ECLI:CZ:US:2004:4.US.18.04
sp. zn. IV. ÚS 18/04
Usnesení
IV. ÚS 18/04
Ústavní soud ČR rozhodl dne 24. května 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. B. zastoupeného JUDr. L. P. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1318/2003, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2003, čj. 13 To 44/2003-1344, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2004 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1318/2003, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2003, čj. 13 To 44/2003-1344.
Z obsahu ústavní stížnosti samotné a z vyžádaného spisu vedeného Okresním soudem v Kladně pod sp. zn 1 T 66/2001, vyplývá, že stěžovatel, spolu s dalšími spoluobviněnými, byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 12. 2002, čj. 1 T 66/2001-1250, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let se zařazením do věznice s dozorem. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání. Nepřiměřenou přísnost rozsudku spatřoval v nesprávném právním posouzení svého jednání z hlediska splnění podmínky "většího rozsahu" podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2003 (v petitu ústavní stížnosti omylem je toto rozhodnutí odvolacího soudu označeno za usnesení) bylo mj. odvolání stěžovatele a státní zástupkyně zamítnuto. Stěžovatel dále podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003 odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétní námitky rozvádějící tvrzení dovolatele, že "výpočty odvolacího soudu a vývody z těchto výpočtů pak učiněné ... vedly odvolací soud k nesprávnému právnímu posouzení skutku", směřují toliko proti správnosti hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu. Dovolatel tak v podstatě pouze zpochybňoval závěr odvolacího soudu o kvalitě jím podávaného pervitinu, tj. správnost hodnocení důkazů prokazujících kvalitu jím prodávaného pervitinu s tím, že až na základě tohoto zpochybnění napadá učiněná skutková zjištění a jejich hmotně právní posouzení, což jsou námitky, které nejsou po obsahové stránce způsobilé uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplnit.
Stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení porušily čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že porušily zásadu "in dubio pro reo". Stěžovatel též poukázal na pokyn Nejvyššího státního zástupce, vydaný pod č. 6/2000 Sbírky pokynů obecné povahy NSZ.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky jsou v podstatě shodné s námitkami uplatňovanými stěžovatelem v průběhu trestního řízení a také v řízení o dovolání, s nimiž se vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení. Dovolání není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě závažných hmotně a procesně právních vad taxativně uvedených v ust. §265b odst. 1 tr. řádu. Rozhodnutí dovolacího soudu vychází ze skutečnosti, že stěžovatel žádnou takovou vadu v dovolání nenamítal, ale domáhal se jiného hodnocení důkazů a na základě toho jiných skutkových zjištění pro něj příznivějších. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně zcela zamítl. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost je koncipována jako další opravný prostředek domáhající se změny meritorního rozhodnutí, v němž stěžovatel uplatňuje stejné námitky jako v řízení před oběma stupni obecných soudů. Těmi se krajský soud před svým rozhodnutí zabýval a v jeho odůvodnění též vyložil, proč se s nimi nemohl ztotožnit. Dle jeho názoru stěžovatel nesprávně interpretuje pokyn Nejvyššího státního zástupce, vydaný pod č. 6/2000 Sbírky pokynů obecné povahy NSZ, pokud jde zejména o pojmy "dávka" a "psaníčko". Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že porušil zásadu "in dubio pro reo" při hodnocení množství obsahu amfetaminu base v jím distribuovaném pervitinu. Naopak v tomto směru prověřil správnost skutkových zjištění nalézacího soudu nejen o jím konstatovaném množství prodaného pervitinu, ale i z hlediska v něm obsaženého metamfetaminu "ve větším rozsahu", který je znakem použité právní kvalifikace podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákona. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil s vyžádaným spisem Okresního soudu v Kladně, sp. zn 1 T 66/2001, připojeným vlastním spisem I. ÚS 273/03 a dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel se dovolává čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem však k tomu, že požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny jsou obsaženy v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bude Ústavní soud nadále posuzovat jeho tvrzení pouze z pohledu čl. 6 Úmluvy.
Relevantní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zní:
"1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...)"
Zvláštními aspekty práva na spravedlivý proces v řízení trestním jsou dále požadavky zakotvené v čl. 6 odst. 3 Úmluvy, a proto Ústavní soud musí při posuzování, zda trestní řízení bylo spravedlivé, vycházet z kombinace obou textů. Z jejich ustanovení ovšem nevyplývá jakékoliv právo stěžovatele na určitý způsob hodnocení důkazů. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Solakov proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, uveřejněný v Soudní judikatuře 1/2002 - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, str. 50 a násl.) lze dovodit, že všeobecně je na vnitrostátních obecných soudech, aby posoudily důkazy, jež mají k dispozici, jakož i relevanci důkazů, které chce předložit obhajoba. Z citovaného článku nevyplývá nutnost provést veškeré důkazy ve prospěch obžalovaného; jeho hlavním účelem je, jak naznačují slova "za stejných podmínek", úplná "rovnost zbraní" ve věci. Úkolem Ústavního soudu, je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly prováděny důkazy (v tomto směru ovšem ústavní stížnost neobsahuje relevantní tvrzení), bylo spravedlivé.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudní proces byl nespravedlivý tím, že při hodnocení množství obsahu amfetaminu base v jím distribuovaném pervitinu obecné soudy porušily zásadu "in dubio pro reo" Tento obsah nebylo dle jeho názoru možno zjistit jednoznačně, přesto se však obecné soudy přiklonily k závěru pro stěžovatele méně příznivému. Tím nastal zřejmý nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním hodnocením na základě nich učiněným, což v konečném důsledku vedlo k porušení základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatel tak v podstatě brojí proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, který vyústil dle stěžovatelova přesvědčení v nesprávné právní posouzení jeho jednání podle §187 nejen odst. 1, ale i odst. 2 písm. a) tr. zákona. Uvedené námitky stěžovatel již uvedl v odvolání a zejména též ve svém dovolání, přičemž obecné soudy, tj. především soud prvního i druhého stupně, se s nimi, dle názoru Ústavního soudu, úplně a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svých rozsudků vyrovnaly. V odůvodnění ústavní stížnosti tak stěžovatel opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před soudy první, druhé i dovolací instance, a staví tak Ústavní soud do role dalšího stupně v systému obecných soudů. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Věc byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu a v právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen, není ani vrcholem jejich soustavy a zejména "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů, uskutečněné obecnými soudy. Stěžovatel se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud, jako soud další instance, znovu věc otevřel a rozhodl v jeho prospěch. Taková role však Ústavnímu soudu, jak vyplývá z jeho četné, ustálené a obecně dostupné judikatury, nenáleží. Skutečnost, že stěžovatel nesdílí právní závěr obecných soudů vyjádřený v jejich rozhodnutí, sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Úkolem Ústavního soudu je mj. zajistit, aby závazky týkající se základních práv a svobod, vyplývající pro orgány veřejné moci z Listiny a ostatních součástí ústavního pořádku České republiky, jakož i z Úmluvy a ostatních vyhlášených mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, byly plněny. Z tohoto pohledu není zejména kompetentní k posouzení stížnosti týkající se údajného pochybení obecným soudem ve skutkovém stavu či právním posouzení, kromě případů, kdy má za to, že takové pochybení vedlo k zásahu do základních práv a svobod. K takovému pochybení dle jeho názoru v daném případě nedošlo; pokud pak jde o stěžovatelův poukaz na pokyn nejvyššího státního zástupce č. 6/2000 Sbírky pokynů obecné povahy nejvyššího státního zástupce, nesdílí Ústavní soud tu interpretaci uvedeného pokynu, kterou předložil stěžovatel, a naopak za správný považuje právní názor vyložený ve vyjádření krajského soudu; navíc uvedený pokyn v žádném případě nemá charakter právní normy závazné pro rozhodovací činnost soudu.
Stěžovatel dále namítá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s čl. 39 Listiny, dle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Uvedené námitky ovšem nepodložil podrobnější argumentací ústavněprávní. K aplikaci citovaného článku Listiny, jemuž koresponduje čl. 7 Úmluvy, obsahující zákaz trestu bez zákona, Ústavní soud poukazuje např. na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Německu, zveřejněný v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 2/2001. Z citovaného rozsudku (v němž je odkazováno dále mj. na rozsudky ESLP ve věcech S.W. a C.R. proti Spojenému království, 1995) vyplývá, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, v daném případě zejména obecným soudům, ale i dalším orgánům činným v trestním řízení, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo (trestní zákon). Záruka, kterou zakotvuje čl. 7 Úmluvy (výsadní postavení práva), zaujímá prvořadé místo v systému ochrany Úmluvy. Obecněji zakotvuje zásadu zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege) a zásadu neaplikovat trestní zákon extenzivním způsobem v neprospěch obžalovaného, zejména použitím analogie. Z toho vyplývá, že trestný čin musí být zákonem jasně definován. Tato podmínka je splněna, pokud daná osoba může vědět ze znění příslušného ustanovení, a v případě potřeby z jeho interpretace soudy, jaké činy nebo opomenutí ji činí trestně odpovědnou. Podle Evropského soudu pro lidská práva pojem "právo" ("droit/law") použitý v čl. 7 Úmluvy odpovídá pojmu "zákon" ("loi/law"), jenž figuruje v jiných článcích Úmluvy, což je pojem, který zahrnuje jak právo psané, tak nepsané a implikuje kvalitativní podmínky, mezi jinými podmínky přístupnosti a předvídatelnosti. Ať je znění zákonného ustanovení tak jasné, jak jen může být, v jakémkoliv právním systému, včetně trestního práva, existuje nevyhnutelně prvek soudní interpretace. Vždy bude třeba objasňovat pochybné body a přizpůsobovat se změnám situace. Ostatně v právní tradici smluvních stran Úmluvy je pevně zakotveno, že judikatura, jakožto zdroj práva, nutně přispívá k postupnému vývoji trestního práva. Článek 7 Úmluvy nelze interpretovat tak, že zakazuje postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti soudní interpretací od případu k případu, pod tou podmínkou, že výsledek je konsistentní s podstatou trestného činu a rozumně předvídatelný. Ústavní soud je toho názoru, že ustanovení §187 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákona, jakož i jeho interpretace orgány činnými v trestním řízení, jež vedla k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, jsou s výše uvedenými principy v souladu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu