ECLI:CZ:US:2004:4.US.13.04
sp. zn. IV. ÚS 13/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti K. K., a I. K. zastoupených Mgr. K. K. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, č. j. 21 Co 279/2003, 21 Co 280/2003-262 a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 6. 2003, č. j. 6 C 1709/99-231 ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 7. 2003, č. j. 6 C 1709/99-248, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé žádali zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž jim byla uložena povinnost zaplatit 8.386,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že obecné soudy jejich vydáním porušily jejich základní práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a též čl. 90 a a 95 Ústavy. Ústavní stížnost byla včasná a splňovala i všechny formální náležitosti a podmínky vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že porušení Listiny a Ústavy spatřují stěžovatelé v tom, že ačkoli jsou všechny soudy vázány zákonem, kdy ust. §170 o. s. ř. stanoví, že soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásí a ust. §132 o. s. ř. stanoví, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Obec Ch., v postavení žalobkyně nejprve tvrdila, že byla uzavřena smlouva, pod tíhou argumentace stěžovatelů však uznala, že smlouva uzavřena nebyla, nadále však požadovala plnění, avšak bezesmluvní. V tom okresní soud spatřoval změnu tvrzených skutečností a vyhlásil (dne 23. 4. 2002) usnesení o změně žaloby, kterým byl vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.). Okresní soud v odůvodnění svého (v pořadí druhého) rozsudku (6 C 1709/99-231) uvádí, že je vázán názorem krajského soudu, že ke změně žaloby nedošlo, avšak takový názor se v usnesení krajského soudu (21 Co 200/2002-137; rozhodoval jím ve věci poprvé), uveden není a stěžovatelům není zřejmé, jak soud k takovému názoru dospěl. Krajský soud ve svém rozsudku (21 Co 279/2003, 21 Co 280/2003-262; rozhodoval jím ve věci podruhé) považoval usnesení o změně žaloby za nicotné a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu (25 Cdo 1934/2001), který však řeší otázku posouzení platností či neplatnosti smlouvy, avšak obec v řízení nejprve nepravdivě tvrdila, že smlouva byla uzavřena, a až později uvedla, že tomu tak nebylo. Judikát Nejvyššího soudu nelze podle stěžovatelů použít. Kdyby soud usnesení o změně žaloby nevyhlásil, bylo by procesní postavení stěžovatelů zcela jiné a mohli by v řízení volit zcela odlišnou formu obrany.Tímto postupem soud napomohl obci a porušil tak právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Podle stěžovatelů jsou právní závěry a skutková zjištění obecných soudů rozporná a jsou navíc v extrémním nesouladu a soudy se nevypořádaly s veškerými důkazy, resp. některými důkazy a tvrzeními se nezabývaly vůbec. Soudy svá zjištění uzavřely s tím, že se jedná o nárok z bezdůvodného obohacení. Obec však nebyla osobou autorizovanou dle zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a Státní energetické inspekci v tehdy platném znění (dále jen "energetický zákon"), k dodávkám tepla, dodanou energii nebylo možno měřit vodoměrem a systém dodávky tepla byl ve zkušebním provozu. Plnění tak bylo nutno považovat za vadné, z důvodu nedostatku způsobilosti poskytovatele. Obec neuvedla kolik GJ tepla stěžovatelé odebrali. V řízení nebylo prokázáno, že by se stěžovatelé obohatili o více než o 3.200,- Kč (které zaplatili na zálohách). Způsobem zvoleným soudy lze vypočítat jen výši škody, nikoli výši bezdůvodného obohacení. Soudy rovněž nezohlednily prováděcí cenový předpis. Okresní soud se navíc řídil i energetickým zákonem, ačkoli krajský soud uvedl, že jej nelze použít. Stěžovatelé se cítili být poškozeni i průtahy řízení, v důsledku kterých přirostlé úroky dosahují 8.151,- Kč, což je téměř výše žalovaného nároku a náklady právního zastoupení činí 23.563,- Kč. Kdyby soudy projednaly kauzu včas a věcně správně napoprvé, povinnost by nenarostla z původních 8.386,- Kč, na 40.100,- Kč, v čemž stěžovatelé rovněž spatřují porušení práva na spravedlivý proces. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že obec může podnikat v rozporu se zákonem, nemusí uvádět skutečnosti nezbytné k rozhodnutí soudu a může účtovat cenu, která neodpovídá cenovému předpisu, což je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti.
Z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 6. 2003 (6 C 1709/99-231) ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 7. 2003 (6 C 1709/99-248) Ústavní soud zjistil, že okresní soud, byl vázán názorem krajského soudu při posouzení procesní relevance změny titulu uplatňovaného nároku ze smlouvy na nárok bezesmluvní a změnil proto svůj původní právní názor. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení nepovažoval za promlčený, protože k jeho uplatnění došlo již podáním žaloby (24. 2. 1999) a nikoli změnou tvrzeného titulu (31. 1. 2000). Soud konstatoval, že stěžovatelka dne 8. 12. 1996 podepsala Protokol o připojení k topnému systému a že stěžovatelům bylo dodáno 608,955 m3 teplé vody, ačkoli nebyla uzavřena smlouva a stěžovatelé se obohatili o částku odpovídají poměrné části nákladů připadajících na příslušné množství vody dodané za účelem vytápění. Tyto náklady účelně vynaložené na dodávku teplé vody, v rámci nichž nebyl kalkulován žádný zisk, soud pečlivě vyčíslil.
Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003 (21 Co 279/2003, 21 Co 280/2003-262) Ústavní soud zjistil, že soud se na základě odvolání stěžovatelů, v němž uplatnili námitky obdobné s námitkami ústavní stížnosti, zabýval napadeným rozsudkem okresního soudu, který jako správný potvrdil. Skutková zjištění okresního soudu označil krajský soud za správná a dostatečná a ztotožnil se i s právním posouzením celé věci.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil jak Krajský soud v Praze, tak Okresní soud v Mělníku, které odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že okresní soud upozornil, že byl při svém rozhodování vázán právním názorem krajského soudu. K vyjádření byla vyzvána i vedlejší účastnice (původně žalobkyně), obec Ch., která prostřednictvím právního zástupce upozornila, že Ústavní soud posuzuje ústavněprávní aspekty věci, nikoli celkovou zákonnost rozhodnutí. Pokud tedy bylo stěžovateli umožněno vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, nemůže se úspěšně dovolávat práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Upozornila, že již v původním žalobním návrhu uvedla, že smlouvu uzavřela stěžovatelka podpisem Protokolu o připojení topného systému dne 8. 12. 1996 a k uzavření smlouvy došlo konkludentně, neboť stěžovatelé s připojením souhlasili a teplo skutečně odebírali. Usnesení o změně žaloby bylo učiněno soudem bez podnětu vedlejší účastnice a bylo podkladem zamítavého rozsudku s odůvodněním, že změnou žalobního tvrzení došlo ke změně právního titulu pohledávky, která se tak stala promlčenou. Odvolací soud rozsudek zrušil a předmětné usnesení se tak stalo nicotným. Závěrem bylo navrženo, aby Ústavní soud v "souladu s ust. §62 odst. 4 a 5 zákona o Ústavním soudu" rozhodl o povinnosti stěžovatelů nahradit vedlejší účastnici náklady za právní zastupování.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních práv či svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán ke kontrole správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Z hlediska práva na spravedlivý proces zakotveného v Listině a Úmluvě takto vymezené kompetence znamenají, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů je dán důvod k zásahu tehdy, když existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku nerespektování kogentních procesních norem, anebo v důsledku interpretace procesních předpisů takovým způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud předně konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a přezkoumatelným způsobem uvedly důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. V tomto ohledu tedy postupovaly v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky uplatněné již v odvolání proti napadenému rozhodnutí okresního soudu, s nimiž se krajský soud vypořádal. Krajský soud výslovně uvedl, že pro vydání usnesení o změně žaloby nebyly splněny podmínky, protože ve smyslu ust. §95 o. s. ř. nedošlo ke změně žaloby a toto usnesení je třeba považovat za nicotné. Z předchozího rozhodnutí krajského soudu (21 Co 200/2002-137) navíc nepochybně vyplývá, že krajský soud první rozhodnutí okresního soudu (6 C 1709/99-122) zrušil, protože postup, jímž došlo nejprve ke změně žaloby a poté k jejímu zamítnutí, považoval za rozporný s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí (str. 5 rozsudku 21 Co 200/2002-137). Zde je také dostatečně vymezen okruh skutkových a právních okolností, které mají být řešeny v dalším řízení, a nelze akceptovat námitku, že stěžovatelé nemohli na další postup soudů reagovat. Ústavní soud poznamenává, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 1934/2001 (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 2076/2004, svazek 26, 2004), na něž odkázal krajský soud, byla právě řešena otázka, zda lze považovat změnu právního titulu uplatněného nároku (ze smlouvy na bezdůvodné obohacení) za změnu předmětu řízení, přičemž dospěl k závěru, že právní kvalifikace nároku formou označení právního titulu v žalobě není pro soud závazná. Za nesprávný označil postup, kdy se odvolací soud odmítl bez změny žaloby uplatněným nárokem zabývat. V aplikaci těchto právních názorů nemůže Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, spatřovat zásah do základních práv stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť výklad procesního práva nevybočil z ústavněprávních mezí výše uvedených.
Krajský soud se zabýval i použitelností právních předpisů upravujících výrobu a distribuci tepla, a ztotožnil se s tím, že okresní soud věc posoudil z hlediska ustanovení občanského zákoníku, kdy ani z příslušné části odůvodnění rozsudku okresního soudu (6 C 1709/99-231, str. 7 a 8) nelze dovozovat, že by mezi okresním a krajským soudem panoval rozpor v otázce, že má být aplikován obecný institut bezdůvodného obohacení. Krajský soud výslovně označil nedostatek odborné způsobilosti vedlejší účastnice k provozu zařízení pro centrální zásobování teplem za nerozhodnou pro právní posouzení uplatněného nároku. Ani k těmto závěrům nemůže mít Ústavní soud z hlediska ústavněprávního výhrady, byť v tomto ohledu nejde o ochranu základních práv stěžovatelů na spravedlivý proces, nýbrž o ochranu jejich vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny). K jeho porušení nedošlo, neboť hmotně právní posouzení věci nevybočilo z mezí ústavnosti. Totéž platí i pro posouzení postupu krajského soudu, když se rovněž ztotožnil se závěrem okresního soudu, že při nemožnosti vydat bezdůvodné obohacení, má být v souladu s ust. §458 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku vyplacen peněžitý ekvivalent a rozsah obohacení se vyčísluje podle jeho rozsahu v době vzniku. Za nedůvodnou proto označil námitku, že se obohatili dodávkou tepelné energie, která měla být vyčíslena v GJ, nikoli dodávkou teplé vody. Bezdůvodné obohacení bylo za této situace vyčísleno v souladu s požadavky občanského zákoníku.
Stěžovatelé se cítili být poškozeni délkou řízení a chybou, které se okresní soud dopustil při vydání prvního meritorního rozhodnutí, jež následně vedla k nutnosti věc znovu projednat. Ke skutečnosti, že k pravomocnému skončení věci bylo třeba celkem čtyř rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud poznamenává, že jakkoli je třeba takový postup považovat za výjimečný a ne příliš žádoucí, je nezbytně spojen s instančním uspořádáním soudní soustavy, která slouží k eliminaci chyb soudního rozhodování. Ústavní soud ani nezjistil, že by řízení bezprostředně předcházející vydání napadených rozhodnutí, bylo zatíženo průtahy. Proto ani zde objektivně nedošlo k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces, kdy si stěžovatelé museli být vědomi toho, že pokračování ve sporu přináší i nárůst příslušenství.
Ústavní soud neshledal porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces ani základního práva na vlastnictví, jehož porušení sice nebylo stěžovateli výslovně namítáno, avšak přezkum případného zásahu právě do tohoto základního práva byl namístě. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že namítat porušení čl. 90 a 95 Ústavy není namístě, neboť tato ustanovení neobsahují základní práva, jde o ustanovení kompetenční. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud nemohl vyhovět žádosti vedlejší účastnice o náhradu nákladů právního zastoupení, protože pro takový postup nebyly shledány žádné důvody ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu