ECLI:CZ:US:2004:4.US.189.04
sp. zn. IV. ÚS 189/04
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. K. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.3.2004, čj. 21 Co 80/2004, 21 Co 81/2004-38, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížnosti doručenou Ústavnímu soudu dne 14.6.2004 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho základního práva daného čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným usnesením Městského soudu bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13.1.1998, čj. E 3582/97-4 a ze dne 16.6.2003, čj. E 3582/97-19.
I.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. E 3582/97 Ústavní soud zjistil, že Obvodní úřad Městské části Praha 4 podal dne 14.10.1997 proti stěžovateli návrh na výkon rozhodnutí prodejem movité věci - osobního automobilu Suzuki Samurai SPZ AET 01-97 na základě vykonatelného platebního výměru Obvodního úřadu Městské části Praha 4 ze dne 10.1.1997, čj. OSD 21/97-Kre pro pohledávku 24.150,- Kč. Usnesením ze dne 13.1.1998, čj. E 3582/97-4 soud I. stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem předmětného osobního automobilu. Usnesením ze dne 16.6.2003, čj. E 3582/97-19 soud I. stupně zamítl návrh oprávněného na vydání opravného usnesení, týkajícího se označení oprávněného. Proti oběma usnesením podal povinný (ústavní stěžovatel) odvolání. V něm namítal, že vykonatelné rozhodnutí je věcně nesprávné a není doložena právní subjektivita oprávněného.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.3.2004, čj.21 Co 80/2004, 21 Co 81/2004-38 obě napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil. Usnesení odůvodnil tím, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud pouze zkoumá, zda existuje vykonatelné rozhodnutí, které ukládá povinnému určité plnění, zda je dána totožnost účastníků řízení nalézacího a vykonávacího, zda je výkon navržen v rozsahu nepřekračujícím uloženou povinnost a zda není navržen nevhodný způsob výkonu rozhodnutí. V dané věci byly splněny pro nařízení výkonu rozhodnutí veškeré zákonné předpoklady. Titulem pro nařízení výkonu rozhodnutí je platební výměr Obvodního úřadu městské části Praha 4 ze dne 10.1.1997, čj. OSD 21/97-Kre, který nabyl právní moci dne 27.2.1997 a stal se vykonatelným. Tímto platebním výměrem bylo povinnému uloženo zaplatit 24.150,- Kč. Návrh na výkon rozhodnutí tento exekuční titul nepřekračuje, protože se oprávněný nedomáhá vyšší částky než jaká byla přiznána titulem. S ohledem na charakter uložené povinnosti byl zvolen vhodný způsob výkonu rozhodnutí. Pokud povinný namítal věcnou nesprávnost vykonatelného rozhodnutí, nelze k této námitce přihlížet, neboť tuto mohl uplatnit ve správním řízení. Důvodná není ani námitka týkající se právní subjektivity oprávněného. Podle §72 odst. 1,2 zákona č. 71/1967 Sb. se výkon rozhodnutí provádí na návrh účastníka řízení nebo z podnětu správního orgánu, který rozhodnutí vydal. Návrh na výkon rozhodnutí podal příslušný správní orgán, který vydal dotčený platební výměr, tedy orgán oprávněný.
Uvedené usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel včas ústavní stížností, ve které (bez jakékoli ústavněprávní argumentace) namítal, že jím bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 36 až 38 Listiny.
Městský soud v Praze, ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 12.8.2004, uvedl, že jeho postup byl v souladu s příslušnými procesními postupy a stěžovatel nebyl krácen ve svých právech.
II.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána. Takové porušení však v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.
Stěžovatel v nejobecnější rovině namítá, že v případě napadeného usnesení Městského soudu v Praze nebyl zjištěn skutečný stav věci, z rozhodnutí není patrno, o jaké důkazy a jaké jejich hodnocení se rozhodnutí opírá a není přezkoumatelné porovnáním výroku s odůvodněním a není přesvědčivé. Městský soud v Praze měl nesprávným výkladem §72 správního řádu ztotožnit pojem účastník řízení s pojmem správní orgán, který podává podnět k výkonu rozhodnutí. Konečně stěžovatel vytýká soudu, že nezjistil, zda povinný nemá k dispozici finanční prostředky postačující k úhradě dlužné částky, pouze zjistil že nemá veden účet u České spořitelny a nezabýval se vadností exekučního titulu.
Žádná z namítaných vad však nebyla zjištěna. Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 36 až 38 Listiny shledáno nebylo, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal napadené rozhodnutí. Obsah práv daných uvedenými články Listiny nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno, že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními šesté části občanského soudního řádu a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti.
Jen na okraj Ústavní soud podotýká, že pokud jde o stěžovatelovy námitky týkající se skutečnosti, že soud měl zjišťovat, zda nemá finanční prostředky postačující k úhradě vymáhané částky, jedná se o účelové tvrzení, neboť měl-li by stěžovatel k dispozici příslušné finanční prostředky, nic mu nebránilo dluh dobrovolně uhradit. Tím, že tak neučinil, dal najevo, že nehodlá svou povinnost stanovenou pravomocným a vykonatelným správním rozhodnutím, splnit dobrovolně. Exekuce tedy byla plně na místě.
III.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16.3.2004, čj. 21 Co 80/2004, 21 Co 81/2004-38 nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu