ECLI:CZ:US:2004:4.US.233.04.1
sp. zn. IV. ÚS 233/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti příspěvkové organizace B. servis Z., zastoupené Mgr. J. H., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 7. 2002, čj. 7 C 149/99-117, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2003, čj. 51 Co 381/2002-146, a rozsudku (správně: usnesení) Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2004, čj. 32 Odo 809/2003 (správně: čj. 29 Odo 809/2003-185), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Porušení rovnosti účastníků řízení stěžovatelka spatřuje v tom, že obecné soudy se dle jejího názoru ve svých závěrech spolehly plně pouze na tvrzení protistrany a pro svoje závěry, které od protistrany převzaly, neměly patřičné důkazy. Krajskému soudu v Ostravě rovněž vytýká, že jí v nařízeném veřejném zasedání neumožnil vyjádřit se k důkazům a jejich hodnocení, jak je provedl soud prvního stupně. Tato pochybení stěžovatelka zároveň vnímá jako porušení práva na spravedlivý proces, a proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu stěžovatelka připojila k ústavní stížnosti fotokopii rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo rozhodnuto o jejím dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2003, čj. 51 Co 381/2002-146, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004, čj. 29 Odo 809/2003-185. Opravu stížnostního petitu, který označil rozhodnutí dovolacího soudu jako „rozsudek čj. 32 Odo 809/2003“, neodstranila.
Okresní soud v Šumperku ve vyjádření k ústavní stížnosti podepsaném předsedkyní senátu 7 C odmítl tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení v řízení před soudem prvního stupně, zdůraznil, že tento soud provedl všechny navržené důkazy, vzal v úvahu skutková tvrzení účastníků a na podkladě takto provedeného dokazování přijal závěry, které podrobně a srozumitelně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku. Předsedkyně senátu 7 C Okresního soudu v Šumperku rozhodující ve věci jako samosoudkyně na tyto závěry odkázala a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Podáním ze dne 2. 11. 2004 stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 15. 10. 2004 k problematice skládky u obce Líšnice, které bylo sice zpracováno v souvislosti s jinou právní věcí, avšak ze kterého vyplývá, že skládka, na kterou žalobce L. V. vyvážel odpad a zde jej likvidoval, byla provozována v období od poloviny roku 1997 do poloviny roku 2003 nelegálně.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 7 C 149/99, Ústavní soud zjistil, že L. V. se žalobou domáhal na stěžovatelce zaplacení částky 69 925,30 Kč z titulu úhrady ceny likvidace odpadů za měsíc duben 1999, včetně úroku z prodlení, který původně vyčíslil ve výši 18 % ročně a v průběhu řízení omezil na 10 % ročně. V řízení před soudem prvního stupně se stěžovatelka bránila tvrzením, že žalobce předaný odpad nezlikvidoval v souladu s příslušnými právními předpisy (zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech), ale uložil jej na bývalé skládce v Újezdu u Mohelnice, poukázala na to, že odpad ve skutečnosti předávala k likvidaci nikoli žalobci, nýbrž obchodní společnosti M., s.r.o., v Mohelnici, se kterou uzavřela písemnou smlouvu, a uplatnila i řadu dalších námitek. Okresní soud v Šumperku zjistil skutkový stav provedením listinných důkazů a výslechem obou stran, za stěžovatelku vypovídal její statutární zástupce ing. K. J. (jednání dne 15. 11. 2001) a poté rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelku zavázal zaplatit žalobci L. V. podnikateli v Mohelnici, částku 69 925,30 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 18. 5. 1999 do zaplacení, včetně náhrady jeho nákladů řízení ve výši 18 250,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že řízení v rozsahu, v němž se žalobce na stěžovatelce domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 8 % ze shora uvedené částky, zastavil. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že nalézací soud konstatoval existenci konkludentně uzavíraných smluv mezi žalobcem a stěžovatelkou, jejichž předmětem nebyl závazek žalobce k osobnímu zneškodnění převzatých odpadů, nýbrž k převzetí odpadů a odpovědnosti za ně dle zákona o odpadech. Stěžovatelka od dubna 1998 do března 1999 hradila žalobci vyfakturované částky, fakturu za duben však nezaplatila, ač dle soudu zaplatit měla.
K odvolání stěžovatelky věc přezkoumal Krajský soud v Ostravě, který se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry Okresního soudu v Šumperku, a napadený rozsudek potvrdil jako správný. Odvolací soud rovněž potvrdil právní závěry okresního soudu ohledně vztahů mezi obchodní společností M. spol. s r.o., a stěžovatelkou a touto obchodní společností a žalobcem.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka napadla dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR však usnesením ze dne 11. 5. 2004, čj. 29 Odo 809/2003-185, dovolání odmítl, neboť zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu neshledal. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolací námitky stěžovatelky postrádaly nutný judikatorní přesah a že rozhodnutí neřešilo otázky vzniku smlouvy účastníků a vzniku nároku žalobce na zaplacení ceny v rozporu s hmotným právem, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl tudíž uplatněn nepřípustně.
V projednávané věci Ústavní soud nejprve ověřil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uvedené v petitu ústavní stížnosti jako „rozsudek čj. 32 Odo 809/2003“ neexistuje. Protokol o hlasování a usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky jsou evidovány pod. sp. zn. 29 Odo 809/2003; spisovou značku 32 Odo 809/2003 nese výzva k odstranění vad dovolání ze dne 18. 9. 2003 (č.l. 174). S přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti správné rozhodnutí dovolacího soudu, neměl Ústavní soud pochybnosti o vůli stěžovatelky napadnout ústavní stížností právě toto rozhodnutí, přestože jej v ústavní stížnosti po formální stránce označila nesprávně, vycházejíc mylně ze spisové značky výzvy.
Ústavní soud poté přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdí porušení práva na spravedlivý proces, práva na rovné postavení účastníků řízení a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K námitce spravedlivého procesu Ústavní soud uvádí, že Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 1 (dále jen „Úmluva“) tento pojem blíže neupravují, a proto jej Ústavní soud odvozuje jednak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, či Evropské komise pro lidská práva, a jednak ze své vlastní rozhodovací praxe. Z rozhodnutí evropských orgánů lze vyvodit, že jedním ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip „rovnosti zbraní“, což znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny, a proto postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 51). Právo na spravedlivý proces tak neznamená, že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí podle jeho názoru. Je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 732/2000, ÚS, sv. 27, č. 24). Zásada rovnosti stran jako stěžejní zásada spravedlivého procesu je rovněž promítnuta v celé řadě ustanovení občanského soudního řádu. Je proto povinností soudu dbát na rovné postavení účastníků soudního řízení a zajistit jí stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejích práv.
V mezích shora vyložených postupoval Ústavní soud i při přezkumu napadeného rozhodnutí a procesu, který předcházel jeho vydání. Z připojeného soudního spisu Okresního soudu v Šumperku Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka využila práva podat odpor proti platebnímu rozkazu vydanému na návrh žalobce L. V. a v následujícím soudním řízení svá procesní práva uplatňovala prostřednictvím svého statutární zástupce ing, K. J. či prostřednictvím své právní zástupkyně. Její zástupci se zúčastnili jednání, které nařídil soud prvního stupně, byla jim dána možnost vypovídat a účastnit se dokazování, když některé z listin byly opatřeny a provedeny jako důkaz k návrhu stěžovatelky. Po výslovném vyjádření obou stran, že žádné další provádění důkazů nenavrhují, soud prvního stupně ve věci rozhodl. Odvolacího řízení se osobně účastnili zástupci stěžovatelky (právní zástupkyně v substituci), byla jim dána možnost přednést odvolací námitky, vyjádřit se ke čteným listinám, jež byly před nalézacím soudem provedeny jako důkazy, jakož i k listině předložené k výzvě soudu žalobcem (přehled o odpadech 04/99).
Na základě výše zjištěného Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy poskytly stěžovatelce stejnou, tj. rovnocennou možnost k uplatnění jejích práv jako protistraně. Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo opodstatněnosti stěžovatelčina tvrzení, že byla v řízení jako žalovaná oproti žalobci znevýhodněna. Skutečnost, že odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na doplňující výslech ing. J., nepředstavuje za daného stavu věci porušení rovnosti účastníků řízení, neboť zásah do procesních ústavních práv nelze spatřovat v tom, že obecný soud nevyhověl všem důkazním návrhům. Je na obecném soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit a zda z již provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Tomuto požadavku Krajský soud v Ostravě dle názoru Ústavního soudu dostál.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost kromě obecného tvrzení, že „soudy všech stupňů … porušily rovný přístup k důkazům a ke stranám sporu“, konkrétní ústavněprávní argumentaci neobsahuje. Usnesení Nejvyššího soudu ČR je rozhodnutím, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání z důvodu nepřípustnosti. Ústavní soud ověřil, že dovolací soud dovolání stěžovatelky přijal, zabýval se jím a poté, co konstatoval absenci judikatorního přesahu a s odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku, obchodního zákoníku a zákona o odpadech v příslušném znění, vyložil, proč nelze spatřovat rozpor s hmotným právem a poté dovolání odmítl. Ústavní soud sdílí názor dovolacího soudu, že přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem) Nejvyššího soudu ČR, že tomu tak vskutku je, což se v projednávané věci nestalo. S ohledem na to, že rozhodnutí dovolacího soudu je přiměřeně odůvodněno a nic nenasvědčuje přítomnosti prvku svévole či porušení zásad spravedlnosti, Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo možno závěr Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty podmínek připuštění mimořádného opravného prostředku, jakož i z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat.
Podání stěžovatelky s připojeným stanoviskem Ministerstva životního prostředí ze dne 15. 10. 2004 o tom, že skládka u obce Líšnice, na kterou L. V. vyvážel odpad a zde jej likvidoval, byla v určitém časovém období provozována nelegálně, Ústavní soud nehodnotil, neboť jde o novum, které v řízení ukončeném ve věci samé rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě dne 13. 3. 2003 uplatněno nebylo, když s ohledem na datum jeho vydání (cca rok a půl poté) ani uplatněno být nemohlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez nařízení ústního jednání, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu