ECLI:CZ:US:2004:4.US.159.04
sp. zn. IV. ÚS 159/04
Usnesení
IV. ÚS 159/04
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti R. D. a P. D., zastoupených JUDr.M. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, čj. 26 Cdo 1183/2003-101, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2002, čj. 42 Co 552/2002-49 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 22. 5. 2002, čj. 12 C 198/2001-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2004 se R. D. (1970) a P. D. (1960), dále jen "stěžovatelé", domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 22. 5. 2002 uložil stěžovatelům povinnost vyklidit do šedesáti dnů od právní moci rozsudku byt I. kategorie o velikosti 1 + 3 s příslušenstvím v bytovém domě žalobce, tj. OKD, a.s., člen koncernu K. I., a.s. se sídlem v Ostravě, jako pronajimatele (dále jen "vedlejší účastník"), čp. 220 ve Frýdku - Místku. Podle jeho skutkových zjištění mezi stěžovatelem jako nájemcem a vedlejším účastníkem byla uzavřena smlouva o nájmu služebního bytu na dobu určitou od 1. 9. 1999 do 31. 8. 2000. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že bude-li nájemce řádně platit nájemné a služby a nebude-li mít dluh na nájemném a za služby, prodlouží se nájemní smlouva vždy o dalších 12 měsíců, tj. do 31. 8. násl. roku počínaje dnem 1. 9. Skončí-li nájem bytu k 31. 8. s ohledem na dluh na nájmu a službách, zavázal se nájemce byt vyklidit do 10. dne následujícího měsíce po zániku nájmu, bez nároku na bytovou náhradu. Za období od září 1999 do srpna 2000 vznikl stěžovatelům dluh 25.128,-Kč a k 12. 12. 2001 činil včetně poplatků z prodlení 40.927,- Kč. Pokud jde o osobní poměry stěžovatele, soud zjistil, že v bytě bydlí spolu s manželkou a dcerou. Nájemné činí 3 400,- Kč měsíčně. Stěžovatel uvedl, že žádné léky nebere a že vazoneurozu horních končetin nemá. Stěžovateli byl zrušen pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a následně byla mezi ním a vedlejším účastníkem uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru k 7. 9. 2000. Stěžovateli byla dne 1. 12. 2001 odejmuta dávka sociální péče, neboť byl vyřazen z evidence úřadu práce pro maření spolupráce. Od ledna 2002 byl opět v evidenci úřadu práce a rodině byly vypláceny dávky sociální péče ve výši 4 470,- Kč. Vedlejší účastník podal dne 3. 9. 2001 žalobu na vyklizení bytu, které okresní soud vyhověl po zjištění, že stěžovatelé se v předmětném bytě zdržují bez právního důvodu a ze zákona nemají nárok na bytovou náhradu přestože mají nezletilé dítě.
V odvolání stěžovatelé mj. namítli, že okresní soud nepřihlédl k jejich těžké životní situaci, nepříznivému zdravotnímu stavu stěžovatele a požadovali, aby povinnost vyklidit byt byla vázána na zajištění náhradního bytu. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná okresním soudem a jeho rozsudek potvrdil poté, co se zcela ztotožnil i s právním posouzením věci. K poukazu na ust. §3 odst. 1 obč. zák. uvedl, že na základě tohoto ustanovení nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Opačný postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Tíživou situace stěžovatelů již zohlednil okresní soud, který jim stanovil 60 denní lhůtu pro vyklizení bytu.
Stěžovatelé podali dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkli, že nesprávně vyložil ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku při úvahách o přidělení bytové náhrady. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné a v odůvodnění poukázal na svoji judikaturu ohledně aplikace §3 odst. 1 obč. zákoníku při podmínění vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady. Uvedl, že odvolací soud (i soud prvního stupně) se ve svém rozhodnutí možností aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku zabýval a tvrzenou sociální, pracovní a zdravotní situaci stěžovatelů bral v úvahu.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo na zachování lidské důstojnosti zakotvené v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K důvodům uvedli, že žádný z obecných soudů neakceptoval tvrzení, že jejich životní situace je velmi tíživá, když zejména stěžovatel má zdravotní problémy, společně vychovávají nezletilou dceru a nemají možnost jiného ubytování. Soudy měly analogicky aplikovat §712 odst. 5 obč. zákoníku a měly jim přiznat právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Pokud by byl pravomocný rozsudek vykonán, byla by porušena jejich lidská důstojnost, neboť by se museli stát bezdomovci. V této souvislosti poukázali na Sdělení č. 14/2000 Sb.m.s., o Evropské sociální chartě, a to zejména na čl. 16.
Ústavní soud dále vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 12 C 198/2001 a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu tvrzení stěžovatelů, dospěl k názoru, že ústavní stížnost je třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout a to z následujících důvodů.
Stěžovatelé tvrdí porušení práva na zachování lidské důstojnosti zakotveného v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož relevantní ustanovení zní:
"(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost (....).
Ústavní soud konstatuje, že základní právo na zachování lidské důstojnosti, zakotvené mj. i v čl.1 Listiny, je stěžejním ustanovením jak Listiny tak i dalších instrumentů právně zajišťujících základní práva a svobody, zejména též Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Je promítnuto do celého systému ochrany základních práv a svobod a jako takové se v zásadě neaplikuje samostatně (autonomně), nýbrž prostřednictvím jednotlivých konkrétních základních práv a svobod. V daném případě přichází v úvahu zejména čl. 10 odst. 2 Listiny, dle něhož
"(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.",
čl. 12 odst. 1 Listiny, dle něhož
"(1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí." a
čl. 8 Úmluvy, dle něhož
"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí (...).
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany práv a svobod jiných.".
Ústavní soud je toho názoru, že čl. 8 Úmluvy v sobě zahrnuje i další výše zmíněné články Listiny a z toho důvodu bude nadále odkazovat pouze na čl. 8 Úmluvy.
V daném případě je nepochybné, že stěžovatelé jsou v důsledku rozhodnutí obecných soudů vystaveni hrozbě vystěhování z bytu. K zásahu do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života a obydlí tedy dle názoru Ústavního soudu došlo. Takový zásah může být ospravedlnitelný podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a to za předpokladu, že byl "v souladu se zákonem", sledoval cíl nebo cíle, které jsou legitimní podle tohoto odstavce a jsou "nezbytné v demokratické společnosti".
K podmínce "v souladu se zákonem":
V daném případě stěžovatelé užívali byt na základě nájemního vztahu podle právní úpravy obsažené v obč. zákoníku. Tento jejich vztah byl charakterizován relativní dočasností s tím, že budou-li řádně platit nájemné a úhradu za služby, nájemní vztah se automaticky prodlouží o jeden rok; v opačném případě nájemní vztah zanikne k 31. 8., pokud pronajimatel do 30 dnů podá k soudu návrh na vyklizení bytu (§676 odst. 2 obč.zák.). Stěžovatelé si tedy nepochybně byli resp. museli být vědomi následků pro případ nikoliv řádného placení nájemného a úhrady za služby. Rozhodnutí obecných soudů z tohoto pohledu pro ně nemohla být překvapivá. Vyváženost nájemního vztahu předpokládá řádné plnění závazků obou stran. Pokud jedna ze stran své závazky neplní a způsobí tím zánik nájemního vztahu, nemůže takový následek přičítat straně druhé. Pokud tedy stěžovatelé sami svým chováním způsobili zánik nájemního vztahu, nelze dospět k jinému závěru, než že obecné soudy nařídily vyklizení bytu "v souladu se zákonem".
Legitimita sledovaného cíle:
Ústavní soud spatřuje legitimitu napadených rozhodnutí obecných soudů v tom, že tyto poskytly ochranu vlastnického právu žalobce (zde vedlejšího účastníka), jehož ochrana je ústavně zakotvena mj. v článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dle něhož "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.".
"Nezbytnost v demokratické společnosti":
Pojetí "nezbytnosti" předpokládá, že zásah musí být proporcionální sledovanému legitimnímu cíli. Ústavní soud si je vědom hloubky sociálních problémů spojených se ztrátou bydlení, zejména pokud jde o rodiny s malými dětmi. Nemůže ovšem nepřihlédnout k tomu, že podstatou jakéhokoliv lidského práva či svobody je zároveň i odpovědnost. V daném případě tudíž nemůže odhlédnout od faktu, že stávající či budoucí nepříznivou sociální situaci si stěžovatelé z valné části zapříčinili sami, jak vyplývá ze skutkových zjištění obecných soudů, a to svým nezodpovědným jednáním, tedy tím, že neplatili nájemci příslušné částky za jim poskytnuté bydlení a služby, ačkoliv jim v tom dle názoru Ústavního soudu nijak nebránila jejich sociální situace. Za takového stavu Ústavní soud nemá důvod se domnívat, že v případě stěžovatelů bylo porušeno jejich právo na respektování soukromého a rodinného života a obydlí, resp. že namítaný zásah obecných soudů nebyl proporcionální ve vztahu k ochraně poskytnuté vlastnickému právu vedlejšího účastníka - pronajimatele bytu.
Ve vztahu k poukazu stěžovatelů na čl. 16 Evropské sociální charty, uveřejněné jako Sdělení č. 14/2000 Sb.m.s., dle něhož se smluvní státy zavazují podporovat ekonomickou, právní a sociální ochranu rodinného života mj. poskytováním bydlení pro rodiny, Ústavní soud konstatuje, že cit. ustanovení nezakládá bezprostředně aplikovatelná subjektivní veřejná základní práva či svobody fyzických či právnických osob ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Charta ve smyslu svého článku 20 zavazuje především smluvní státy považovat část I. Charty za deklaraci cílů, o jejichž dosažení budou usilovat všemi vhodnými prostředky.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že soudy měly analogicky aplikovat §712 odst. 5 obč. zákoníku, dle něhož
"(5) (...). Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. (...).",
a měly jim tudíž přiznat právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v řízení nebyla prokázána žádná tvrzení, dle nichž zdravotní stav stěžovatele je natolik závažný, že by to bylo důvodem pro postup podle §3 obč. zák., popř. pro rozhodnutí, že lhůta pro vyklizení bytu je vázána na zajištění bytové náhrady. Ústavní soud je nucen konstatovat, že jeho úkolem není přehodnocovat skutková zjištění či právní závěry z nich učiněné obecnými soudy. K aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku o dobrých mravech viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 389/01, uveřejněný pod č. 25 ve svazku 29 Sbírky nálezů a usnesení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu