ECLI:CZ:US:2004:4.US.134.04
sp. zn. IV. ÚS 134/04
Usnesení
IV. ÚS134/04
Ústavní soud rozhodl dne 26. 10. 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2003, čj. 53 Co 279/2003-306, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 10. 2002, čj. 19 P 173/98-283, tak že návrh otce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) na snížení výživného pro nezletilou T. H., se zamítá. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovné postavení mezi účastníky řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Městskému soudu v Praze vytýká chybnost jeho závěrů, ke kterým dospěl při hodnocení změny majetkových poměrů matky nezletilé T. a majetkových poměrů stěžovatele a poukazuje na to, že závěr soudu o tom, že stěžovatel nebyl ochoten doložit své skutečné majetkové poměry, nemá podklad v provedených důkazech. Stěžovatel je přesvědčen, že Městský soud v Praze porušil základní zásady dokazování, neboť způsobem provádění a hodnocením důkazů stranil matce dítěte a tím vytvořil nerovné procesní postavení mezi účastníky řízení.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 5. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 53 Co, s námitkami stěžovatele nesouhlasil a poukázal na to, že nemají oporu ani v napadeném rozsudku, ani v obsahu soudního spisu. Městský soud v Praze připomněl, že předmětem řízení byl stěžovatelův návrh na snížení jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři T., a proto bylo na něm, aby tvrdil a především objektivními důkazy prokázal, že po poslední úpravě vyživovací povinnosti se jeho majetkové poměry změnily natolik, že mu neumožňují dosavadní výživné platit. Pokud tuto důkazní povinnost nesplnil z vlastní iniciativy, musel k tomu být veden soudem prvního stupně, což nelze považovat za jeho znevýhodnění. Podle Městského soudu v Praze soud prvního stupně přistupoval stejným způsobem i ke druhému z rodičů, zjišťoval majetkové poměry matky a příjmy z jejího pracovního poměru, provedl i jiné důkazy, které následně hodnotil, a vzal v úvahu i všechny okolnosti významné pro posouzení stěžovatelova návrhu na snížení jeho vyživovací povinnosti. Závěr, že stěžovatelovy majetkové poměry se od poslední úpravy výživného nezhoršily, ale naopak zlepšily, a že zlepšení majetkových poměrů matky nemůže být důvodem ke snížení výživného otce dítěte, nepředstavuje dle názoru Městského soudu v Praze procesní znevýhodnění stěžovatele, ale jde o závěr, který je výsledkem hodnocení důkazů po přihlédnutí ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 19 P 173/98-283, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu tvrzení stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel tvrdí porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovné postavení mezi účastníky řízení. K námitce spravedlivého procesu Ústavní soud uvádí, že Listina, ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 1 (dále jen "Úmluva") tento pojem blíže neupravují, a proto jej Ústavní soud odvozuje jednak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, či Evropské komise pro lidská práva a jednak ze své vlastní rozhodovací praxe. Z rozhodnutí evropských orgánů lze vyvodit, že jedním ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip "rovnosti zbraní", což znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny, a proto postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 51). Právo na spravedlivý proces tak neznamená, že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí podle jeho názoru. Je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 732/2000, ÚS, sv. 27, č. 24). Zásada rovnosti účastníků řízení jako stěžejní zásada spravedlivého procesu je zakotvena i v čl. 37 odst. 3 Listiny a v zákonné rovině se promítá v řadě ustanovení občanského soudního řádu.
V mezích shora vyložených postupoval Ústavní soud i při přezkumu napadeného rozhodnutí a procesu, který předcházel jeho vydání. Zjistil, že stěžovatel předložil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 návrh na změnu úpravy výchovy nezletilé dcery T., který vzal později zpět, a setrval na návrhu na snížení výše jeho vyživovací povinnosti. Obecný soud se jeho návrhem zabýval a zjišťoval, zda jsou dány podmínky pro změnu výše výživného. Stěžovatel byl předvolán ke každému z nařízených jednání soudu, kterých se účastnil osobně či v zastoupení svého právního zástupce, navrhoval důkazy k prokázání svých tvrzení a využil práva podat odvolání proti všem třem rozsudkům soudu prvního stupně (rozsudky ze dne 29. 6. 1999, čj. 19 P 173/98-53, a ze dne 7. 12. 2000, čj. 19 P 173/98-138, byl návrh stěžovatele zamítnut, rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, čj. 19 P 173/98-283, bylo návrhu vyhověno tak, že výživné soud snížil z částky 6 700,- Kč měsíčně na částku 5 500,- Kč měsíčně). Stěžovatel se rovněž účastnil řízení před soudem druhého stupně a na základě jím předložených důkazů odvolací soud jeho odvoláním vyhověl a v pořadí první a druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí (usnesení ze dne 27. 6. 2000, čj. 25 Co 6/2000-70, a ze dne 13. 11. 2001, čj. 25 Co 420/2001-154). Obvodní soud pro Prahu 10 následně doplňoval dokazování dalšími výslechy stěžovatele a listinnými důkazy, kterými zjišťoval jeho majetkové poměry, a vzal v úvahu i okolnosti, které měly na rozhodnutí ve věci vliv. Posledně podané odvolání odvolací soud projednal na účasti právního zástupce stěžovatele a ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na snížení výživného zamítl.
Na základě výše zjištěného Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy poskytly stěžovateli stejnou, tj. rovnocennou možnost k uplatnění jeho práv jako protistraně. Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo oprávněnosti stěžovatelova tvrzení, že byl v řízení jako otec oproti matce znevýhodňován. Stejný závěr stíhá i námitku týkající se zjišťování majetkových poměrů obou účastníků řízení. Pokud obecné soudy měly za to, že k prokázání majetkových poměrů stěžovatele bylo zapotřebí provést více důkazů než k prokázání majetkových poměrů matky nezletilé Terezy, považuje Ústavní soud tento postup za rozhodování o rozsahu dokazování, které je zcela ve výlučné kompetenci obecných soudů. Spravedlivost procesu či princip rovnosti účastníků řízení nelze z tohoto pohledu a v daném případě poměřovat prostou kvantifikací provedených důkazů. Je na obecném soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit a zda z již provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit.
Princip "rovnosti zbraní" je jen jedním z aspektů spravedlivého procesu. Podle judikatury Ústavního soudu je jeho součástí i vyloučení libovůle v rozhodování, zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazů neprávem opomenutých, reakce soudu na uplatněné námitky a zcela zásadní důraz je kladen na soulad skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí z těchto pohledů Ústavní soud připouští, že námitka stěžovatele o chybném posouzení majetkových poměrů matky, má jistou míru oprávnění, neboť výši členského podílu k družstevnímu bytu, kterou nabyla při vypořádání společného jmění manželů matka nezletilé T., obecné soudy hodnotily odlišně od judikatury Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Co 717/99). Takové rozhodnutí by bylo možno považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť řeší právní otázku rozdílně od dovolacího soudu, a pokud by projednávaná věc nespadala pod výluku podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., bylo by namístě podání dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud však nepovažuje toto zjištění za důvod ke svému zásahu, neboť posouzení zákonnosti rozhodnutí mu nepřísluší (srov. II.ÚS 45/94, ÚS sv. 3, č. 5). Porušení zákonnosti je schopno založit protiústavnost za podmínek, které Ústavní soud formuloval ve své dosavadní rozhodovací praxi např. v souvislosti s nesprávnou nebo svévolnou aplikací či interpretací normy (srov. III.ÚS 256/01, ÚS sv. 25, č. 37; III.ÚS 114/94, ÚS sv. 3, č. 9; I.ÚS 549/2000, ÚS sv. 22, č. 63), či za situace, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, případně pokud z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. III.ÚS 84/94, ÚS sv. 3, č. 34). V projednávaném případě však Ústavní soud porušení těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledává. Za rozhodující bere zjištění, že obecný soud na základě vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že "sociální a ekonomické poměry otce, jeho životní úroveň a životní úroveň jeho rodiny, snížení jeho vyživovací povinnosti k dceři T. neodůvodňují", což je závěr, který není v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Na tom nemůže ničeho změnit ani navazující komentář soudu o ochotě či neochotě stěžovatele doložit své skutečné majetkové poměry.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. S přihlédnutím k tomuto závěru nebylo třeba vyžadovat vyjádření vedlejšího účastníka řízení, jakož i ustanovovat nezletilé vedlejší účastníci opatrovníka.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu