ECLI:CZ:US:2004:4.US.122.04
sp. zn. IV. ÚS 122/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2004 ve věci ústavní stížnosti V. P. zastoupeného JUDr. J. H., advokátem proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 19.3.2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 23.3.2004, domáhá se stěžovatel přezkumu postupu Městského státního zastupitelství v Praze. V ústavní stížnosti popisuje průběh exekuce vyklizením bytu, který obýval se svojí matkou, zdůrazňuje své výhrady jak proti tomuto vyklizení, tak proti postupu zaměstnance exekutorského úřadu a popisuje kroky, jimiž se následně domáhal toho, aby jeho právní názory na uvedenou věc byly prosazeny:
18. 3. 2003 podal trestní oznámení na zaměstnance exekutorského úřadu, proti odložení věci brojil pak stížností a když tato byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, požádal 10. 9. 2003 Městské státní zastupitelství v Praze o přezkoumání postupu jemu podřízené státní zástupkyně; nespokojen s vyrozuměním, jímž byl jeho podnět odložen, předkládá Ústavnímu soudu stížnost, kterou se domáhá vydání nálezu tohoto obsahu:
Odložení podnětu stěžovatele ze dne 4. 9. 2003, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumání usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, kterým dne 9. 7. 2003 pod sp. zn. 1 Zn 2367/2003 podle ustanovení §138 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítla jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu bylo ze strany Městského státního zastupitelství v Praze porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na jinou právní ochranu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ústavně zaručené právo stěžovatele nebýt podroben ponižujícímu zacházení ve smyslu ustanovení čl. 7 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručené právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle ustanovení čl. 7 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod.
Na základě obsahu podané ústavní stížnosti včetně jejího doplňku doručeného 8. 4. 2004, připojených příloh a vyžádané fotokopie dodejky o doručení vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze, mohl Ústavní soud dospět bez jakýchkoliv pochybností k závěru, že je nezbytno ústavní stížnost odmítnout, a to z důvodů dále uvedených.
Obsah stížnosti nasvědčuje tomu, že jí stěžovatel brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým mělo být porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu v platném znění (dále jen "zákon")]. V takovém případě je Ústavní soud povolán k tomu, aby v případě zjištění protiústavního zásahu orgánu veřejné moci zakázal tomu orgánu, který se nepřípustného zásahu dopustil, v porušování práva a svobody pokračovat, přičemž mu může přikázat, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) zákona]. K pouhému akademickému výroku, že k zásahu došlo, však povolán Ústavní soud není, a proto jest třeba podanou ústavní stížnost považovat za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Kromě toho je evidentní, že byla ústavní stížnost podána opožděně. Brojí-.li stěžovatel proti tomu, jak postupovalo Městské státní zastupitelství v Praze, a je-li zjištěno, že přípis, s nímž není stěžovatel spokojen, byl mu doručen již 2. 12. 2003, nelze než konstatovat, že podal ústavní stížnost po lhůtě kogentně stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona.
Jakkoliv odmítnutí ústavní stížnosti pro nepříslušnost Ústavního soudu i pro opožděnost vylučuje její věcný přezkum, dlužno na okraj poznamenat, že se stěžovatel mýlí, má-li za to, že existuje jeho právo na to, aby s trestním oznámením, které podal, bylo naloženo právě takovým způsobem, jenž on sám považuje za správný. Žádné právo, natož pak právo ústavně zaručené, na to, aby orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání konkrétní osoby jen proto, že si to stěžovatel přeje, stěžovateli nesvědčí.
Z naznačených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), d) zákona odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 4. 2004
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj