ECLI:CZ:US:2004:4.US.167.04
sp. zn. IV. ÚS 167/04
Usnesení
IV. ÚS 167/04
Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. U., zastoupené JUDr. A. S., Ph.D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, čj. 26 Co 91/2004-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2004 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, čj. 26 Co 91/2004-63.
V řízení před obecnými soudy se jednalo o vyživovací povinnost otce (s matkou nerozvedeného) k nezletilému dítěti. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, čj. P 143/98-42, rozhodl o návrhu matky na zvýšení výživného tak, že změnil svůj rozsudek ze dne 21. 4. 1998 a schválil dohodu rodičů o výši výživného ve smyslu §86 odst. 1 zák.č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění.
K odvolání otce Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 7. 4. 2004 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že dohoda rodičů se neschvaluje; otci zvýšil zpětně od 1. 9. 2003 výživné z částky 2 000 Kč na 4 500 Kč měsíčně (čímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 4. 1998) a rozhodl o úhradě dlužného výživného. Odvolací soud vycházel v zásadě ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně; při posouzení podmínek pro zpětné zvýšení výživného za téměř tři roky nazpět a dále otázky, zda výše výživného odpovídá oprávněným potřebám nezletilého dítěte, však dospěl k jiným právním závěrům.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož "Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.". Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla schválena dohoda rodičů, měl uvést všechny důkazy a logické a věcně přesvědčivé zdůvodnění, které ho k takovému závěru dovedly. V daném případě totiž není zřejmé, zda ho k tomu vedla změna poměrů na straně otce nebo skutečnost, že uzavřená dohoda byla v rozporu s odůvodněnými zájmy nezletilé. Pokud odvolací soud vycházel ze změny poměrů na straně otce, měl umožnit matce, popř. zástupci nezletilé, aby se k důkazu, který takový závěr odůvodňuje, vyjádřili a aby takový důkaz byl prováděn před soudem prvého stupně. Jelikož k tomu nedošlo, byla tím porušena zásada, že odvolací soud není oprávněn na základě vlastního dokazování sám dospět ke zcela odlišným skutkovým zjištěním než soud prvého stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu by se tak stalo rozhodnutím vydaným v jediném stupni v řízení, kde zákon nepřipouští podání mimořádného opravného prostředku, tj. dovolání. Pokud dle názoru odvolacího soudu uzavřená dohoda byla v rozporu se zájmy nezletilé, měl v odůvodnění rozsudku uvést, v čem se nezletilé dostává uzavřenou dohodou více, než jaké jsou potřeby dětí ve věku necelých 13 let.
Ústavní soud především uvádí, že právo zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny, dle něhož všichni účastníci jsou si v řízení rovni, je pouze jedním z aspektů širšího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovnost účastníků je třeba interpretovat tak, že jde o princip, dle něhož je soud povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je přesvědčen, že v daném případě uvedený princip rovnosti nebyl porušen. Odvolání otce bylo matce i koliznímu opatrovníkovi komunikováno a ti měli možnost se k němu písemně vyjádřit, což též učinili. V tomto směru je potřeba podotknout, že v ust. §205a odst. 1 o.s.ř. stanovené omezení odvolacích důvodů neplatí ve věcech uvedených v §120 odst. 2 o.s.ř., tj. mimo jiné ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jak tomu bylo v daném případě.
Podstatou ústavní stížnosti je tak především nesouhlas stěžovatelky s hodnocením (nalézacím soudem) zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a jeho právním posouzením věci. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení, zda toto hodnocení a právní posouzení, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, představují namítané porušení práva na soudní ochranu a principu rovnosti účastníků občanského soudního řízení.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. P 143/98, a po seznámení se s jeho obsahem dospěl k názoru, že nikoliv.
Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu. V právních závěrech odvolacího neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není obecným soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry odvolacího soudu a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků v civilním soudním řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny, jako zjevně neopodstatněné. Oběma stranám byla zákonu odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, jak mj. vyplývá i z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 7. 4. 2004 na č.l. 59 a násl. vyžádaného spisu. To, že odvolací soud dospěl k odlišným právním závěrům, na dané situaci nic nemění. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s občanským soudním řádem a nedopustil se žádné nezákonnosti (a tím spíše pak žádné protiústavnosti - a jen v případě její existence mohl by a musel Ústavní soud zasáhnout). To, že odvolací soud nepřikročil ke kasaci napadeného rozhodnutí soudu 1. stupně, ale rozhodl sám, nelze označit za postup svévolný.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je dle názoru Ústavního soudu přesvědčivé a vyčerpávající, byť by bylo možno (mimo ústavněprávní aspekt věci) polemizovat s názorem odvolacího soudu, pokud jde o právní důsledek skutečnosti, že matka nežádala o zvýšení výživného již dříve, uvedeným na str. 4 odůvodnění rozsudku. Taková polemika týkající se výkladu tzv. jednoduchého práva však Ústavnímu soudu nepřísluší (pokud se ovšem nepromítá do roviny ústavněprávní; takový dopad však Ústavní soud v daném případě neshledal).
Vzhledem k těmto zjištěním a závěrům nevyžadoval Ústavní soud vyjádření vedlejších účastníků B. U. a S. U. a neustanovil jmenované vedlejší účastnici opatrovníka.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu