ECLI:CZ:US:2004:4.US.195.04
sp. zn. IV. ÚS 195/04
Usnesení
IV. ÚS 195/04
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. D., zastoupené JUDr. J. Š. advokátkou, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2004, čj. 9 Co 917/2003-47, ze dne 27. 2. 2004, čj. 9 Co 1032/2003-46, ze dne 27. 2. 2004, čj. 9 Co 77/2004-101, ze dne 30. 3. 2004, čj. 9 Co 801/2003-172, ze dne 19. 4. 2004, čj. 9 Co 861 /2003-108, ze dne 19. 4. 2004, čj. 9 Co 879/2003-65 a ze dne 19. 4. 2004, čj. 9 Co 908/2003-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2004 se JUDr. M. D. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedená usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Stěžovatelka byla notářkou v Teplicích až do 7. 6. 2002, kdy byla z funkce notářky odvolána. Následně provedla vyúčtování v dědických věcech, kde vystupovala jako pověřená soudní komisařka. V sedmi věcech, které jsou předmětem ústavní stížnosti, stěžovatelka neprovedla veškeré úkony a v řízení bylo tudíž činno více notářů. Vzhledem k této skutečnosti okresní soud podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 612/1992 Sb., o odměnách notářů a správců dědictví, stanovil celkovou výši odměny notářů a dále podle §16 odst. 2 cit. vyhlášky, po posouzení rozsahu činnosti notářů, stanovil podíl stěžovatelky na celkové odměně, přičemž zbývající část odměny přiznal notáři, který řízení o dědictví dokončil.
Proti usnesením okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v nichž jednak namítla, že okresní soud celkovou odměnu mezi notáře nesprávně rozdělil a v některých případech též aplikoval nesprávný předpis pro stanovený výše odměny, neboť mělo být při určení odměny postupováno podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 196/2001 Sb., o odměnách notářů a správců dědictví, platné v době, kdy notářce vzniklo právo na zaplacení odměny, což je právní moci usnesení, tj.nikoliv podle vyhl.č. 612/1992 Sb.
Odvolací soud napadená usnesení okresního soudu jako věcně správná potvrdil a v jednom případě změnil.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými usneseními odvolacího soudu bylo porušeno její právo na odměnu za práci, zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně byl porušen i čl. 36 odst. 1 Listiny. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že rozhodujícím kritériem pro určení, který právní předpis má být soudem při stanovení odměny aplikován, je den, kdy bylo dědické řízení zahájeno. Má zato, že notář - soudní komisař je povinen účtovat podle předpisu platného v době, kdy mu nárok na provedení vyúčtování odměny vznikl. Takto se cítí být poškozena, neboť soudy aplikovaná vyhláška v době, kdy předkládala soudu návrh konečných usnesení, již neplatila a navíc byla pro ni nepříznivější ve srovnáním s novou vyhláškou č. 196/2001 Sb.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svých ústavní stížností napadených usnesení.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
V ústavní stížnosti stěžovatelka především tvrdila porušení základního práva zakotveného čl. 28 Listiny, jež zní:
"Čl. 28
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon."
Ústavní soud je toho názoru, že cit. článek se na věc stěžovatelky nevztahuje a že z tohoto důvodu jsou její tvrzení o porušení veřejného subjektivního "práva zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci" zjevně neopodstatněná. Ze stanoviska Pléna Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS st. 1/96, kterým je senát vázán, totiž plyne, že článek 28 Listiny upravuje jedno z práv, tvořících obsah pracovněprávních vztahů a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů. V dědickém řízení však pověřený notář má postavení soudního komisaře a jeho úkony se považují za úkony soudu (§38 o.s.ř.). O tom, kdo a v jaké výši platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, rozhodne soud v řízení o dědictví v usnesení, jímž se řízení u něho končí (§151a o.s.ř.). Jinak řečeno, vzhledem k veřejnoprávní povaze vztahů týkajících se odměny notáře, je tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 28 Listina ratione materiae zjevně neopodstatněné.
Je ovšem nepochybné, že při rozhodování soudu o tom, kdo a v jaké výši platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, musí obecné soudy dbát principů spravedlivého procesu, ústavně zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z těchto principů ovšem nelze dovodit, že obecné soudy rozhodující o odměně notáře musí akceptovat jeho právní názor, z něhož vychází vyúčtování. Podstatou ústavní stížnosti v této části je ovšem právě nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci okresním soudem a následně odvolacím soudem. Z ústavněprávního hlediska tak jde především o posouzení, zda právní názor odvolacího soudu, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, představuje namítané porušení práva na soudní ochranu resp. spravedlivý proces. Ústavní soud je toho názoru, že nikoliv. Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném procesu. V právních závěrech odvolacího soudu neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není obecným soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v odvolání, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu