ECLI:CZ:US:2004:4.US.200.04
sp. zn. IV. ÚS 200/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. D. H., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem proti výroku sub V. rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 89/2004, ze dne 6. 5. 2004, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a O. P., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení výroku uvedeného pod bodem V. shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Chebu, č. j. 13 C 123/2001-25, ze dne 12. 8. 2003, byla žalovaným O. P. a G. P. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli z právního titulu bezdůvodného obohacení částku 150.000,- Kč s příslušenstvím a rovněž náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní odvolání. Vedlejší účastník O. P. ve svém odvolání namítl, že peníze přijal sám a druhá žalovaná (v době převzetí peněz jeho manželka) o tom nevěděla, a navrhl proto zamítnutí žaloby proti druhé žalované. Druhá žalovaná podala rovněž odvolání, z něhož po jeho doplnění odvolací soud dovodil stejnou argumentaci jako u vedlejšího účastníka. K těmto podaným odvoláním pak Krajský soud v Plzni rozsudkem, sp. zn. 14 Co 89/2004, ze dne 6. 5. 2004, rozhodl tak, že předmětnou částku s příslušenstvím je povinen zaplatit vedlejší účastník O. P., kterého zavázal rovněž povinností zaplatit náklady řízení před soudem prvého stupně. Ohledně druhé žalované odvolací soud žalobu zamítl. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované náklady odvolacího řízení, neboť měla v řízení úspěch. Ve stěžovatelem napadeném výroku pod bodem V. pak odvolací soud vyslovil, že mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud tento výrok odůvodnil tím, že vedlejšímu účastníku v tomto řízení náklady nevznikly.
Stěžovatel má za to, že napadeným výrokem pod bodem V. shora označeného rozsudku bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když mu odvolací soud nepřiznal zákonem stanovené právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v odvolacím řízení, přestože měl v řízení plný úspěch. Rozhodnutí je podle jeho názoru v dané části zcela nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud žádným způsobem své rozhodnutí neodůvodnil. Stěžovatel zejména namítá, že nesprávnou aplikací příslušných ustanovení o.s.ř. došlo k porušení Listinou zaručeného práva na spravedlivý proces, a napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu pociťuje subjektivně jako nespravedlivý. Jeho nápravy nemůže dosáhnout podáním dovolání, a proto podává ústavní stížnost, ve které navrhuje, aby Ústavní soud shora označený rozsudek v napadené části zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 13 C 123/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Plzni plně odkazuje na své rozhodnutí ze dne 6. 5. 2004 v dané věci a na jeho odůvodnění. Podle jeho názoru postupem soudu a jeho rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a seznámení se s připojeným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější rozhodovací činnosti otázkou náhrady nákladů opakovaně zabýval a konstatoval, že tuto problematiku, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (viz např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 25) a samotný spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavně právní dimenze by otázka náhrady nákladů řízení mohla dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takového pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, vycházel při svém rozhodování o odvolání z obsahu odvolání podaného oběma žalovanými. Vedlejší účastník O. P. v podaném odvolání nenapadal samotné přiznání předmětné částky s příslušenstvím stěžovateli, ale pouze skutečnost, že soud neuložil povinnost zaplatit předmětnou částku pouze jemu, neboť jeho tehdejší manželka z těchto peněz nic neměla, ani o nich nevěděla (č.l. 37). Stejným způsobem argumentovala ve svém odvolání i druhá žalovaná G. P. (č.l. 40), která ostatně zmíněnou námitku uplatnila již při jednání soudu prvního stupně (č.l. 23), jenž k ní však nepřihlédl. Stěžovatel ve svém vyjádření k těmto podaným odvoláním uvedl, že jimi napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje v celém rozsahu za správný a navrhuje jeho potvrzení. Námitku, že peníze převzal O.P., a že tedy pouze jemu měl prvoinstanční soud uložit povinnost zaplatit předmětnou částku, označil v tomto vyjádření za nedůvodnou (č.l. 47). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí o odvolání ztotožnil s názorem soudu I. stupně stran vydání bezdůvodného obohacení stěžovateli, přisvědčil však námitce uplatněné v odvolání obou žalovaných, že zavázán k vydání sporné částky měl být pouze první žalovaný O.P., a rozhodl, že žaloba žalobce je důvodná pouze ve vztahu k prvému žalovanému. Z tohoto závěru pak odvolací soud vycházel rovněž při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soudy přihlížejí ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Jejich úkolem není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledků sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, které je třeba vzít v úvahu, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Stěžovateli nelze upřít, že byl úspěšný v žalobě o zaplacení předmětné částky, tak jak o povinnosti zaplatit tuto částku stěžovateli rozhodl již prvoinstanční soud. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že v odvolacím řízení byla úspěšná druhá žalovaná, přičemž námitka uvedená v jejím odvolání byla shodná s námitkou uvedenou v odvolání rovněž prvým žalovaným. Odvolací soud návazně při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit druhé žalované náklady odvolacího řízení, a ve vztahu stěžovatel a prvý žalovaný, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z tohoto jeho rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení nelze, jak plyne ze shora uvedeného, vyvodit, že by odvolací soud v tomto směru zásadním způsobem pochybil a v jeho rozhodnutí bylo lze shledat prvek svévole, v jehož důsledku by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva na spravedlivý proces. Takové vybočení z ústavních postulátů, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, však v dané věci zjištěno nebylo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k názoru, že napadeným rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 10. 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu