ECLI:CZ:US:2004:4.US.121.04
sp. zn. IV. ÚS 121/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michaely Židlické a JUDr. Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Z. H., advokátem proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 66/03, ze dne 1. července 2003 a rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 6/2002, ze dne 27. března 2003, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, podle něhož se rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud"), sp. zn. 7 To 66/03, ze dne 1. července 2003 a rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále též "soud I. stupně" nebo "nalézací soud"), sp. zn. 3 T 6/2003 (sic!, správně 3 T 6/2002), ze dne 27. března 2003 zrušují.
Stěžovatel podle svých slov podal ústavní stížnost, neboť má za to, že se jednání, za která byl odsouzen, nedopustil a oba obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny. Podle stěžovatele obecné soudy nezjistily skutkový stav věci, o němž by nebylo žádných pochybností, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Řetězec nepřímých důkazů se podle stěžovatele nedá hodnotit jako ničím nepřerušeným. Stěžovatele neusvědčovaly žádné přímé důkazy; samotnou identitu obžalovaných jako pachatelů prokazovaly výlučně důkazy nepřímé, za něž lze považovat výpovědi svědků, kteří na místě nebyli, ale údajně toliko něco slyšeli. Nelze se domnívat, že skutek byl prokázán jednoznačně a beze všech pochybností. Čas spáchání trestného činu je v rozporu s názorem znalců na dobu smrti obětí a s důkazem otevírací doby střelnice. Soudy se nevypořádaly s nálezem zbraně na střelnici v Mariánských Lázních, nevyhověly návrhu důkazu výslechem svědka St. přestože mají být zjišťovány důkazy svědčící jak ve prospěch tak i neprospěch obžalovaného. Nepatřičný důraz soudy přikládaly výpovědím svědka P. a V., kteří, ač na místě činu nebyli, znali detailně skutečnosti, které mohl znát pouze pachatel trestného činu. Došlo tak k selektivnímu výběru důkazů v neprospěch stěžovatele a nebyla uplatněna zásada in dubio pro reo. Stěžovatel poukázal na doktrínu opomenutých důkazů, jak ji zastává Ústavní soud, a tvrdil, že pokud účastník navrhuje důkaz, není soud povolán k tomu, aby hodnotil před jeho provedením, který uskutečněn bude a který nikoliv. Pokud je důkaz odmítnut, musí soud vyčerpávajícím způsobem zdůvodnit, proč tak učinil.
II.
Ústavní soud si k rozhodnutí o ústavní stížnosti vyžádal spisovou dokumentaci (soudní spis 3 T 6/2002, vyšetřovací spis KVZC-144/10-2001) a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) trestního zákona, ve spolupachatelství s T. K. podle §9 odst. 2 trestního zákona, spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěnou dobu dne 12. června 2001 od 20.00 hodin do 07.01 hodin dne 13. června 2001 společně, v objektu tunelové střelnice firmy I. P. A. v Mariánských Lázních, okres Cheb, v úmyslu usmrtit a získat střelné zbraně a peníze, za použití nejméně dvou přesně nezjištěných pistolí ráže 9 mm, 16 výstřely na P. P. a nejméně třemi výstřely na P. K. je usmrtili a dále že odcizili zbraně a náboje a další věci, za což jim byl uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí.
K odvolání obou obžalovaných Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků (druhého odsouzeného T. K. k dvaceti třem letům odnětí svobody).
Dovolání obou odsouzených Nejvyšší soud České republiky usnesením, sp. zn. 5 Tdo 1440/2003, ze dne 17. prosince 2003 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť důvod dovolání byl spatřován v nesprávném hodnocení provedených důkazů, resp. ve skutkových vadách, tedy z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b trestního řádu. Usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze dne 30. června 2004 vyslovil názor, že žádná ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Argumentaci stěžovatele označil za účelovou; obdobná argumentace byla použita i v rámci řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Nalézací soud správně hodnotil dobu smrti a tento závěr nebyl v rozporu s dalšími důkazy - znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky. Pokud jde o zajištění jedné z odcizených zbraní u překupníka, připustil soud, že se nepodařilo ztotožnit osobu, která zbraň na burzu přinesla, bylo však jednoznačné, že žádná z osob v této souvislosti slyšených nebyla na místě činu a neměla s vraždou nic společného. Ani navrhovaný výslech svědka S. s touto zbraní nesouvisí; nebyl žádný důvod slyšet tohoto svědka, když žádné skutečnosti k věci neuvedl a ani obhájce či obžalovaný neuvedli, co vlastně by měl tento svědek potvrdit či vyvrátit. Nešlo o opomenutý důkaz.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 26. července 2004 odkázal na rozhodnutí soudů obou stupňů; odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahuje podle účastníka řízení potřebnou argumentaci vylučující opodstatněnost námitek stěžovatele. Doplnil, že není povinností orgánů činných v trestním řízení akceptovat veškeré návrhy stran na provedení dalších důkazů, jestliže nevznikají důvodné pochybnosti o správnosti jejich závěrů na základě již provedeného dokazování. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popř. zamítnuta.
Nejvyšší soud, jehož Ústavní soud oslovil ve smyslu §49 odst. 1 zákona o Ústavního soudu, ve svém vyjádření ze dne 14. července 2004 uvedl, že v trestním řízení nebyly porušeny jeho základní zásady ani ústavní práva stěžovatele. Dovolání stěžovatele odmítl, protože s námitkami obviněného se již vypořádal odvolací soud a že skutek, který je popsán ve výroku, odpovídá jeho právní kvalifikaci. Obviněný uplatnil námitky výlučně skutkové povahy.
Krajské státní zastupitelství v Plzni ve svém vyjádření ze dne 16. července 2004 odmítlo důvody ústavní stížnosti. Konstatovalo, že soud správně zhodnotil provedené důkazy a zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K námitce stěžovatele, že soud neprovedl všechny jím navržené důkazy, konstatoval, že dle protokolu o hlavním líčení ze dne 24. března 2003 byly podle §215 odst. 4 trestního řádu obě strany před skončením dokazování dotázány, zda nečiní návrhy na jeho doplnění, přičemž žádná ze stran žádné další návrhy na doplnění dokazování neměla.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 29. července 2004 postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Druhý odsouzený T. K. oba rozsudky napadené P. N. také napadl ústavní stížností, která je vedena pod sp. zn. III. ÚS 118/04, v níž uplatnil obdobné důvody.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí.
III.
Ústavní soud po prostudování vyšetřovacího a soudního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou poukazuje na to, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nebo rozdílný názor na výsledek hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v tomto případě shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.
Stěžovatel před Ústavním soudem jen opakuje argumentaci, kterou uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy. Domáhá se vlastně jiné interpretace provedených důkazů a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy.
Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by však ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z ústavní stížnosti ani ze spisů se přitom nepodává, že by byl stěžovatel zkrácen na svých jednotlivých základních právech podle ustanovení hlavy páté Listiny, že by bylo zkráceno např. právo na obhajobu, apod. V této souvislosti Ústavní soud opětovně konstatuje, že znovu hodnotit obecnými soudy zhodnocené důkazy může jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takový nesoulad v daném případě neshledal.
Námitkami stěžovatele, které uplatnil již v závěrečných řečech při hlavním líčení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, se soudy obou stupňů podrobně zabývaly, jak je patrno i z odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejde tedy o opomenuté důkazy. Soudy vysvětlily mimo jiné nerozhodnost námitky zavírací doby střelnice a objasnily, proč je dokazování stran nalezené zbraně na střelnici v Mariánských Lázních dostatečné. Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu (na č. l. 1576 dole) je zřejmý i důvod, proč byl odmítnut návrh na výslech svědka S., který v rámci podání vysvětlení vypovídal v průběhu vyšetřování (č. l. 655 - 657; návrh byl zamítnut usnesením nalézacího soudu při hlavním líčení dne 20. listopadu 2002, č. l. 1242). Tento návrh ostatně vznesl druhý odsouzený, nikoli stěžovatel, a vztahoval se k důkazu ztotožnění otisku pachové stopy na nalezené zbrani s otiskem pachové stopy odebrané druhému odsouzenému, nikoli stěžovateli. Soudy se vypořádaly i s námitkou hodnověrnosti výpovědí svědků P. a V. Ze spisů je zřejmé, že soudy akceptovaly řadu důkazních návrhů ze strany obhajoby. Soudy pak po provedeném dokazování vyhodnotily celý komplex nepřímých, především svědeckých důkazů a dospěly k závěru, že tyto důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušovanou vzájemně se doplňující důkazní soustavu. Na tomto závěru nehodlá Ústavní soud cokoli měnit, neboť není jeho úkolem přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy v souladu s příslušnými procesními předpisy.
Ústavní soud uzavírá, že k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo, a nedošlo tak proto ani k porušení čl. 8 Listiny, neboť stěžovatel byl osobní svobody zbaven z důvodů a způsobem, který stanoví trestní zákon a trestní řád. Proto návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítá, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Z tohoto důvodu také s ohledem na procesní ekonomii nepovažoval Ústavní soud za nutné, aby ústavní stížnost zasílal k vyjádření ostatním vedlejším účastníkům, stranám trestního řízení před obecnými soudy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr. Miloslav Výborný v. r.předseda senátu