ECLI:CZ:US:2004:4.US.123.04
sp. zn. IV. ÚS 123/04
Usnesení
IV. ÚS 123/04
Ústavní soud ČR rozhodl dne 1. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. J. zastoupeného Mgr. P. M., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.1.2004, sp.zn. 21 Cdo 1885/2003, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.2003, sp.zn. 7 Co 1226/2003, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18.3.2003, sp.zn. 4 C 1058/2002, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24.3.2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
I.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp.zn. 4 C 1058/2002, a z něj zjistil, že dne 9.12.2002 podal J. B. žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru proti žalovanému J. J. (zaměstnavatel). Okresní soud dne 18.3.2003 rozsudkem, čj. 4 C 1058/2002-20, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele provedené dopisem ze dne 18.10.2002 je neplatné a pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá. Rozsudek byl odůvodněn tím, že žalované okamžité zrušení pracovního poměru bylo odůvodněno porušením pracovní kázně, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 18.10.2002 opustil pracoviště a po třech hodinách se vrátil ve značně podnapilém stavu, čímž zapříčinil nedodržení termínu zakázky. Soud uvedené jednání žalobce považoval za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru; zároveň však dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru nebylo žalobci řádně doručeno. Dle §55 zákoníku práce musí zaměstnavatel okamžité zrušení pracovního poměru provést písemně a doručit je ve stanovené lhůtě druhému účastníku, jinak je neplatné. Doručování písemností upravuje zákoník práce v ust. §266a odst. 1) a 2) tak, že písemnosti týkající se vzniku a zániku pracovního poměru musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Písemnosti zasílané prostřednictvím držitele poštovní licence zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa, jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou "do vlastních rukou". Žalovaný podle citovaného ustanovení §266a zákoníku práce nepostupoval. Zásilka byla sice doručována jako doporučená, ale nikoliv do vlastních rukou žalobce. Doručovatelka předmětnou zásilku v souladu s poštovními předpisy předala manželce žalobce, která její převzetí potvrdila svým podpisem. Soud dospěl k závěru, že nebyla splněna jedna ze základních hmotněprávních podmínek stanovených v §55 zákoníku práce, a to podmínka doručení písemnosti ve stanovené lhůtě druhému účastníku, a proto je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné.
Tento rozsudek napadl žalovaný (ústavní stěžovatel) odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11.6.2003, čj. 7 Co 1226/2003-36, tak, že rozsudek ve výroku o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru potvrdil. V odůvodnění rozsudku se krajský soud ztotožnil s právními závěry soudu I. stupně, vyvozenými na základě úplně zjištěného skutkového stavu.
Rozsudek napadl stěžovatel dovoláním. V něm namítal, že §55 zákoníku práce vyžaduje k platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pouze jeho doručení druhému účastníku, nedá se však z něj vyvodit, že by nedostatek označení obálky nápisem "do vlastních rukou" bylo sankcionováno neplatností. Závěry odvolacího soudu jsou podle stěžovatele v rozporu se základním právem na rovnost občanů před zákonem, neboť žalobce byl v době doručení přítomen v místě doručování, mohl si zásilku převzít, ukončení pracovního poměru očekával, a proto nesplnění takové zákonné podmínky, které sám způsobil a je v jeho prospěch, je nutno vykládat ve smyslu ust. §241 odst. 2 zákoníku práce jako podmínku neexistující, i kdyby měla způsobit neplatnost právního úkonu. Podle stěžovatele je povinnost doručit písemnost podle §55 zákoníku práce splněna, jakmile ji zaměstnanec převezme. V souzeném případě zaměstnanec písemnost převzal od své manželky, což bylo v řízení nepochybně prokázáno. Způsob doručování považuje stěžovatel za otázku zásadního právního významu, čímž odůvodňoval přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9.1.2004, čj. 21 Cdo 1885/2003-59, dovolání odmítl. Dovolání neshledal přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud totiž řešil otázku doručení okamžitého zrušení pracovního poměru v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 8.1.1999, sp.zn. 2 Cdon 1580/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, poř. č. 41).
II.
Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů i Nejvyššího soudu napadl stěžovatel včas ústavní stížností, v níž opakovaně, stejně jako v odvolání i dovolání uvedl, že v žádném ustanovení zákoníku práce nejsou takové vady písemnosti, jako je nedostatek označení obálky nápisem "do vlastních rukou" sankcionovány neplatností. Předmětná listina byla doručena manželce stěžovatele, která ji ihned předala svému manželovi. Výklad provedený obecnými soudy považuje stěžovatel za porušení zásady rovnosti občanů před zákonem. Dále stěžovatel polemizoval o vztahu ust. §266a zákoníku práce, jako ustanovení obecného a §55 zákoníku práce, jako ustanovení zvláštního. Postupem soudů bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho základního práva daného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když soudy pro platnost právního úkonu požadovaly náležitosti, které zákon nepředepisuje. Takovým výkladem zákona mělo dojít k porušení principu obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.1.2004, sp.zn. 21 Cdo 1885/2003, i související rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.2003, sp.zn. 7 Co 1226/2003, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18.3.2003, sp.zn. 4 C 1058/2002.
Okresní soud v Jindřichově Hradci v přípisu doručeném Ústavnímu soudu dne 28.5.2004 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
III.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabývaly odvolací soud i dovolací soud a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Požaduje vlastně, aby Ústavní soud provedl nový výklad "obyčejného práva". To však není v pravomoci Ústavního soudu, který se ve své činnosti řídí čl. 87 Ústavy. Výklad práva je v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jež se vztahem příslušných ustanovení zákoníku práce již opakovaně zabýval, jak ostatně vyplývá i z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Okamžité zrušení pracovního poměru je mimořádným způsobem skončení tohoto pracovněprávního vztahu, a proto zákoník práce stanoví pro jeho platnost řadu podmínek. Jednou z nich je i určení způsobu jeho doručování. Judikatura je v tomto směru dlouhodobě konstantní a požaduje, aby okamžité zrušení pracovního poměru bylo doručeno zaměstnanci do vlastních rukou, a to buď na pracovišti, v bytě nebo kdekoliv, kde bude zaměstnanec zastižen. Není-li to možné, lze doručit písemnost držitelem poštovní licence. Písemnost doručovanou držitelem poštovní licence zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa, jako doporučenou zásilku s doručenkou (dodejkou) a poznámkou "do vlastních rukou" (§266a odst. 1 a 2 zákoníku práce).
Jestliže soudy rozhodovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce (i konstantní judikaturou), rozhodovaly v souladu se zákonem a tedy ústavně konformním způsobem. V jejich postupu nelze spatřovat porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ani nijak specifikováno), že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soudy v řízení postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními procesního i hmotného práva a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.2003, sp.zn. 7 Co 1226/2003, a Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18.3.2003, sp.zn. 4 C 1058/2002, ani usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.1.2004, sp.zn. 21 Cdo 1885/2003, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu