ECLI:CZ:US:2004:4.US.179.03
sp. zn. IV. ÚS 179/03
Usnesení
IV. ÚS 179/03
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 12. 2002, čj. 27 Rto 4/2001-44, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2001, čj. Nt 207/2001-16 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů zamítající jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věcech bývalých vojenských soudů v Olomouci a Trenčíně, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh původních řízení, kdy byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 1959, sp. zn. 2 T 184/59, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25. 8. 1959, sp. zn. To 123/59, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle ustanovení §265 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. V rehabilitačním řízení (vedeném pod sp. zn. 2 Rtv 46/91) Vojenský obvodový soud v Olomouci tato rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a následně rozhodl rozsudkem ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 T 107/91, tak, že při nezměněném výroku o vině upustil od potrestání stěžovatele. Stěžovatel však měl za to, že splňuje podmínky pro úplnou rehabilitaci, a proto navrhl povolení obnovy původních řízení z roku 1959 a rehabilitačního řízení z roku 1991, alternativně navrhl postup podle ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993 Sb."). Svůj návrh opíral o judikaturu obecných soudů a některé nálezy Ústavního soudu. Obecné soudy však jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítly; k návrhu na postup podle zákona č. 198/1993 Sb. v odůvodnění uvedly, že postup podle něj není možný.
Nerozhodnutí o alternativním návrhu stěžovatel považuje za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny a dále obecným soudům vytýká, že nepostupovaly podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě a nezkoumaly, zda za podstatnou vadu v předešlém řízením nelze považovat to, že původní odsuzující rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s demokratickými principy a zásadami. Namítá rovněž, že obecné soudy pominuly právní závěry nálezů Ústavního soudu týkající se práva na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny, což je postup porušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uznává, že nový nebo odlišný právní názor není novou skutečností ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, problém však podle něho nespočívá v novém výkladu práva, nýbrž v jeho chybném výkladu. Tvrdí, že argumentaci založenou na článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv lze nalézt i v řadě rehabilitačních rozhodnutí vydaných ještě před nálezem Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 285/97 (podle kterého občan měl právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990) a že ačkoliv se na zákon č. 198/1993 Sb. odvolával, napadená rozhodnutí k němu vůbec nepřihlíží. Stěžovatel dále cituje některá rozhodnutí obecných soudů týkající se obnovy řízení ve věcech odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990, odkazuje na jím citované nálezy Ústavního soudu a uzavírá, že nepovolení obnovy za účelem zrušení nespravedlivého odsouzení z roku 1959 kvůli principiálnímu odepření vojenské služby představuje porušení práva na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny.
Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel doplnil dvěma podáními. V podání ze dne 24. 6. 2003 upozornil na bod II. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 4 Tz 76/2003, ve kterém Nejvyšší soud ČR rozhodující o stížnosti pro porušení zákona poukázal na to, že pokud by ve věci (věc Jána M.) nebyla povolena obnova řízení, došlo by k porušení čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. K podání ze dne 15. 9. 2003 stěžovatel přiložil rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo vyhověno v obdobných věcech návrhu na povolení obnovy řízení a uvedl, že o argumentaci obsaženou v těchto rozhodnutích doplňuje svoji ústavní stížnost. Jednalo se o usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2003, sp. zn. 5 To 546/2003, ve věci L. K. ml., usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. Nt 1701/2003, ve věci J. K., a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 4 Tz 99/2003, ve věci R. R.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 4. 2004 uvedl, že nezpochybňuje požadavek stěžovatele na zrušení předmětných rozhodnutí ve věcech bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, je však toho názoru, že jejich zrušení lze dosáhnout pouze stížností pro porušení zákona podle §266 tr. řádu, či ústavní stížností, nikoli obnovou řízení. Krajský soud v Ostravě zopakoval, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu v jiné trestní věci, které zahrnuje právní názor v otázce, kterou obecný soud posoudil ve svém dřívějším rozhodnutí jinak, není skutečností dříve soudu neznámou, která by mohla být důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §278 tr. řádu, poukázal na skutečnost, že ani novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb., kterou mimo jiné došlo ke změně ustanovení §278 tr. řádu upravující podmínky obnovy řízení, nebyly rozšířeny podmínky obnovy řízení ve smyslu, jak se stěžovatel domáhá svým návrhem, a poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 189/03, týkající se téže právní problematiky. V projednávané věci Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
V replice ze dne 17. 5. 2004 k tomuto vyjádření Krajského soudu v Ostravě stěžovatel podotkl, že podání stížnosti pro porušení zákona je výlučně v pravomoci ministra spravedlnosti a odkazovat občana na postup, který není v jeho moci, je nepřiměřené. Stěžovatel uvedl, že podal ministru spravedlnosti tři podněty k podání stížnosti pro porušení zákona (prvý dne 9. 10. 1998 po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 285/97, druhý dne 2. 5. 2001 po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 187/2000 a třetí dne 17. 3 2003 po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 671/01). První dva podněty byly odmítnuty, na základě třetího podnětu ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podal, Nejvyšší soud ČR jí vyhověl a rozsudkem ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 185/2003, vrátil věc k novému projednání Okresnímu soudu v Olomouci. Ten usnesením ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. Rt 1/2004, zrušil v celém rozsahu rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 1959, sp. zn. 2 T 184/59, i usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25. 8. 1959, sp. zn. To 123/59, stejně jako všechna rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu. Následným rozsudkem Okresní soud v Olomouci ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. Rt 1/2004, zprostil stěžovatele obžaloby podle ustanovení §226 písm. b) trestního řádu, neboť žalovaný skutek nebyl trestným činem.
Stěžovatel dále uvedl, že na současnou situaci lze nahlížet dvěma způsoby, a to s ohledem na to, jaký výklad bude přisouzen slovům "rozhodnutí ... obsahově navazující" v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 185/2003 a v usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2004, sp. zn.Rt 1/2004. Pokud by Ústavní soud pokládal za takové rozhodnutí i usnesení napadené ústavní stížností, pak by byla ústavní stížnost bezpředmětnou, neboť by směřovala proti rozhodnutí, které již bylo zrušeno, a v takovém případě by stěžovatel navrhl zastavení řízení. Pokud by Ústavní soud nepokládal ústavní stížností napadené rozhodnutí za zrušené, pak by stěžovatel na původním petitu ústavní stížnost setrval, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV.ÚS 792/02 (věc O. M.). K odkazu Krajského soudu v Ostravě na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. IV.ÚS 189/03 (věc M. L.), stěžovatel uvádí, že v jeho věci jde o prakticky totožnou kauzu, neboť první dva podněty k podání stížnosti pro porušení zákona byly odmítnuty, třetí podnět byl akceptován, stížnosti pro porušení zákona bylo vyhověno, avšak příslušný soud o věci dosud nejednal.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. Nt 207/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí vojenských soudů z roku 1959 a rehabilitačních rozhodnutí z roku 1991, a to buďto formou obnovy řízení nebo podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. Okresní soud v Olomouci návrh na povolení obnovy předmětných řízení zamítl, což odůvodnil tím, že mezi skutečnostmi umožňujícími povolit obnovu řízení nelze řadit případ, kdy došlo k nové právní úpravě, vydání zákona č. 198/1993 Sb. Podle ustanovení §6 tohoto zákona soud zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"). Okresní soud v Olomouci však žádné pochybení v tom, že vojenský soud podle zákona o soudní rehabilitaci rozhodl, neshledal, a proto uzavřel, že pokud nebylo shledáno pochybení v případě soudní rehabilitace, nemohlo být postupováno podle zákona č. 198/1993 Sb., neboť úsmyslem zákonodárce bylo zrušit či zmírnit trest v těch případech, na které se nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci.
Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě zamítl s tím, že argumentaci soudu prvého stupně doplnil o právní názor, dle něhož za novou skutečnost odůvodňující povolení obnovy řízení není možno považovat ani odlišný (nový) výklad práva podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu. Co se týče alternativního návrhu stěžovatele, tj. návrhu na zrušení předmětného rozhodnutí dle §6 zákona č. 198/1993 Sb., soud prvého stupně nepochybil, když ve výrokové části rozhodl jen o návrhu na obnovu řízení, neboť o obou navrhovaných postupech rozhodnout nemohl. I podle názoru Krajského soudu v Ostravě nelze citované ustanovení zákona č. 198/1993 Sb. ve stěžovatelově případě aplikovat, neboť se na něj vztahuje rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci.
Z příloh připojených k replice stěžovatele Ústavní soud ověřil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 185/2003, bylo ke stížnosti pro porušení zákona zrušeno usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 46/91, z důvodu porušení zákona v ustanoveních §1 odst. 1 2 zákona č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, a ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného K. M. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 46/91, a věc byla přikázána Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Olomouci dne 5. 3. 2004 usnesením, sp. zn. Rt 1/2004, rozhodl, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace a podle ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci zrušil rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 1959, sp. zn. 2 T 184/59, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, sp. zn. To 12/59, dne 25. 8. 1959, a to jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Následně Okresní soud v Olomouci rozhodl v hlavním líčení dne 5. 3. 2004 rozsudkem, sp. zn. Rt 1/2004-52, o zproštění stěžovatele obžaloby, neboť skutek, pro který byl obžalován (a v němž obžaloba spatřovala trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona č. 85/1950 Sb.), není trestným činem. Z doložky právní moci vyznačené Okresním soudem v Olomouci Ústavní soud zjistil, že rozsudek nabyl právní moci dne 5. 3. 2004.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. Rt 1/2004-52, vyplývá, že cíle, o který stěžovatel usiloval, bylo dosaženo cestou přijatého podnětu vedoucího k podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele a následným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tz 185/2003, na něj navazujícím usnesením Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. Tr 1/2004, a zprošťujícím rozsudkem téhož soudu. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné řešit, zda ústavní stížností napadená rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení spadají pod "rozhodnutí ... obsahově navazující" na zrušené trestní rozsudky z roku 1959 a 1991, či nikoliv, a zda ústavní stížnost je či není bezpředmětná. Ústavní soud totiž vyšel z toho, že kasační nález, jehož vydání se stěžovatel domáhal, by za současného stavu jeho věci postrádal jakoukoliv právní funkci. To, že stěžovatel byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby, pro něho v konečném výsledku představuje, že mu byla poskytnuta ochrana jeho práv a svobod, o kterou usiloval i jinými prostředky, v daném případě cestou obnovy řízení a následně i ústavní stížnosti. Ústavní soud vycházeje ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami, tak dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Tento závěr je zcela zjevně dán v době rozhodování Ústavního soudu; úsudek o opodstatněnosti či neopodstatněnosti ústavní stížnosti v době jejího podání je s ohledem na vývoj situace shora popsané pro rozhodnutí Ústavního soudu nadbytečný.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu