ECLI:CZ:US:2004:4.US.132.04
sp. zn. IV. ÚS 132/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, čj. 2 To 921/2003-540, ze dne 16. prosince 2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku, čj. 2 T 13/99-470, ze dne 28. listopadu 2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Okresního státního zastupitelství v Šumperku jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, podle něhož se rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále též "odvolací soud"), čj. 2 To 921/2003-540, ze dne 16. prosince 2003, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále též "soud I. stupně"), čj. 2 T 13/99-470, ze dne 28. listopadu 2001, zrušují z důvodu porušení práva na řádný a spravedlivý proces.
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem soudu I. stupně ve spojení s napadeným rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona za to, že jako velitel Městské policie v Zábřehu v letních měsících roku 1993 v Zábřehu ve služební místnosti Městské policie Zábřeh uhodil otevřenou rukou do obličeje J.H. a způsobil mu tak drobné poranění (skutek po bodem 2), že v průběhu roku 1995 v Zábřehu, ve služební místnosti Městské policie Zábřeh napadl předvedeného L. G. opakovaně fackami za čichání toluenu (skutek pod bodem 4c) a že dne 19. srpna 1995 v Zábřehu, ve služební místnosti Městské policie Zábřeh, napadl R. N., kterého uhodil pěstí do obličeje tak, že jmenovaný narazil hlavou na zeď a tekla mu z nosu krev (skutek pod bodem 4d), za což mu byl odvolacím soudem uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce strážníka obecní či městské policie a policisty na dobu dva a půl roku. V ostatních bodech byl obžaloby zproštěn.
Podle stěžovatele byly v řízení před soudy obou stupňů porušeny stěžejní zásady trestního řízení, a to zásada presumpce neviny, podle níž se skutkové okolnosti vykládají ve prospěch obviněného, a zásada volného hodnocení důkazů. Rozpory v důkazech, které v ústavní stížnosti podrobně rozvedl, nebyly napadeným rozsudkem odvolacího soudu odstraněny, dokonce se objevily nové. Přitom stěžovatel podle svých slov na rozpory poukazoval, soudy obou stupňů je však bagatelizovaly nebo opomněly.
Podle stěžovatele tak soudy obou stupňů porušily principy řádného a spravedlivého procesu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb). Soudy neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele, důkazy nehodnotily volně, nýbrž svévolně, aniž by ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, jakými úvahami se při hodnocení řídily. Obecné soudy správně nezhodnotily výpovědi poškozených, neověřily jejich věrohodnost a nezaujatost.
Ústavní soud si k rozhodnutí o ústavní stížnosti vyžádal spisy (vyšetřovací spis OVV-1-147/96 a soudní spis 2 T 13/99) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou poukazuje na to, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nebo rozdílný názor na výsledek hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v tomto případě shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.
Stěžovatel před Ústavním soudem jen opakuje argumentaci, kterou uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy. Domáhá se vlastně jiné interpretace provedených důkazů a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy.
Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by však ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z ústavní stížnosti ani ze spisů se přitom nepodává, že by byl stěžovatel zkrácen na svých jednotlivých základních právech podle ustanovení hlavy páté Listiny, že by bylo zkráceno např. právo na obhajobu, apod. V této souvislosti Ústavní soud opětovně konstatuje, že znovu hodnotit obecnými soudy zhodnocené důkazy může jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takový nesoulad v daném případě neshledal.
Rozpory v důkazech, na které poukazuje stěžovatel, se soudy obou stupňů podrobně zabývaly, jak je patrno i z odůvodnění napadených rozhodnutí. Přisoudily je však časovému odstupu výpovědí od událostí, určitému momentu překvapení při jednotlivých útocích a mentálním schopnostem svědků a poškozených. Soudy konstatovaly, že v zásadních skutečnostech se výpovědi neliší. Na tomto závěru nehodlá Ústavní soud cokoli měnit, neboť není jeho úkolem přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy v souladu s příslušnými procesními předpisy. Nesrovnalosti ve výpovědích, na něž stěžovatel poukazuje, nejsou ostatně pro posouzení viny stěžovatele podstatné (zda k útoku došlo rukou nebo pěstí, jak se poškození na služebnu dostali, co kdo měl oblečeno, apod.). Je zřejmé, že v důsledku velkého časového odstupu od událostí si svědci a poškození skutečně nemuseli pamatovat všechny podrobnosti, za nichž k útokům došlo. Nepotvrdilo se tvrzení stěžovatele, že stran skutku pod bodem 4c obecné soudy vycházely jen z výpovědí svědků před sdělením obvinění z tohoto skutku. Ze soudního spisu je zřejmé, že výrok o vině za tento skutek nezaložily na důkazech získaných před sdělením obvinění, ale vycházely především z výpovědí svědků učiněných po sdělení obvinění.
Ústavní soud uzavírá, že k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo. Proto návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítá, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2004
JUDr. Pavel Rychetský v. r.předseda senátu