ECLI:CZ:US:2004:4.US.18.02
sp. zn. IV. ÚS 18/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. R. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 22 Co 774/2001 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 1. 2001, čj. 6 C 338/96-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 22 Co 774/2001 a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 1. 2001, čj. 6 C 338/96-114.
Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (původně jeho právní předchůdkyně) se v civilním řízení před Okresním soudem v Prachaticích domáhal, aby žalované K., a.s. P. byla uložena povinnost vyklidit specifikovaný pozemek v obci a k.ú. P., uvést tento pozemek do původního stavu a provést zaměření pozemku. Okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětný pozemek jako samostatná věc v právním smyslu reálně neexistuje. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, po zjištění, že okresní soud náležitě zjistil skutkový stav věci a ten správně posoudil i po právní stránce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání. Z toho důvodu Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení. Dne 4. 2. 2004 bylo Ústavnímu soudu právním zástupcem stěžovatele sděleno, že ve věci již Nejvyšší soud rozhodl a to usnesením ze dne 9. 6. 2003, čj. 22 Cdo 290/2002-162. Dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal existenci žádného dovolacího důvodu.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo věc vlastnit a vlastněnou věc užívat, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 a čl. 38 Listiny, ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl provést jím navrhované důkazy. Vyjádřil nesouhlas s právními názory obecných soudů, dle nichž předmětná parcela č. 1151/5 reálně neexistuje a neexistovala. Dále uvedl, že odvolací soud mu odepřel možnost jednat před soudem tím, že striktně odmítl všechny jeho návrhy na doplnění dokazování.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že rozhodnutí správního orgánu o restituci předmětného pozemku ani zápis tohoto pozemku v katastru nemovitostí, nemohou bránit obecnému soudu v provádění důkazů za účelem rozhodnutí o předběžné otázce, zda předmětný pozemek reálně existuje či nikoliv. Vyjádřil přesvědčení, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele v odvolacím řízení nedošlo a konstatoval, že stěžovatel se zúčastňoval jednání a v průběhu řízení svých procesních práv dostatečně využíval. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zcela zamítl, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
K., a.s. P., se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdala.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Prachatice, sp. zn. 6 C 338/96, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, dle názoru Ústavního soudu je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a v právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen, není ani vrcholem jejich soustavy a zejména "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů, uskutečněné obecnými soudy. Stěžovatel se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud, jako soud tentokrát již čtvrté instance, znovu věc otevřel a dospěl k opačnému, pro stěžovatele příznivějšímu, právnímu závěru, že předmětný pozemek byl samostatnou věcí v právním smyslu. Taková role mu však, jak vyplývá z jeho četné, ustálené a obecně dostupné judikatury, nenáleží. Skutečnost, že stěžovatel nesdílí názor obecných soudů vyjádřený v jejich rozhodnutí, sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. Listiny.
K namítanému porušení čl. 38 Listiny tím, že odvolací soud neprovedl veškeré stěžovatelem navrhované důkazy, Ústavní soud uvádí, že k problematice obecným soudem opomenutých důkazů existuje četná judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněného pod č. 10, ve svazku 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, plyne, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§221 odst. 1 písm. c), §243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.). Obdobnou praxi uplatňuje i Evropský soud pro lidská práva, dle něhož tomuto soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení vnitrostátního soudu svým vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně způsobu přípustnosti svědectví, bylo "spravedlivé" ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (např. rozsudek ve věci Schuler Zgraggen proti Švýcarsku, 1993). Dále (např. podle zprávy Komise ke stížnosti č. 7945/77) článek 6 odst. 1 Úmluvy neupravuje problematiku důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách. V případě stěžovatele však došlo k poněkud jiné situaci. Stěžovatel nové důkazy předložil až v odvolacím řízení, jež je ve sporném civilním řízení vybudováno na systému tzv. neúplné apelace. Za stávající právní úpravy nové skutečnosti lze, nejsou-li splněny podmínky uvedené v §205a o.s.ř., uplatnit v žalobě na obnovu řízení, nikoliv v řízení odvolacím. S touto otázkou se dle názoru Ústavního soudu odvolací soud řádně v odůvodnění svého rozsudku vyrovnal (str. 5 rozsudku). Také ostatní závěry odvolacího soudu považuje Ústavní soud za logické a vyplývající z provedeného dokazování.
Pokud jde o námitku, postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci, že napadeným rozsudky bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR), že nemůže jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má, resp. jehož existence má teprve být soudem (v daném případě v rámci posouzení předběžné otázky) zjištěna. Jinak řečeno, pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele. V tomto směru se judikatura Ústavního soudu neodchyluje od judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která též ustáleně za "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě považuje buď "majetek existující" (existing possessions), nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději" (legitimate expectations) vykonávat vlastnické právo (viz např. Jantner proti Slovensku, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, Soudní judikatura 2/2003, str. 97 a násl.).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu