ECLI:CZ:US:2004:3.US.86.04
sp. zn. III. ÚS 86/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. arch. J. P, 2) Ing. P. P., a 3) MUDr. D. B., všichni zastoupeni JUDr. K. Š. advokátkou proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 523/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, kterou obdržel Ústavní soud dne 3. 3. 2004, stěžovatelé napadají "jiný zásah orgánu veřejné moci" do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod (ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), spočívající ve značných průtazích řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 8 C 523/95.
K dosavadnímu průběhu řízení zahájeného podáním doručeným okresnímu soudu dne 16. 6. 1995, v němž se otec stěžovatelů - MUDr. F. P. domáhá určení výše nájemného, stěžovatelé uvádí, že první jednání o podaném návrhu se konalo až dne 9. 7. 1997. Předsedkyně senátu na tomto jednání po dvou letech od zahájení řízení konstatovala, že se cítí být ve sporu podjata. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 1997 pak byla tato předsedkyně senátu skutečně vyloučena z projednávání a rozhodování v předmětné věci.
Další jednání ve věci byla konána dne 9. 2. 1998, 31. 10. a 1. 11. 2001, ta však již za předsednictví další, v pořadí třetí, předsedkyně senátu. V průběhu let 2002 - 2003 tak byla okresním soudem řešena pouze otázka správnosti znaleckého posudku a odměny znalce, ustanoveného tímto soudem, když o této posledně uvedené otázce s konečnou platností rozhodl Krajský soud v Brně až dne 16. 1. 2004.
V uvedené věci se stěžovatelé snažili podle svých tvrzení odstranit neúměrné průtahy řízení tím, že dne 7. 1. 2003 podali stížnost předsedkyni okresního soudu; opakovaně se rovněž obraceli na veřejného ochránce práv, který v podstatě uznal jejich podnět za oprávněný.
Předsedkyně okresního soudu v odpovědi na stížnost stěžovatelů sice připustila její oprávněnost ovšem s výhradou, že podle jejího názoru je stížnost opodstatněná jen pokud se týká nečinnosti soudu v prvním pololetí roku 2001.
Stěžovatelé zdůrazňují, že přes všechny podněty i podanou stížnost ve věci nedošlo k žádné nápravě, neboť jejich spor od doby zahájení řízení vede již v pořadí čtvrtý soudce.
V rámci objektivního posouzení úměrnosti délky probíhajícího soudního řízení v označené věci stěžovatelé připouští, že prodleva v části řízení nebyla zaviněna průtahy okresního soudu, ale jednalo se o nutné přerušení řízení z důvodu úmrtí původního žalobce, otce stěžovatelů, které trvalo od 6. 7. 1995 do 26. 4. 1996. Tato skutečnost však podle názoru stěžovatelů nic nemění na existujících značných průtazích, které svou intenzitou znamenají porušení práva stěžovatelů na soudní a na jinou právní ochranu, konkrétně pak porušení práva zakotvujícího, že "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Stěžovatelé zdůrazňují i povinnosti soudů, které jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy). V tomto svém rozhodování jsou vázány zákonem (čl. 95 Ústavy).
Předestřenou ústavně právní argumentaci stěžovatelé dále rozvíjí poukazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce průtahů řízení, která koresponduje se závěry Evropského soudu pro lidská práva. Z této judikatury stěžovatelé dovozují, "že délka prvostupňového civilního řízení trvající více než osm let je zjevně nepřiměřenou časovou dimenzí pro projednání věci".
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že oni sami poskytují po celou dobu řízení okresnímu soudu potřebnou součinnost k tomu, aby věc mohla být řádně a v přiměřené lhůtě projednána a rozhodnuta, proto navrhují, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu Brno-venkov nadále nepokračovat v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 8 C 523/95, a ve věci neprodleně jednat.
Závěrem stěžovatelé rovněž navrhují, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. uložil okresnímu soudu uhradit stěžovatelům náklady řízení před Ústavním soudem.
K prokázání svých tvrzení stěžovatelé předložili Ústavnímu soudu neověřené fotokopie tří listin; z nichž lze shledat pouze tyto skutečnosti:
V ústavní stížnosti důkaz označený jako "původní žalobní návrh ze dne 14. 6. 1995" byl Ústavnímu soudu zaslán ve formě faxové kopie dopisu, který je nepodepsaný a neověřený, a je označen jako "žaloba o určení výše nájemného", datovaná dne 14. 6. 1995 Ta je sice adresovaná Okresnímu soudu Brno-venkov, je však bez příslušného prezentačního razítka adresáta či přiložené doručenky (dodejky).
Další přílohou ústavní stížnosti je fotokopie listiny ze dne 7. 1. 2003, podepsaná jmény stěžovatelů a adresovaná Okresnímu soudu Brno-venkov, JUDr. B. a fotokopie "vyřízení stížnosti ve věci sp. zn. 8 C 523/95" ze dne 29. 1. 2003, s uvedením jména předsedkyně Okresního soudu Brno-venkov a adresy tohoto soudu, která je adresována Ing. P. P.
Z posledně uvedené listiny vyplývá, že předsedkyně okresního soudu přešetřila stížnost na průtahy v řízení ve věci zdejšího soudu sp. zn. 8 C 523/95 a k jednotlivým bodům stěžovateli sděluje, že:
1) Otázku podjatosti soudkyně JUDr. M. Č. s ní nemůže projednat, neboť již není zaměstnancem okresního soudu, avšak z jejího vyjádření ze dne 17. 7. 1997 je patrné, že jí dříve nebylo známo, že na straně žalovaného vystupuje v projednávané věci její příbuzná. Z tohoto důvodu se (předsedkyně okresního soudu) nemůže vyjádřit k tomu, zda jmenovaná soudkyně věděla v době přerušení řízení o důvodech své podjatosti, a zda tak došlo k průtahům v řízení.
2) K námitce stěžovatele ad 1) předsedkyně okresního soudu uvedla, že pro projednání a rozhodnutí věci není rozhodné, kolik jednání ve věci bude nařízeno, neboť vše záleží na tom, zda lze ve věci rozhodnout na základě předložených listinných důkazů (za předchozího souhlasu stěžovatelů) nebo bude ve věci samé nutné provádět více či méně obsáhlé dokazování, které ale záleží na zvážení příslušného soudce.
3) Dále předsedkyně okresního soudu zdůraznila, že jako orgán státní správy soudu nemůže ovlivnit odchody soudců do jiných institucí, stejně jako odchody soudkyň na mateřskou dovolenou.
4) Po prostudování příslušného spisu dospěla předsedkyně okresního soudu k závěru, že k nečinnosti ze strany soudkyně Mgr. F. došlo v první polovině roku 2001, avšak další průtahy "se ve spise nenachází". Spis je přidělen k vyřízení soudkyni Mgr. H., která byla upozorněna na nutnost urychleného postupu ve věci.
Na základě všech shora uvedených skutečností považuje proto předsedkyně okresního soudu stížnost za důvodnou, pokud jde o nečinnost soudu v této věci, jen v prvním pololetí roku 2001.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, konstatoval, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť ve věci nebyly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány možnosti nápravy vytýkaných pochybení v rámci soustavy obecných soudů.
Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu je možné se domáhat cestou ústavní stížnosti ochrany procesních práv účastníka řízení před obecnými soudy podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., za podmínky, že konkrétní subjekt splní před podáním ústavní stížnosti svoji zákonnou povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Ústavní soud, vědom si subsidiarity ústavní stížnosti coby krajního prostředku k ochraně práva a z ní plynoucího principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, nemohl odhlédnout od toho, že námitka průtahů v řízení je vznášena za stavu, kdy stěžovatelé nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje.
V projednávané věci stěžovatelé postupovali v intencích ustanovení §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen zákon č. 6/2002 Sb.), který umožňuje fyzickým a právnickým osobám (stěžovatelům) se obracet na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jen jde-li o průtahy v řízení nebo na nevhodné chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem.
Pokud stěžovatelé předložili svoji písemnou stížnost na průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 523/95, předsedkyni Okresnímu soudu Brno-venkov, nelze tomuto postupu nic vytknout, neboť je zcela ve shodě s ustanovením §166 odst. 1, 2 ve vztahu k ustanovení §171 zákona č. 6/2002 Sb.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelé však nejsou spokojeni jak se způsobem vyřízení jejich stížnosti, tak i s dalším postupem okresního soudu v jejich věci. Za této situace však mohli a měli využít možnosti, kterou jim dávalo ustanovení §170 zákona č. 6/2002 Sb., a domáhat se nápravy u předsedy krajského soudu, který je okresnímu soudu nadřízen, tj. u předsedy Krajského soudu v Brně (§174 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb.). Pokud tak neučinili, nelze dospět k závěru o přípustnosti ústavní stížnosti.
Na základě všech shora uvedených skutečností soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., neboť podaný návrh je nepřípustný.
Protože se ústavní stížnost odmítá, není podle ustanovení §83 zákona č. 182/1993 Sb. možné, aby soudce zpravodaj vyhověl návrhu stěžovatelů na uhrazení nákladů jejich právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj