ECLI:CZ:US:2004:3.US.98.04
sp. zn. III. ÚS 98/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. O., právně zastoupeného JUDr. P. H., na průtahy v řízení před Okresním soudem v Mostě ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 12 C 1536/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. 2. 2004 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud Okresnímu soudu v Mostě zakázal, aby nadále pokračoval v průtazích v řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 12 C 1536/97, a přikázal mu ve věci neprodleně jednat. Uvedeným postupem okresního soudu došlo podle názoru stěžovatele k porušení jeho práva zakotveného v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že návrhem ze dne 17. 8. 1996, adresovaným Okresnímu soudu v Mostě, požadoval vydání platebního rozkazu či rozsudku na zaplacení částky 209 817,- Kč. Na základě tohoto návrhu vydal soud dne 28. 3. 1997 platební rozkaz, proti kterému odpůrce - I. S. š. t. podal dne 7. 5. 1997 odpor. První jednání v dané věci bylo nařízeno na den 21. 11. 1997, další jednání pak proběhlo až dne 28. 8. 2002, další jednání se konala dne 2. 10. 2002 a dne 17. 1. 2003. Od té doby nebyl nařízen žádný nový termín jednání. Z uvedeného důvodu podal stěžovatel dne 6. 11. 2003 k rukám předsedkyně Okresního soudu v Mostě stížnost na průtahy v řízení. Ta stěžovateli dopisem ze dne 21. 11. 2003 sdělila, že jeho stížnost shledává důvodnou a dle vyjádření soudkyně JUDr. R. Malé by mělo dojít k ustanovení znalce k vypracování znaleckého posudku. K tomu však, jak uvádí stěžovatel, do data podání ústavní stížnosti nedošlo.
Ústavní soud se otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto citované ustanovení totiž garantuje právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž tomuto ustanovení přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině základních práv a svobod, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době". V případě stěžovatele řízení před obecnými soudy trvá více než 7 let, což by mohlo být vykládáno jako zásah do jeho základních práv.
Dříve však, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Dle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona.
Procesní postup při vyřizování stížností na průtahy v řízení před obecnými soudy je upraven v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
Podle ust. §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jsou fyzické a právnické osoby oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi na průtahy v řízení. Má-li stěžovatel za to, že stížnost, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudu, jím nebyla řádně vyřízena, poskytuje mu ust. §174 odst. 1 cit. zák. možnost uplatnění dalšího prostředku, a to možnost požádat předsedu krajského soudu, aby přešetřil způsob vyřízení stížnosti vyřizované předsedou okresního soudu.
V právní věci stěžovatele je tedy nutno za opravný prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, považovat i opravný prostředek ve smyslu ust. §174 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.
Z výše uvedeného však vyplývá, že stěžovatel opravný prostředek ve smyslu ust. §174 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., neuplatnil, a doposud tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto nepřípustná.
Dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Při shrnutí výše uvedeného byl soudce zpravodaj nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout, když neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Protože soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost z výše uvedeného důvodu odmítl, nezabýval se již dále nedostatky plné moci k zastupování v řízení před Ústavním soudem přiložené k ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj