ECLI:CZ:US:2004:4.US.232.03
sp. zn. IV. ÚS 232/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Rytířského řádu, zastoupeného JUDr. M. Č., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 22 Cdo 780/2002-243, ze dne 30. 1. 2003, a rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 31 Co 242/2001-186, ze dne 26. 6. 2001, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 22 Cdo 780/2002-243, ze dne 30. 1. 2003, a rozsudku Krajského soudu v Praze, č. j. 31 Co 242/2001-186, ze dne 26. 6. 2001, a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na nedotknutelnost a ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se domáhal žalobou, podanou u Okresního soudu v Příbrami, určení, že je vlastníkem nemovitostí, které v žalobě specifikoval a které jsou v katastru nemovitostí vlastnicky vedeny na Českou republiku, ve správě Pozemkového fondu ČR. Tvrdil, že nepřestal být jejich vlastníkem, protože přechod vlastnického práva na stát nebyl v souladu s tehdy platnými předpisy o revizi první pozemkové reformy.
Okresní soud v Příbrami jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že restituci církevního majetku řeší speciální předpis, a to zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, v platném znění (dále jen "zákon č. 298/1990 Sb."). Z toho dovodil, že obecnou úpravu občanského zákoníku nelze na daný případ použít. Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Své rozhodnutí však opřel o dva argumenty. Jednak se ztotožnil s výše uvedeným názorem Okresního soudu v Příbrami. Kromě toho však dovodil, že předmětné nemovitosti přešly platně na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb."). Nejvyšší soud České republiky dovolání stěžovatele odmítl. Neztotožnil se se závěrem, že zákon č. 298/1990 Sb., upravuje právní poměry majetku církevních subjektů, který přešel na stát při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel však nenapadl dovoláním právní úvahu odvolacího soudu, týkající se platnosti přechodu předmětného majetku na stát podle zákona o revizi pozemkové reformy. Nejvyšší soud vycházel ze své ustálené judikaktury, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu brání byť jediná právní otázka, která není dovoláním podaným podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") napadena. Stěžovatel totiž dovoláním předložil k posouzení jako otázku zásadního právního významu právě otázku speciality zákona č. 298/1990 Sb., ve vztahu k obecné úpravě občanského zákoníku a dále, že tento zákon neupravuje právní poměry majetku církevního subjektu, který přešel na stát revizí první pozemkové reformy.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze. Shrnul své závěry, které jsou vyjádřeny v odůvodnění napadeného rozsudku. Vzal do úvahy i závěry, vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ČR. Činí závěr, že z něho vyplývá, že se Nejvyšší soud ztotožnil s jeho názorem, že předmětné nemovitosti přešly platně na stát podle zákona o revizi pozemkové reformy, když se odvolal na své rozsudky z 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1060/2001, a z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2165/2001, ve kterých byla řešena mezi týmiž účastníky shodná otázka.
Nejvyšší soud České republiky se rovněž vyjádřil a uvedl, že argumentace stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, se jeho rozhodnutí vůbec netýká, neboť stěžovatel výlučně polemizuje s užitou výkladovou koncepcí zákona č. 298/1990 Sb., v platném znění, kterou však Nejvyšší soud ČR v dané věci neužil a naopak se od ní distancoval. Dále dovozuje, že je-li důvodnost dovolání závislá na úvaze dovolacího soudu, nemůže být jeho odmítavým rozhodnutím účastník řízení dotčen v rovině ústavními předpisy garantovaných práv, neboť právo na přezkum třetí instancí ústavně právní ochrany nepožívá.
Pozemkový fond ČR se podle §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Na základě shromážděných podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základem ústavněprávní argumentace stěžovatele je jeho tvrzení, že nemovitosti, které byly předmětem sporu před obecnými soudy, nikdy nepřešly na stát. Dovolává se čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny a tvrdí, že jeho Ústavou zaručená práva nebyla v soudním řízení ochráněna, neboť soudy jeho žalobu zamítly s odůvodněním, že se svých práv nemůže dovolávat podle obecných právních předpisů, ale podle speciálních předpisů restitučních.
Ústavní soud jako orgán dozoru nad ústavností posuzuje rozhodnutí obecných soudů pouze z hlediska ústavnosti jejich postupu v řízení a při aplikaci práva, přičemž do jejich aplikační praxe zasahuje jen výjimečně tam, kde jde o svévolný výklad kogentních ustanovení zákona nebo o extrémně nespravedlivé rozhodnutí.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily právo stěžovatele na řádný proces. Ostatně to ani nebylo namítáno. Nebylo však shledáno ani porušení hmotného práva, které by mělo ústavněprávní rozměr. Právnímu posouzení věci, v jehož rámci obecné soudy dovodily, že předmětné nemovitosti, mající zemědělský charakter přešly platně na stát, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Tento závěr se opírá o platné právní předpisy jednoduchého práva, jejichž výklad je proveden za použití obvyklých výkladových pravidel a je v souladu s judikaturou obecných soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2165/2001), i Ústavního soudu (viz např. sp. zn. II. ÚS 107/2000, I. ÚS 479/99, I. ÚS 280/96) a nelze tudíž dovodit, že by šlo o svévoli.
Ústavní soud nepovažuje tento výklad ani za extrémně nespravedlivý. Nelze totiž přehlédnout, že zákonem č. 289/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, se neřeší restituce církevního majetku v celé šíři. Zde je na místě poukázat na ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., které se týká restituce zemědělského majetku, jehož původním vlastníkem byla církev, náboženské řády a kongregace. Tento zákon se stal účinným po zákonu č. 289/1990 Sb., a z citovaného ustanovení vyplývá, že majetek výše uvedených církevních subjektů nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání takového zákona je chráněn.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků řízení usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu