ECLI:CZ:US:2004:4.US.204.03
sp. zn. IV. ÚS 204/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti L. J., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2002, sp. zn. 7 To 268/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. 2 T 121/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), stěžovatel brojí proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva na spravedlivý proces garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů nehodnotily opatřené důkazy objektivně a ve vzájemných souvislostech a porušily zásadu, že v pochybnostech má být rozhodnuto ve prospěch obžalovaného. Konkrétně uvádí, že byl nesprávně interpretován znalecký posudek z oboru písmoznalectví a při hlavním líčení byly znalci, který byl slyšen jako svědek, položeny otázky nad rámec znaleckého posudku, takže odpovědi na tyto otázky měly být předmětem dalšího znaleckého zkoumání. Zpochybňuje věrohodnost svědkyň C. a B., které ho přímo usvědčují z převzetí předmětné finanční částky a upozorňuje na rozpory v jejich výpovědích. Dále namítá, že svědkyně A. se opakovaně zmýlila v určení data, kdy ho měla telefonicky vyzvat k převzetí fakturované částky. Dle stěžovatele obecné soudy pochybily rovněž v tom směru, že se nezabývaly motivem jeho kriminalizovaného jednání. Závěrem stěžovatel konstatuje, že způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů vybočily z řádu spravedlivého procesu.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřilo Městské státní zastupitelství v Praze, vedlejší účastník řízení, které uvedlo, že napadené rozsudky soudů obou stupňů v dané trestní věci považuje za správné, a to jak po skutkové, tak i po právní stránce, uložený trest je trestem přiměřeným. Vyslovilo souhlas s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání.
Účastník řízení Městský soud v Praze byl Ústavním soudem k vyjádření vyzván, svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 3 T 53/2002, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. 2 T 121/2000, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona na tom skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době dne 6. září 1999 v Praze 3, ul. Želivského č. 2, v areálu Nákladového nádraží Žižkov, ve firmě RES - J. Ž., v kanceláři převzal od této firmy jako zástupce spol. Hanácká Kyselka, s.r.o., finanční částku 144 154,10 Kč jako úhradu za fakturu č. 990111394 za dodávku zboží ze dne 24. srpna 1999, přičemž tuto finanční částku měl předat na bankovní účet spol. Hanácká Kyselka, s.r.o., což neučinil. Finanční částku si ponechal pro svoji potřebu, čímž spol. Hanácká Kyselka, s.r.o., , způsobil škodu ve výši 144 154,10 Kč. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 36 měsíců, a peněžitý trest ve výši 145 000,- Kč se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v délce 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému RES - J.Ž., škodu ve výši 144 154,10 Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém uvedl, že soud prvního stupně sice provedl rozsáhlé dokazování, skutkový stav však zjistil nesprávně, neboť při hodnocení důkazů nepřihlédl k těm důkazům, které hovoří v jeho prospěch. Stěžovatel zopakoval svá tvrzení uplatněná v předchozích stadiích trestního řízení a konkrétně rozvedl argumenty a námitky, které opakuje v nyní podané ústavní stížnosti.
Proti výroku o náhradě škody podala odvolání obchodní společnost Hanácká Kyselka, s.r.o.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. července 2002, sp. zn. 7 To 268/2002, k odvolání poškozené obchodní společnosti podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil stěžovateli povinnost nahradit škodu ve výši 144 154,10 Kč poškozené spol. Hanácká Kyselka, s.r.o. a podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal poškozeného RES-J. Ž. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele odvolací soud podle §256 trestního řádu zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, namítá, že skutkový stav v dané věci nebyl náležitě zjištěn, rozvádí jednotlivé důkazy, napadá způsob jejich hodnocení soudy a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním Ústavním soudem.
Ústavní soud zdůrazňuje, že odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově zcela shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku. Všechny námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení v rámci jeho obhajoby, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem a v odůvodnění opravných prostředků (v odporu proti původně vydanému trestnímu příkazu a v odvolání).
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, a proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, že přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 trestního řádu, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6.
Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2
odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen, pokud se jedná o rozsudek, do soustavy nároků kladených na odůvodnění tohoto rozhodnutí (§125 trestního řádu). Citované ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Pokud byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Přesto, že rozsah dokazování není v ústavní stížnosti napadán, konstatuje Ústavní soud, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Námitky stěžovatele směřují výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Soud prvního stupně velmi podrobně vyhodnotil jednotlivé důkazy, zejména výpovědi všech ve věci slyšených svědků. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy, zejména o výpovědi kterých svědků, svá skutková zjištění opřel, přičemž se vypořádal i s rozpory či nepřesnostmi ve výpovědích svědků J. C., B. B., B. P., K. D. a L. A., kteří stěžovatele usvědčují z jednání, kterým byl uznán vinným. Soud se zabýval i možnou druhou alternativou skutkového děje, tj. možností, že by peníze vyinkasovali sami pracovníci firmy RES - J.Ž. a tyto si rozdělili mezi sebou. Vyčerpávajícím způsobem pak v odůvodnění rozsudku rozvedl, jaké úvahy předcházely závěru, že tato druhá alternativa nepřichází v úvahu. Pokud se jedná o znalecký posudek z oboru písmoznalectví, konstatoval soud, že tento posudek ve spojení s výpovědí znalce před soudem nevylučuje možnost, že předmětný výdajový doklad stěžovatel podepsal.
K námitce stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, která se týká výslechu znalce z oboru písmoznalecví plk. JUDr. Petra B., Ústavní soud uvádí, že jmenovaný nebyl vyslechnut při hlavním líčení jako svědek, jak dovozuje stěžovatel, nýbrž byl vyslechnut podle ustanovení §210 trestního řádu jako znalec a jako takový byl rovněž poučen. Soud prvního stupně postupoval v plném souladu s ustanovením §210 trestního řádu, které předpokládá, že osobní výslech znalce před soudem je prováděn - mimo jiné - v případě, kdy je třeba písemně zpracovaný znalecký posudek doplnit. Otázky, které byly znalci při hlavním líčení dne 24. ledna 2001 položeny, navíc nepřesahovaly obsah zadání pro písemně zpracovaný znalecký posudek, jednalo se pouze o doplnění odpovědí znalce na otázky 1. až 3. konkretizované v usnesení o přibrání znalce ze dne 20.7.2000. Na doplnění Ústavní soud konstatuje, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví není stěžejním důkazem v posuzované trestní věci. Výrok o vině stěžovatele je postaven především na usvědčujících výpovědích pěti svědků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací na základě odvolání podaného stěžovatelem a poškozeného přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a konstatoval, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno v plném souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, včetně ustanovení zabezpečujících ochranu jeho zákonných práv a zájmů, právo na obhajobu nevyjímaje. Byly provedeny všechny reálně dostupné, pro věc podstatné důkazy a soud prvního stupně nepochybil ani při hodnocení těchto důkazů, když postupoval důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací soud konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně byl správně zjištěn skutkový stav a zdůvodnění skutkových závěrů i myšlenkových postupů, které k nim vedly, odpovídá požadavkům vymezeným ustanovením §125 trestního řádu. Proto se s těmito závěry i s konkrétní argumentací použitou soudem prvního stupně ztotožnil. I přes tento obecný závěr odvolací soud znovu podrobně vyhodnotil podstatné důkazy pro rozhodnutí ve věci a vypořádal se řádně se všemi námitkami uvedenými stěžovatelem v odvolání. Přezkoumal i právní kvalifikaci jednání stěžovatele a výrok o trestu a ani v těchto směrech neshledal žádná pochybení. Nedůsledný postup soudu prvního stupně zjistil odvolací soud pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody, kdy byl nesprávně určen subjekt, kterému má stěžovatel uhradit škodu způsobenou trestným činem. Ač dle popisu skutkového děje ve výroku odsuzujícího rozsudku byla poškozena spol. Hanácká Kyselka, s.r.o., která se řádně k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody připojila, stěžovateli byla uložena povinnost nahradit škodu firmě RES-J. Ž., když soud prvního stupně bez dostatečných podkladů dospěl k závěru, že posledně uvedená firma znovu uhradila dlužnou částku ve výši 144 154,10 Kč a o uplatněném nároku spol. Hanácká Kyselka, s.r.o., nebylo rozhodnuto vůbec. Toto pochybení odvolací soud v celém rozsahu napravil, když vyhověl odvolání poškozené obchodní společnosti a sám ve věci rozhodl, jak je shora rozvedeno.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou námitek stěžovatele uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem vypořádal již Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu. K porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovanému čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo a ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Ústavně zaručená práva stěžovatele, jichž se dovolává v ústavní stížnosti, porušena nebyla.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 2 zákona).
V Brně dne 24. března 2004
JUDr. Miloslav Výborný
Předseda senátu