ECLI:CZ:US:2004:4.US.102.04
sp. zn. IV. ÚS 102/04
Usnesení
IV. ÚS 102/04
Ústavní soud rozhodl dne 18. 5. 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného Mgr. Z. H. advokátem za účasti Krajského soudu v Brně proti sdělení Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 28/2000 ze dne 21.1.2004, alternativně proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného základního práva a svobody, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností domáhá se stěžovatel, aby Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu Krajského soudu v Brně. Stěžovatel uvádí, že jest proti němu vedeno trestní řízení u nalézacího Krajského soudu v Brně, v rámci něhož domáhal se prostřednictvím svého obhájce pořízení kopií zvukových záznamů o provedených hlavních líčeních, neboť měl za to, že protokolární přepis průběhu těchto roků neodpovídal skutečnosti; této jeho žádosti vyhověno nebylo, když nejprve soud na ni nikterak nereagoval a po urgenci stručně odpověděl, že stěžovatel právo na kopii zvukových záznamů nemá. Sdělení soudu považuje stěžovatel za ústavně rozporné, vyjadřuje přesvědčení, že jím došlo k porušení práv obsažených v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel při nejistotě o tom, zda má uvedené sdělení soudu považovat za rozhodnutí alternativně v petitu svého návrhu požaduje buď zrušení tohoto sdělení, nebo zakazovací výrok Ústavního soudu. Kromě toho stěžovatel poukazuje na údajně vadný postup Krajského soudu v Brně, jenž měl 10. 12. 2003 provést hlavní líčení, aniž by měl stěžovatel zaručenou obhajobu, a to ačkoliv v jeho případě jsou důvody nutné obhajoby podle ustanovení §36 odst. 3 trestního řádu zjevné; v tomto směru žádný stížnostní návrh stěžovatel nepřednesl.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k podané ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci poslední fáze řízení před nalézacím soudem vyslovil přesvědčení, že neexistuje žádná právní norma, podle které by byl oprávněn nebo povinen poskytovat stranám kopii zvukových záznamů z hlavního líčení; v tomto směru poukázal krajský soud i na existující komentář trestního řádu; současně připomenul tento soud, že advokát Mgr. Z. H. nebyl v době, kdy mu bylo odepřeno pořízení zvukových záznamů, stěžovatelovým obhájcem.
Ústavní soud vyžádal si příslušný spis Krajského soudu v Brně a na podkladě skutečností z něj ověřených může uzavřít, že podaná ústavní stížnost není návrhem opodstatněným.
Z obsahu spisu nalézacího soudu je patrno, že proti stěžovatelovi je vedeno trestní řízení pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zákona. Stěžovatel zastupován obhájcem Mgr. Z. H. požádal podáním, jež bylo doručeno nalézacímu soudu dne 13. 11. 2003, o pořízení kopií zvukových záznamů hlavních líčení konaných v jeho trestní věci; na tuto žádost nebylo soudem reagováno. Při hlavním líčení dne 18. 11. 2003 stěžovatel (obžalovaný) vypověděl dosavadnímu svému obhájci Mgr. Z. H. plnou moc, neboť podle jeho názoru soudě dle protokolu o hlavním líčení, ztratil v Mgr. H. důvěru; předsedkyně senátu konstatovala, že obžalovaný neuvedl důvody, které ho vedly k výpovědi plné moci a hodlala v hlavním líčení pokračovat; na to vypověděl plnou moc sám obhájce, takže hlavní líčení bylo odročeno na 10. prosince 2003; před ukončením hlavního líčení prohlásil obžalovaný, že si obhájce může zvolit okamžitě, že jím je JUDr. O. Ch., jehož plnou moc doloží do druhého dne. K doložení plné moci v uvedeném termínu nedošlo, pročež soud ustanovil stěžovateli nejprve opatřením ze dne 24. 11. 2003 obhájcem J. C. a po zjištění, že jmenovanému byla pozastavena jeho advokátní činnost, opatřením ze dne 28. 11. 2003 Mgr. T. P., advokáta v Brně.
Stěžovatel podáním ze dne 24. 11. 2003 doručeným téhož dne Krajskému soudu v Brně a sepsaným Mgr. Z. H. podal námitku protokolace ve své trestní věci, ve které co do obsahu zopakoval žádost o pořízení kopií zvukových záznamů o hlavním líčení, jež považuje za součást spisu s tvrzením, že pořízené zvukové záznamy neodpovídají jejich písemnému přepisu. Stěžovatel v tomto podání podotkl, že si nemohl ověřit správnost a pravdivost přepisu zvukového záznamu, přičemž v rámci jeho vlastních poznámek učiněných během hlavních líčení považuje písemné znění protokolu za odlišné od skutečného průběhu jednání. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že zvukové záznamy hlavního líčení jsou součástí spisu a jako takové by měly být dostupné obhajobě. Konkrétní námitky, v čem je protokolace chybná, v tomto podání stěžovatel nepředložil. Stěžovatel sám v podané ústavní stížnosti i v dalším podání neoznačuje tento svůj přípis za námitku vůči protokolaci (ve smyslu §57 odst. 1 tr. řádu), nýbrž za žádost o pořízení kopií zvukového záznamu.
Ze spisu není patrno, že by na toto stěžovatelovo podání jakkoli nalézací soud reagoval; současně není ze spisu patrno, že by stěžovatel či jeho obhájce učinil jakýkoliv pokus zvukový záznam v průběhu hlavního líčení i bez pořízení jejich kopií u soudu k vyslechnutí vyžádat.
Přípisem ze dne 20. 1. 2004, jenž byl téhož dne doručen Krajskému soudu v Brně, a který sepsal a podepsal Mgr. Z. H., bylo urgováno vyřízení žádosti ze dne 24. 11. 2003 s opětovným připomenutím ochoty stěžovatele náklady související s pořízením kopií záznamů uhradit.
Na tento přípis reagovala předsedkyně senátu sdělením, že žádosti vyhovět nelze, neboť není v souladu s trestním řádem, přičemž současně urgujícího advokáta upozornila, že od 18. 11. 2003 není obhájcem obžalovaného.
V mezidobí rozsudkem vyhlášeným po hlavním líčení dne 10. 12. 2003 byl stěžovatel uznán pro skutek v rozsudku popsaný vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4.
Prostřednictvím ustanoveného obhájce Mgr. T. P. stručně stěžovatel odůvodnil odvolání, které podal do viny i trestu do protokolu po skončení hlavního líčení; podrobněji odůvodnil svůj opravný prostředek následně prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. O. Ch., jehož plná moc byla soudu doručena dne 8. 12. 2003 spolu s žádostí o odročení hlavního líčení nařízeného na 10. 12. 2003.
V podaném odvolání mj. obžalovaný (stěžovatel) doslovně vytýká nalézacímu soudu ta pochybení, která činí i předmětem ústavní stížnosti a po odvolacím soudu žádá, aby se správností postupu nalézacího soudu odpírajícího mu pořízení zvukového záznamu z hlavního líčení zabýval.
O stěžovatelově odvolání odvolací soud dosud nerozhodl.
Ústavní soud především konstatuje, že podaná ústavní stížnost nevykazuje formální vady, stěžovatel je řádně zastoupen advokátem, přičemž ústavní stížnost je včasná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že právo na obhajobu je jedním ze stěžejních a ústavně zaručených základních práv, přičemž nešetření tohoto práva ve svých důsledcích vede k popření spravedlivě vedeného trestního procesu, což nutně by muselo vést k zásahu Ústavního soudu, pakliže by nápravu nepřinesla rozhodnutí učiněná v rámci soustavy obecných soudů, tedy např. i v rámci přezkumu postupu nalézacího soudu soudem odvolacím.
Stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti jisté váhání nad tím, zda jím napadené sdělení předsedkyně senátu nalézacího soudu jest rozhodnutím, či zda má považovat postup soudu prvého stupně za jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V dané věci, dle názoru Ústavního soudu, v žádném případě nelze uvedené sdělení považovat za rozhodnutí, a nepřichází proto v úvahu vyslovení kasačního nálezu, neboť kasace přichází v úvahu právě a výlučně v případě neústavního rozhodnutí, nikoli však v případě jiných zásahů do ústavně chráněných práv.
Leč v dané věci neshledává Ústavní soud ani důvod pro vyslovení nálezu, jímž by Krajskému soudu v Brně, jakožto soudu nalézacímu, zakázal pokračovat v porušování stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod a k přikazovacímu výroku, aby tento soud obnovil stav před vytýkaným porušením uvedeného.
Je tomu tak především proto, že nelze přehlédnout ani časovou dimenzi, v níž předsedkyně senátu nalézacího soudu sdělila Mgr. Z. H. svůj odmítavý postoj k vyžadovanému pořízení kopií zvukových záznamů hlavních líčení. Je zcela nepochybné, že v době tohoto sdělení jmenovaný advokát nebyl již více než 2 měsíce obhájcem obžalovaného stěžovatele, takže i kdyby předsedkyně senátu soudu prvého stupně zaujala jiné (pozitivní) stanovisko k předložené žádosti, nemohla by jmenovanému v žádném případě požadované kopie pořídit a vydat. Již to samo o sobě postačuje k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti, takže není zapotřebí, aby se Ústavní soud vyjadřoval závazně k výkladu těch ustanovení trestního řádu, jichž se stěžovatel dovolává a na jejíž vlastním výkladu dovozuje, že mu kopie zvukových záznamů průběhu hlavního líčení pořízeny býti mají. Ostatně nelze přehlédnout ani to, že se - jak již uvedeno - nelze dopátrat jakéhokoli stěžovatelova (či obhájcova) pokusu vyžádat si k vyslechnutí pořízené zvukové záznamy; dle názoru Ústavního soudu by taková žádost nemohla být soudem oslyšena, avšak k otázce, zda ústavní právo na obhajobu je porušeno odmítnutím pořízení kopií zvukových záznamů se v dané věci nemíní Ústavní soud vyjadřovat nejen z důvodu shora naznačeného, ale též i proto, že se s touto problematikou bude muset vypořádat Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení, v němž stěžovatel tutéž námitku uplatnil. Bylo by v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodování Ústavního soudu, pokud by Ústavní soud přisvojil si již v této fázi řízení právo autoritativně posuzovat, zda k pochybení došlo či nikoli.
Zjevně neopodstatněná ústavní stížnost byla tedy Ústavním soudem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu