ECLI:CZ:US:2004:4.US.133.04
sp. zn. IV. ÚS 133/04
Usnesení
IV. ÚS 133/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Pavla Holländera, o ústavní stížnosti stěžovatelů V. a I. L. zastoupených P. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc, čj. 40 Co 610/2002-185 ze dne 24. 6. 2003 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 28 Cdo 2623/2003-203 ze dne 28. 1. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 4. 2004 domáhají se stěžovatelé zrušení rozhodnutí obecných soudů tak, jak jsou shora uvedena. Ve stručné ústavní stížnosti rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy, v němž jako žalobci domáhali se proti městu Šumperk a M. a B. H., vydání rozsudku, jímž by soud určil neplatnost kupní smlouvy uzavřenou dne 12. 1. 1995 mezi žalovanými. Stěžovatelé tvrdí, že v řízení před odvolacím a dovolacím soudem došlo k porušení čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vyjadřují názor, že ve věci správně rozhodl Okresní soud v Šumperku, že však soud odvolací a posléze i dovolací odchýlily se od právního názoru dovolacího soudu, jímž tento soud v prvém dovolacím řízení zrušil rozhodnutí odvolacího soudu; za rozhodující mají to, že odvolací a dovolací soud rozhodly nesprávně.
Ústavní soud především konstatuje, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad plné moci je věcně projednatelná, neboť byla podána včas oprávněnými stěžovateli, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a jde o návrh přípustný.
Ústavní soud vyžádal si před posouzením ústavní stížnosti spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 16 C 132/2002 a vyjádření Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc a Nejvyššího soudu ČR.
Krajský soud v Ostravě vyjádření k ústavní stížnosti nepodal.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti stěžovateli uplatněných tvrzení v řízení před obecnými soudy Ústavním soudem; Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, přičemž při odkázání na důvody svého (ústavní stížnosti napadeného) rozhodnutí ponechal posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti na Ústavním soudu.
Z vyžádaného spisu i obsahu stížnosti samotné, jest možno dospět k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a jako taková musí být odmítnuta z důvodů dále vyložených.
Z vyžádaného spisu vedeného nalézacím soudem lze rekapitulovat, že na základě žaloby stěžovatelů směřované původně pouze proti městu Šumperk a posléze i proti M. a B. H., rozhodl nejprve Okresní soud v Šumperku rozsudkem čj. 16 C 8/97-62 ze dne 7. 12. 1998 tak, že určil neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 12. 1. 1995 při současném zamítnutí té části žaloby, ve které samostatně bylo požadováno, aby byla určena neplatnost části VIII., odst. 5 uvedené kupní smlouvy ve výroku rozsudku přesně specifikované. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem čj. 40 Co 310/99-106 ze dne 5.10.2000 změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu zamítl zcela. Stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, jemuž bylo vyhověno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR čj. 30 Cdo 827/2001-131 ze dne 22.8.2001. Základním důvodem, pro který Nejvyšší soud, jako soud dovolací, zrušil rozsudek odvolacího soudu, byl nesouhlas Nejvyššího soudu s právním názorem soudu druhého stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobců na určení neplatnosti sporné kupní smlouvy; v závěru odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud uvedl "že bylo nadbytečné a navíc předčasné upozorňovat na rozdíl mezi prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitosti a prodejem bytové jednotky z hlediska použití zákonů, když v tomto směru (odvolací soud) neprovedl žádný rozbor předmětné kupní smlouvy, zejména pak zhodnocení skutečnosti, že v bodě II. odst. 4 se sice hovoří o prodeji podílů na nemovitosti, avšak v bodě VIII. odst. 5 se žalovaným 2) a 3) přiznává právo na výhradné užívání i bytu č. 8 obývaného žalobci, což oprávněně budí zdání obcházení zákona č. 72/1994 Sb. a zásahu do práv a oprávněných zájmů jiných, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák."
Po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu soud druhé instance rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 12. 1998 usnesením čj. 40 Co 695/2001-144 ze dne 12.7.2002 zrušil (vyjma již předtím zamítavé části rozsudku). V dalším řízení před soudem prvého stupně výrokem I. rozsudku tohoto soudu čj. 16 C 132/2002-153 ze dne 20.9.2002 bylo žalobě vyhověno, přičemž důvody, proč soud určil, že kupní smlouva ve výroku rozsudku citovaná je neplatná, jsou v odůvodnění tohoto rozsudku zevrubně vysvětleny. K odvolání žalovaných znovu o věci rozhodoval soud druhého stupně, jenž rozsudkem čj. 40 Co 610/2002-185 ze dne 24. 6. 2003 opětovně změnil rozhodnutí soudu okresního a žalobu zamítl. Také rozhodnutí odvolacího soudu pečlivě co do odůvodnění vysvětluje, jakými úvahami se odvolací soud řídil, a proč při přijetí jiného právního názoru než toho, který zastával soud prvé instance, dospěl k rozhodnutí opačnému.
Ve věci podali žalobci (ústavní stěžovatelé) další dovolání, jež však bylo stěžovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zamítnuto jako nedůvodné. Ani rozhodnutí dovolacího soudu nelze vytýkat nedostatečné odůvodnění; naopak i dovolací soud podrobně vyložil, proč se neztotožnil s výtkami v dovolání předkládanými a naopak za správné považoval právní závěry dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní stížnost omezuje se v podstatě pouze na rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a na tvrzení, že pro konečné rozhodnutí měl být určující rozsudek dovolacího soudu ze dne 22. 8. 2001, tedy ten rozsudek, jímž byl první měnící rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Taková argumentace je však zcela nedostačující, nehledě na to, že se stěžovatelé i v ústavní stížnosti uchýlili k ne zcela přesné (ba až zavádějící) citaci pro ně příznivého rozsudku dovolacího soudu. Především stěžovatelé pominuli, že základním důvodem, pro který bylo jejich dovolání vyhověno, byl závěr dovolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti sporné kupní smlouvy, neboť se tento soud neztotožnil s tvrzenou neexistencí tohoto naléhavého právního zájmu tak, jak ji dovodil soud odvolací. Toliko na okraj Nejvyšší soud připomenul jistý rozpor v kupní smlouvě; není však pravdou (jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí), že by Nejvyšší soud závazně uvedl, že "obsah smlouvy je obcházení zákona...".
Obecné soudy po zrušujícím rozhodnutí soudu dovolacího dostály svým povinnostem a vedly řízení způsobem, jemuž nelze z hlediska ochrany ústavnosti ničeho vytýkat, přičemž Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že ani stěžovatelé samotní v ústavní stížnosti nepředkládají žádná tvrzení o protiústavnosti vedeného řízení, s výjimkou strohého konstatování, že napadenými rozsudky měla být porušena jejich práva zaručená čl. 11 odst. 4 (v ústavní stížnosti též je uveden čl. 11 odst. 5, jenž se však týká zcela jiné problematiky) a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stabilní a všeobecně dostupné judikatuře Ústavního soudu odpovídá, že Ústavní soud nejsa součástí a vrcholem soustavy obecných soudů, nemůže do činnosti těchto soudů zasahovat a stávat se přezkumnou instancí řešící v podstatě to, co mají právě obecné soudy za svoji ústavní povinnost. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené soudy obecnými, nepřísluší mu ani zaujímat výkladová stanoviska týkající se právních názorů na aplikaci toho, či onoho ustanovení obyčejného práva, ledaže by obecné soudy při své činnosti vykročily z těch mezí, jež jsou vymezeny pro ochranu základních práv a svobod Ústavou, Listinou i mezinárodními úmluvami, jimiž je Česká republika vázána. I v dané věci bylo záležitostí obecných soudů, aby při zjištění skutkového stavu ve své jurisdikci zvážily, jak mají být na věc dopadající relevantní ustanovení jednoduchého práva aplikována a aby při svém rozhodování vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Těmto ústavním povinnostem soudy dostály. Právo stěžovatelů na spravedlivý proces nebylo dle názoru Ústavního soudu nikterak narušeno, stěžovatelům nebyl odepřen přístup k soudu, jejich věc byla (a to dokonce opakovaně) přezkoumávána soudy všech instancí, a situace, že se stěžovatelé s výsledkem řízení pro ně nepříznivým neztotožňují, je sice pochopitelná, avšak sama o sobě nemůže být důvodem pro kasaci stěžovaných rozsudků. Právo na spravedlivý proces v žádném případě v sobě nezahrnuje, a to z důvodů zcela pochopitelných, právo na to, aby bylo rozhodnuto právě tak, jak si stěžovatel myslí, že by rozhodnuto být mělo.
Ústavní soud proto nesdílí výtky stěžovatelů o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu; toto ústavní právo stěžovatelů narušeno nebylo.
Ani k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny v řízení před obecnými soudy nedošlo, a to již proto, že v případě stěžovatelů se o žádné vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva nejedná. Co jest považovat za vyvlastnění je všeobecně známé; postačí připomenout, že se tím rozumí nucené odnětí vlastnictví vrchnostenským zásahem státu; je evidentní, že v posuzovaném případě k žádnému odnětí vlastnického práva stěžovatelů nedošlo.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost odmítl proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu