ECLI:CZ:US:2004:4.US.207.04
sp. zn. IV. ÚS 207/04
Usnesení
IV.ÚS 207/04
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2004, čj. 14 To 180/2004-41, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2004, čj. 0 PP 171/2003-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená usnesení obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, s tvrzením, že tato rozhodnutí porušují jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že jednak nedostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť dospěly ke zjištění, že stěžovatel stanovený cíl programu zacházení neplní, přestože z hodnocení ředitele věznice ze dne 10. 12. 2003 vyplývá pravý opak, dále že nepřistoupily pečlivě k hodnocení prognózy chování stěžovatele a nezkoumaly okolnosti a příčiny jeho dřívější trestné činnosti v souvislosti s osobními poměry, v nichž by se po propuštění ocitnul, a nezabývaly se tím, že stěžovatel má zajištěnou práci a že jeho přítomnosti potřebují jeho dvě děti a družka, kteří mu současně vytvoří potřebné zázemí. Stěžovatel má na rozdíl od obecných soudů za to, že účel trestu byl v jeho případě splněn a že je odůvodněn předpoklad, že povede i na svobodě řádný život bez většího rizika recidivy trestné činnosti. S tvrzením, že obecné soudy v rozporu se stanoveným postupem nenaplnily požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění svých rozhodnutí, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená usnesení obecných soudů zrušil.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 0 PP 171/2003, vyplynulo, že stěžovatel vykonává souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců, uložený rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 3 T 110/2002, zbytek trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců uložený rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 5. 6. 1997, sp. zn. 4 T 134/1997, a zbytek trestu v trvání 240 dnů uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 4. 1994, sp. zn. 3 T 25/1993. Stěžovatel požádal dne 13. 11. 2003 o podmíněné propuštění, avšak po provedeném dokazování Okresní soud v Příbrami žádost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že s výjimkou odpykání potřebné délky trestu nebyla u stěžovatele splněna žádná podmínka pro to, aby jeho žádosti mohlo být vyhověno. Podle okresního soudu stěžovatel neplnil vzorným způsobem povinnosti spojené s výkonem trestu odnětí svobody a měl kázeňské problémy. Od června roku 2003 je jeho hodnocení průměrné, pokud však došlo ke zlepšení chování, měl soud za to, že šlo o zlepšení účelové, vyvolané podáním žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova odsouzení nebyla prvními odsouzeními a že se stěžovatel i předtím dopouštěl trestných činů majetkové povahy či trestných činů násilných, za které byl opakovaně trestán, a zejména s ohledem na to, že stěžovatel byl již jednou z výkonu trestu podmíněně propuštěn a ve zkušební době se neosvědčil, nemohl soud učinit kladný závěr, že by v budoucnu vedl řádný život.
Krajský soud v Praze se ztotožnil se závěry Okresního soudu v Příbrami, neshledal stížnost stěžovatele důvodnou a shora označeným usnesením ji zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravují trestní zákon v ustanovení §61 a násl. a trestní řád v ustanovení §331 a násl. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění stanoví trestní zákon jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého (popř. milostí zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily.
Ústavní soud s vědomím toho, že meritorní přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaných, resp. relativně neurčitých pojmů "polepšení" či "řádný život", uvedených v §61 odst. 1 tr. zákona se z přezkumné činnosti Ústavního soudu vymyká, ověřil, že v projednávaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění nedošlo. Úsudek o tom, že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností jednoznačně neprokázal své polepšení, obecné soudy opřely o zprávu ředitele Věznice Příbram ze dne 10. 12. 2003, ze které vyplynulo, že do června roku 2003 se stěžovatel dopouštěl méně závažných kázeňských přestupků a pro opětovné porušení stanovených povinností byl v prosinci 2002 přeřazen do IV. diferenciační skupiny. Obecné soudy připustily zlepšené chování stěžovatele v současné době, ale nevyloučily, že jde o účelovost takového jednání s cílem dosáhnout právě podmíněného propuštění. Co se týče podmínky druhé, ani zde obecné soudy nedospěly k pozitivnímu závěru. Zjištění, že stěžovatel se v minulosti opakovaně dopouštěl trestné činnosti a již jednou se ve zkušební době při podmíněném propuštění neosvědčil, je dle jejich úsudku nemohlo přivést ke kladné prognóze chování stěžovatele.
Ústavní soud tyto závěry respektuje jako výraz nezávislého soudního rozhodnutí, které se opírá o zjištění vyplývající z trestního spisu. Je tomu tak proto, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy svým vlastním hodnocením či posuzovat celkovou zákonnost jejich rozhodnutí, pokud takové porušení neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo v jeho případě k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud však takové pochybení neshledal, neboť stěžovateli evidentně nebylo bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se žádostí stěžovatele adekvátně zabývaly, přičemž v rámci provedeného dokazování zjistily okolnosti související s jeho osobou. Jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná, neboť z nich nepochybně vyplývá, jaká zjištění učinily, jakými úvahami se při rozhodování řídily a proč neshledaly důvod pro vyhovění žádosti stěžovatele. Za všech těchto okolností tedy není možné v rozhodnutích, jimiž nebylo stěžovateli vyhověno, spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny, a proto, postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval v nálezu, na který se stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odvolává (sp. III.ÚS 84/94, publ. in. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). V tomto nálezu Ústavní soud rozvedl, že "v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky". K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo. Závěry obecných soudů byly, jak shora uvedeno, založeny na zprávě ředitele Věznice Příbram o chování stěžovatele v průběhu dosavadního výkonu trestu a na výpisu z trestního rejstříku. Skutečnost, že stěžovatel vyhodnotil po obsahové stránce zprávu ředitele Věznice Příbram ze dne 10. 12. 2003 ve znění dodatku k hodnocení ze dne 1. 12. 2003 jinak než obecné soudy, nezakládá "extrémní nesoulad" mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, ale jde o pouhé odlišné hodnocení stěžovatele samo o sobě neschopné založit ústavněprávní rozměr projednávané věci.
Jistou míru oprávnění lze přiznat stěžovatelově výtce, že se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevyjádřily k příslibu obchodní společnosti T. B, a.s., Třebíč zaměstnat stěžovatele po ukončení výkonu trestu a nezvažovaly, zda družka stěžovatele a jeho dvě děti by mu byly schopny vytvořit potřebné zázemí. Ústavní soud má však za to, že tento nedostatek není schopen přivodit nepřezkoumatelnost rozhodnutí a tím i kasační nález, neboť soudní rozhodnutí i přes tuto absenci v dostatečné míře uvádí důvody, na nichž jsou založena. Ústavní soud vzal za prokázané, že obecné soudy z provedených důkazů (zpráva ředitele věznice a výpis z trestního rejstříku) dospěly k nezvratnému závěru, že kromě odpykané poloviny trestu nebyla žádná z dalších podmínek pro podmíněné propuštění u stěžovatele naplněna, což pro rozhodování tohoto typu z pohledu řádného chodu spravedlnosti dle jeho přesvědčení postačuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro její zjevnou neopodstatněnost.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu