ECLI:CZ:US:2004:4.US.110.04
sp. zn. IV. ÚS 110/04
Usnesení
IV. ÚS 110/04
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. K. zastoupeného Mgr. T. L., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2003, čj. 7 Tdo 1392/2003-556, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2003, čj. 5 To 67/03-506, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2003, čj. 56 T 18/2001-468, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona účinného od 1. 1. 2002, za což mu byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze, zamítající jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, odmítající jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na obhajobu ústavně zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a namítá i porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V ústavní stížnosti uvádí, že před ústním jednáním dne 23. 10. 2001 vypověděl z důvodu ztráty důvěry plnou moc svému dosavadnímu obhájci JUDr. B. B., avšak Městský soud v Praze, aniž by mu určil lhůtu, ho vyzval, aby si zvolil nového obhájce. Když tak stěžovatel okamžitě neučinil, Městský soud v Praze mu téhož advokáta ustanovil obhájcem, a to i přesto, že věděl, že si ho stěžovatel nepřeje. Stěžovatel má za to, že tímto postupem soudu byl nový obhájce ustanoven neplatně, takže po zbývající řízení neměl řádně zvoleného nebo ustanoveného obhájce, ačkoli šlo o případ nutné obhajoby. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že v průběhu řízení několikrát namítal, že z důvodu duševní poruchy nebyl schopen řádně se účastnit jednání dne 23. 10. 2001. K této námitce byly sice zpracovány dva znalecké posudky, avšak jejich závěry jsou ve vzájemném rozporu. Stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Praze měl v takové situaci rozhodnout o přezkoumání těchto posudků podle ustanovení §110 tr. řádu, neboť v případě, že by se prokázalo, že se stěžovatel nemohl kvalitně účastnit ústního jednání (tj. hlavního líčení), byla dalším postupem soudu zcela jistě porušena ta ustanovení tr. řádu, která se týkají přítomnosti obviněného v hlavním líčení, což souvisí i s právem na řádnou obhajobu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 56 T 18/2001, Ústavní soud zjistil, že na základě podané obžaloby Městský soud v Praze nařídil hlavní líčení na den 23. 10. 2001 a po provedeném dokazování rozhodl tentýž den rozsudkem čj. 56 T 18/2001-287, který však k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2002, čj. 5 To 152/01-386, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí. Podle Vrchního soudu v Praze nemohl napadený rozsudek Městského soudu v Praze obstát především pro pochybnosti, zda stěžovatel byl schopen s ohledem na svůj aktuální psychický zdravotní stav se v hlavním líčení řádně hájit. V rámci odvolacího řízení Vrchní soud v Praze přibral do řízení MUDr. M. Č., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení, zda stěžovatelův zdravotní stav psychický umožňoval, aby se účastnil hlavního líčení dne 23. 10. 2001, a zda je schopen účastnit se veřejného zasedání u odvolacího soudu dne 29. 5. 2002. Znalec na obě otázky odpověděl kladně. Z iniciativy stěžovatele byl však odvolacímu soudu předložen znalecký posudek znalce z téhož odvětví, a to MUDr. M. K., který na tytéž otázky odpověděl odlišným způsobem. Vrchní soud v Praze proto mimo jiné zavázal Městský soud v Praze, aby se s těmito posudky, jakož i dalšími zprávami jiných lékařů, vypořádal a poté rozhodl, zda nový rozsudek vynese na základě důkazů provedených v hlavním líčení dne 23. 10. 2001 nebo zda bude nutné hlavní líčení opakovat.
Městský soud v Praze v hlavním líčení dne 14. 4. 2003 se souhlasem státní zástupkyně a stěžovatele přečetl podstatný obsah protokolu z hlavního líčení dne 23. 10. 2001, vyslechl oba znalce, v hlavním líčení dne 29. 4. 2003 doplnil dokazování výslechy dalších dvou svědků a poté rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že Městský soud v Praze po vyhodnocení znaleckých posudků a výpovědí znalců dospěl k závěru, že stěžovatel byl schopen plnohodnotně se účastnit hlavního líčení dne 23. 10. 2001 a že důkazy tehdy provedené lze použít. Podané odvolání, směřující výhradně do naplnění skutkové podstaty trestného činu, Vrchní soud v Praze zamítl, když vady, které by mohly mít vliv na řádné objasnění věci nebo uplatnění práva obhajoby, neshledal.
Stěžovatel poté napadl usnesení Vrchního soudu v Praze dovoláním, které co do důvodu opíral mimo jiné o ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu (obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl) a §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu (byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání). K prvému z těchto důvodů dovolací soud konstatoval, že jednání stěžovatele dne 23. 10. 2001 neslo známky obstrukce, neboť po zahájení hlavního líčení poté, co byl soud vyrozuměn o vypovězení plné moci JUDr. B., stěžovatel k dotazu soudu sdělil, že si nového obhájce nezvolil a že tak učiní později. Za takové situace byl dle dovolacího soudu postup soudu prvního stupně zcela na místě, což korespondovalo i s tehdejší judikaturou, podle které, byl-li ustanovený obhájce zproštěn povinnosti obhajování, musel být místo něho ihned ustanoven obhájce jiný. Po novelizaci tr. řádu s účinností od 1. 1. 2002 byl takový postup zakotven v ustanovení §37 odst. 2 poslední větě. Nejvyšší soud ČR proto dovolání v této části odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Ke druhému z uvedených dovolacích důvodů Nejvyšší soud ČR uvedl, že tato námitka byla řádně vypořádána soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud druhého stupně, a stejně tak učinil i soud dovolací. Námitku požadující vypracování dalšího znaleckého posudku pak dovolací soud považoval za námitku směřující do oblasti skutkových zjištění, která však není dovolacím důvodem, a proto dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vychází z toho, že právo na obhajobu je jedním ze základních podmínek spravedlivého procesu, v němž se v trestním řízení zjišťuje vina obviněného, resp. obžalovaného. Tato ústavní záruka je promítnuta do řady ustanovení trestního řádu, který je vybudován na zásadě priority volby obhájce, kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení, a až když svého práva volby nevyužije, je mu v případě nutné obhajoby obhájce ustanoven. S právem na obhajobu nepochybně souvisí i další práva nutná pro přípravu a výkon obhajoby, pro projednávaný případ nejpřípadnější právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby. Ústavní soud toto právo chápe jako záruku proti příliš kvapnému postupu řízení a též jako protiváhu práva zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, aby o trestním obvinění bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Otázku, zda je čas poskytnutý k přípravě obhajoby dostatečný, však nemůže řešit abstraktně, ale vždy se zřetelem k okolnostem konkrétního případu. V průběhu trestního řízení jde totiž o poskytnutí celé řady lhůt vždy poté, co by měl obviněný (obžalovaný) reagovat na určitý úkon nebo opatření, přičemž je třeba přihlédnout i k jiným aspektům, jako např. ke složitosti věci, ke stádiu řízení, či k tomu, zda se obviněný (obžalovaný) obhajuje sám nebo za pomoci obhájce.
Z výše vymezených limitů vycházel Ústavní soud i v projednávané věci. Vzal v úvahu, že po celou dobu řízení před soudem byl stěžovatel zastoupen obhájcem [do 22. 10. 2001 obhájcem zvoleným (JUDr. B.), od 23. 10. 2001 do 20. 11. 2001 obhájcem ustanoveným (JUDr. B.), od 20. 11. 2001 do 7. 8. 2003 obhájcem zvoleným (JUDr. Š., č.l. 300) a od 7. 8. 2003 až do ukončení řízení před dovolacím soudem obhájcem zvoleným (Mgr. L. č.l. 522)] a že v průběhu řízení stěžovatel ani kterýkoli z jeho obhájců nevznesli námitku nedostatečného času k přípravě obhajoby. Námitku stěžovatele o "neplatném" ustanovení JUDr. B. odvozovanou od předchozího neposkytnutí lhůty ke zvolení si nového obhájce Ústavní soud v zákonné rovině nezkoumal. V ústavněprávní rovině ji však považuje za nezpůsobilou založit porušení práva na obhajobu, neboť stěžovatel měl prostor pro uplatnění svých práv v řízení následujícím po zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Praze, kde se osobně i se svým nově zvoleným obhájcem účastnil hlavních líčení před soudem prvního stupně a veřejného zasedání před soudem odvolacím. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (č.l. 423 a násl.) vyplývá, že v hlavním líčení konaném dne 14. 4. 2003 byl přečten podstatný obsah protokolu z hlavního líčení ze dne 23. 10. 2001 a v souvislosti s výslechem předvolaného znalce MUDr. K. i tehdejší vyjádření stěžovatele v protokolu zaznamenané, k čemuž stěžovatel ani obhájce nevznesli žádné námitky. Rovněž z ústavní stížnosti neplyne nic, co by tuto část řízení jakkoliv zpochybňovalo.
Stejný závěr učinil Ústavní soud i ohledně námitky stěžovatele o porušení práva být přítomen jednání soudu. Veřejnost soudních jednání je jednou ze záruk spravedlivého procesu, neboť chrání před tajným výkonem spravedlnosti vymykajícím se kontrole veřejnosti. Ústavní soud nahlížeje v projednávané věci na řízení jako celek konstatuje, že stěžovateli toto právo upřeno nebylo, neboť se osobně i za přítomnosti svého obhájce účastnil hlavního líčení u Městského soudu v Praze dne 14. 4. 2003 (č.l.423) a dne 29. 4. 2003 (č.l. 462) a veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze dne 30. 7. 2003 (č.l. 503). Námitka stěžovatele, že obecné soudy nepostupovaly podle §110 tr. řádu a nenechaly zpracovat další znalecký posudek o stěžovatelově duševní způsobilosti účastnit se hlavního líčení dne 23. 10. 2001, není schopna posunout věc do ústavně právní roviny. Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze je zcela zřetelné, jak nalézací soud oba znalecké posudky a je doplňující výpovědi znalců hodnotil, a jak se vyrovnal se stěžovatelem namítanou nezpůsobilostí účastnit se hlavního líčení dne 23. 10. 2001. Skutkový stav a právní závěry nalézacího soudu byly navíc přezkoumány soudem druhého stupně, který rozhodoval v plné jurisdikci, při nařízeném veřejném zasedání. Za těchto okolností má Ústavní soud za to, že předestřené námitky směřující do porušení práva stěžovatele na přítomnost u jednání soudu v rámci uplatnění základního práva na obhajobu postrádají opodstatnění.
Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, jde o rozhodnutí, kterým bylo trestní řízení završeno, neboť kromě shora uvedených dovolacích důvodů [§265 odst. 1 písm. c), d) tr. řádu] stěžovatel uplatnil i dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení). Dovolací soud shledal dovolání v této části neopodstatněným a odmítl ho. Přestože ústavní stížnost v tomto směru neobsahuje jakoukoliv námitku, Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení dovolacího soudu v celém jeho obsahu, avšak důvod ke svému zásahu neshledal. Usnesení Nejvyššího soudu ČR je stejně jako jemu předcházejí rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu plně přezkoumatelné a souladné s kautelami zakotvenými v hlavě páté Listiny.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez nařízení ústního jednání odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu