaným opravným prostředkům nevyhověly a zamítly je.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu