ECLI:CZ:US:2004:4.US.226.02
sp. zn. IV. ÚS 226/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislav Balíka a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti J.K., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2002, č.j. 18 Co 511/2001-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 7. 2001, č.j. 13 C 94/2001-25, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a J. a E. M., oba zastoupeni JUDr. P. O. N., Ph.D, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen ústavní stížností rovněž napadený rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. (Ústavní soud dodává, že usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, č.j. 22 Cdo 1571/2002-68, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížností napadeno nebylo).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nemovitosti přešly na stát v souvislosti s jeho odsouzením pro trestný čin opuštění republiky, kdy mu byl mj. uložen i trest propadnutí majetku. Tento rozsudek byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 10. 1990, sp.zn. Rt 27/90, zrušen a současně byla zrušena všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující.
Žaloba na určení vlastnictví byla soudem prvého stupně zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě a s poukazem na možnost domáhat se nápravy podle speciálních předpisů a nikoliv podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Odvolací soud sice naléhavý právní zájem na určovací žalobě shledal a konstatoval, že stěžovatel také neměl možnost se domáhat vydání nemovitostí podle speciálního zákona, neboť není občanem České republiky, avšak shodně dospěl k závěru, že žaloba podle §126 obč. zák. nemůže být úspěšná. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že majetek stěžovatele připadl do vlastnictví státu dle ust. §453a obč. zák. (v tehdy platném znění), t.j přímo ze zákona. Následně vydaný trestní rozsudek vyslovující trest propadnutí majetku měl pouze deklaratorní charakter. Ustanovení §453a obč. zák. bylo zrušeno teprve zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž dle ust. §6 odst.1 písm. a) cit. zákona platí, že povinnost vydat věc se vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát podle §453a obč. zák. Pokud se tedy stěžovatel nemohl domáhat vydání nemovitostí podle restitučního předpisu, který tento postup umožňoval, majetek přešel do vlastnictví státu podle tehdy platných ustanovení. Jeho vydání se nelze domáhat podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neboť tímto zákonem nedošlo současně ze zákona k restituci nemovitého majetku stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s výkladem ustanovení §453a obč. zák., který považuje za účelový a nezávazný. Uvedené ustanovení pouze zakládalo možnost sankce v podobě přechodu majetku určitého vlastníka na stát, ale jen za splnění všech podmínek pro přechod takového majetku. Bylo nutno zkoumat a posuzovat okolnosti protiprávního jednání vlastníka věci a zda tímto jednáním došlo k trvalému zbavení se možnosti věc obvyklým způsobem užívat. O naplnění těchto podmínek muselo být vydáno určité rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele lze dovozovat, že rozhodnutí nemá konstitutivní, ale pouze deklaratorní povahu, jen za pomoci nepřijatelně extenzivního a ideologického výkladu. Stěžovatel již vrácením do vlasti a vznesením právních nároků k nemovitostem jednoznačně deklaroval svůj zájem o tyto nemovitosti a skutečnost, že jejich opuštění bylo vyvoláno společenským klimatem. Stěžovatel poukazuje i na to, že náš právní řád zná institut dočasnosti, což dovozuje z mezivládní dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o poskytování vzájemné právní pomoci ve věcech spojených s dočasným pobytem sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky. Postupem Městského soudu tak došlo k porušení vlastnického práva stěžovatele, neboť soud nedbal toho, že zákonodárce zakotvil možnost připadnutí jeho věci do vlastnictví státu pouze v případě, že by se trvale zbavil možnosti s ní nakládat, což jak bylo v řízení prokázáno, nepřipadalo v úvahu.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že stát se přihlásil ke kontinuitě právního řádu, a soud proto mohl přihlížet jen k těm důsledkům, které mělo ustanovení §453a obč. zák. v době, kdy žalobce republiku opustil, přičemž tyto důsledky nebyly žádným právním předpisem zrušeny či reparovány.
Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že se plně shodují s názorem soudu prvého stupně, dle kterého stěžovatel neměl na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1998, sp.zn. 23 Cdo 415/98, který se touto problematikou zabývá. Dodal, že stěžovatel se v minulosti již dvakrát opakovaně domáhal uložení povinnosti vyklidit předmětné nemovitosti. Soudy, které jako předběžnou otázku posuzovaly, zda je stěžovatel jejich vlastníkem, žalobu zamítly, neboť vždy dospěly k závěru, že nikoliv. Dále uvádí, že formulace ust. §2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. má pouze trestněprávní dopad, další ustanovení pak ohledně majetkových nároků, plynoucích z propadlého majetku, odkazují na samostatnou úpravu, kterou je zák. č. 87/1991 Sb. Vedlejší účastníci připouští, že majetek stěžovatele přešel na stát podle §453a obč. zák., avšak křivdy tímto ustanovením způsobené je vzhledem k právní kontinuitě možné napravit dle §6 odst. 1 písm. a) zák. č. 87/1991 Sb. Existence zákona 87/1991 Sb., jako zvláštní úpravy ve vztahu k občanskému zákoníku, vylučuje aplikaci obecných ustanovení občanského zákoníku.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn 3 C 94/2001, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, dle kterého jeho majetek nemohl v souvislosti s opuštěním republiky připadnout státu dle ustanovení §453a obč. zák., neboť stěžovatel neměl v úmyslu majetek trvale opustit a zbavit se možnosti jej obvyklým způsobem užívat. Stěžovatel tedy tvrdí, že je nadále vlastníkem předmětných nemovitostí, a dovozuje, že splnění podmínek ust. §453a obč. zák. musí být vyjádřeno v závazném rozhodnutí, přičemž následné rozhodnutí o propadnutí majetku, dle názoru stěžovatele, nelze charakterizovat jako rozhodnutí mající pouze deklaratorní charakter.
Ze srovnání žalobních a stížnostních důvodů je zřejmé, že ústavní stížnost je polemikou se závěry obecných soudů, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí shodné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se však tyto soudy zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly a svá rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že v podstatě shodnou argumentaci jako v nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v ústavní stížnosti ze dne 19. 8. 1997, podané proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na vyklizení týchž nemovitostí. Rovněž v ní vyjadřoval nesouhlas se soudy provedeným výkladem ust. §453a, dle kterého k přechodu vlastnického práva k věci z vlastníka na stát dochází přímo ze zákona, a zastával názor, že ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. výslovně nezabraňuje vlastníkům bránit svůj majetek obecnými instrumenty určenými k ochraně vlastnického práva podle občanského zákoníku. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 18. 11. 1997, sp.zn. IV.ÚS 306/97, s poukazem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k projednávané problematice, odmítnuta jako neopodstatněná.
Od závěrů zde přijatých není důvod se odchylovat ani v této věci, lišící se pouze žalobním důvodem uplatněným stěžovatelem v řízení u obecných soudů.
Podle názoru Ústavního soudu je pro projednávanou věc rozhodující okolností skutečnost, že k přechodu vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem v souvislosti s opuštěním republiky na stát došlo. Stěžovatel totiž přehlíží to, že i kdyby dle jeho právní konstrukce k přechodu vlastnictví na stát nedošlo přímo ze zákona dle §453a obč. zák., stalo by se tak následným pravomocným rozhodnutím, kterým byl odsouzen pro trestný čin opuštění republiky, a byl mu uložen i trest propadnutí majetku. Toto rozhodnutí sice bylo postupem dle zák. č.119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci zrušeno, avšak ustanovení §23 odst. 2 tohoto zákona váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků na zvláštní zákon, kterým je v daném případě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud připomíná, že k problematice vztahu zák. č. 119/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb. se vyjádřil ve stanovisku pléna sp.zn. Pl.st. 4/97 ze dne 11. 3. 1997 (a na něj navazující judikatuře), na jehož závěry pro tento případ odkazuje.
Za situace, kdy náprava majetkových křivd, způsobených v důsledku uložení trestu propadnutí majetku či přímo aplikací ustanovení §453a obč. zák., je možná jen postupem dle ust. §6 odst. 1 písm. a) a §§19, 20 zák. č. 87/1991 Sb. a pouze za podmínek v zákoně stanovených, nelze v rozhodnutí obecných soudů, které neshledaly žalobu stěžovatele podle §126 obč. zák. jako důvodnou, spatřovat porušení práva vlastnit majetek, chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ostatně z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ochrany požívá pouze vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Článek 95 Ústavy, jehož se stěžovatel rovněž dovolává, pak nepředstavuje subjektivní veřejné základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale jak je zřejmé z jeho systematického začlenění, představuje pouze obecný organizační princip činnosti soudů.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu
.