ECLI:CZ:US:2004:4.US.24.04
sp. zn. IV. ÚS 24/04
Usnesení
IV. ÚS 24/04
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. M. zastoupeného JUDr. M. K. advokátkou proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2003, čj. 33 Odo 404/2003-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 27. 7. 2000, čj. 15 Co 448/2000-265, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, ve kterém Okresní soud v Táboře opakovaně rozhodoval o návrhu na zaplacení částky 450 000,- Kč s příslušenstvím, kdy nejprve návrhu navrhovatelů (J. a I. O.) vyhověl a zavázal J. a M. M. k zaplacení požadované částky. Po zrušení tohoto rozsudku svoje rozhodnutí změnil a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit pouze částku 150 000,- Kč s příslušenstvím, když návrh na zaplacení dalších 300 000,- Kč zamítl. Po zrušení i tohoto rozsudku Okresní soud v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 25. 1. 2000 o povinnosti stěžovatele zaplatit částku ve výši 450 000,- Kč s příslušenstvím, kterýžto rozsudek odvolací soud potvrdil, podané dovolání stěžovatele dovolací soud odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel má však za to, že jde o případ, na který se vztahuje ustanovení §238 odst. 2 (pozn.: správně odst. 1), písm. b) o.s.ř., neboť ve zrušovacím rozhodnutí soudu vyššího stupně byl vysloven právní názor, kterým byl soud prvního stupně zavázán, a bez jakéhokoliv dalšího dokazování rozhodl zcela jinak než ve svém předchozím rozhodnutí, protože nezávislost jeho posouzení věci byla usměrněna závazným právním názorem vyššího soudu; navíc změna spočívá i v tom, že o stejném nároku bylo rozhodnuto v jiném rozsahu. Stěžovatel tedy nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 3. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 33 Odo, uvedl, že dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a že z materiálů, které má dovolací soud k dispozici po vrácení spisu soudu prvního stupně, vyplývá, že soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, neboť pouze odstraňoval vady v hodnocení důkazů. Nejvyšší soud ČR má tedy za to, že svým rozhodnutí ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil.
Ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 5 C 268/91, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynula následující, pro ústavněprávní přezkum relevantní, zjištění:
* návrhem ze dne 5. 11. 1991 se navrhovatelé J. O. a I. O. domáhali po odpůrcích J. M. a M. M. z titulu půjčky zaplacení částky 450 000,- Kč se 14 % úrokem od 13. 10. 1991 do zaplacení,
* po provedeném dokazování Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 26. 10. 1993, čj. 5 C 268/91-87, rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovatelům částku 450 000,- Kč s 3 % úrokem od 13. 10. 1991 do zaplacení, návrh na zaplacení této částky směřující vůči M. M. soud zamítl, stejně jako návrh na úhradu úroků ve výši dalších 11 % z částky 450 000,- Kč,
* k odvolání odpůrců Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 9. 11. 1994, čj. 5 Co 1804/94-115, tak, že odvolání M. M. odmítl a rozsudek Okresního soudu v Táboře ve výroku ukládajícím stěžovateli zaplatit dlužnou částku i s přiznaným příslušenstvím zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení, když v ostatních výrocích ponechal rozhodnutí okresního soudu nedotčeno. Krajský soud v Českých Budějovicích odůvodnil zrušení nalézacího rozsudku potřebou dalšího dokazování, konkrétně písemným dlužním úpisem - smlouvou o půjčení peněz uzavřenou mezi stěžovatelem a svědkem J. D. předloženou v odvolacím řízení, dalšími výpověďmi svědků D., Č., navrhovatelky I. O. a stěžovatele, a dalšími zjištěními,
* Okresní soud v Táboře doplnil dokazování a poté rozsudkem ze dne 7. 11. 1996, čj. 5 C 268/91-166, rozhodl stejně jako v předchozím rozsudku, tj. že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovatelům částku 450 000,- Kč s 3 % úrokem od 13. 10. 1991 do zaplacení,
* odpůrci podali proti tomuto rozsudku odvolání,
* navrhovatelé rozšířili podaný návrh a domáhali se, aby odpůrce byl uznán povinným uhradit jim částku 450 000,- s 3 % úrokem od 13. 10. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 14. 7. 1994 do zaplacení,
* Krajský soud v Českých Budějovicích připustil rozšíření návrhu, jak jej formulovali navrhovatelé, a poté rozsudkem ze dne 12. 3. 1998, čj. 15 Co 373/97-194, rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 11. 1996 zrušil, neboť považoval závěr nalézacího soudu o tom, že ke dni 4. 10. 1991 měli navrhovatelé k dispozici hotovost ve výši 300 000,- Kč, za důkazně nepodložený, čímž došlo ke zpochybnění jedné z rozhodujících skutečností a ve svém důsledku i samotné podstaty skutkových závěrů. Krajský soud v Český Budějovicích proto vrátil věc nalézacímu soudu zpět ke zvážení, zda a nakolik bude namístě doplnit dokazování, k hodnocení důkazů a k přijetí skutkových závěrů, jež budou novým podkladem pro právní posouzení věci,
* po doplnění dokazování Okresní soud v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 1998, čj. 5 C 268/91-213, tak, že stěžovatele zavázal k povinnosti zaplatit navrhovatelům částku 150 000,- Kč s 3 % úrokem od 3. 11. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, návrh aby stěžovatel byl povinen zaplatit navrhovatelům dalších 300 000,- Kč s příslušenstvím zamítl. Okresní soud odůvodnil svoje rozhodnutí tak, že v nově zhodnocené důkazní situaci dospěl k závěru, že navrhovatelům se nepodařilo prokázat, že ke dni 4. 10. 1991 měli doma k dispozici částku 300 000,- Kč, a proto jejich návrh v této části zamítnul.
* proti rozsudku se odvolali jak navrhovatelé, tak i stěžovatel,
* Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 11. 1999, čj. 15 Co 117/99-237, napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť shledal postup při hodnocení provedených důkazů jako poněkud formální a mechanický, přičemž konstatované nedostatky, zejména absence logického a úplného odůvodnění, učinily napadený rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelným,
* Okresní soud v Táboře po následně rozhodl (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 25. 1. 2000, čj. 5 C 268/91-251, tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit navrhovatelům částku 450 000,- s 3 % úrokem z prodlení od 13. 10. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení. Podle odůvodnění rozsudku okresní soud opětovně vyhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě a i ve vzájemných souvislostech a poté co odůvodnil, proč uvěřil výpovědi navrhovatelky o zdroji 300 000,- Kč a neuvěřil výpovědi svědka D. ve věci rozhodl,
* k odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 7. 2000, čj. 15 Co 448/2000-265 rozsudek Okresního soudu v Tábor ve věci potvrdil,
* stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 písm. g) a §238 odst. 2 (pozn.: správně odst. 1) písm. b) a v důvodech o ustanovení §241 odst. 2 (pozn.: správně odst. 3) písm. a) o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000,
* Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost.
V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud ČR vyložil, jaké důvody mohou vést k pochybnostem o podjatosti soudce, mezi které však nepatří tvrzení stěžovatele o subjektivním hodnocení důkazů. Protože nebyly shledány žádné jiné relevantní skutečnosti, ze kterých by bylo lze mít pochybnosti o nepodjatosti, dovolací soud uzavřel, že příslušní soudci, kteří ve stěžovatelově věci rozhodovali v nalézacím a odvolacím řízení, nebyli z projednávání a rozhodování ve stěžovatelově věci vyloučeni, a protože rozsudek odvolacího soudu nebyl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., nebyla přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení dána.
Nejvyšší soud ČR neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1, 2 o. s. ř., s odůvodněním, že o žádný ze zákonem stanovených případů přípustnosti dovolání v daném případě nešlo, "protože odvolací soud potvrdil v pořadí čtvrtý (...) rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné,... a žalovaný návrh na připuštění dovolání nepodal".
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, která stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, konkrétně přípustnost dovolání podle stěžovatelem namítaného ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle tohoto ustanovení bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Z dostupné judikatury Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že předpokladem přípustnosti dovolání podle shora citovaného ustanovení o.s.ř., tedy proti potvrzujícímu rozsudku, je i to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, tedy jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. (srov. též usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 67/92, publ. in Bulletin č. 1, ročník 1993, poř. č. 16; usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 299/98 a další). V souladu s těmito závěry postupoval Nejvyšší soud ČR i při posuzování přípustnosti stěžovatelova dovolání.
Ústavní soud připomíná, že výklad norem upravujících podmínky přípustnosti dovolání je zcela věcí Nejvyššího soudu ČR. Zásah Ústavního soudu by byl dán jen ve výjimečných případech, např. tehdy, kdyby výklad zákona byl natolik extrémní, že by vybočil z mezí ústavnosti [srov. IV.ÚS 188/94 (I.ÚS 12/95), publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 39]. K takovému případu však ve stěžovatelově věci nedošlo. Uložil-li Krajský soud v Českých Budějovicích ve zrušovacích rozhodnutích Okresnímu soudu v Táboře provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování nebo jej usměrnil při hodnocení důkazů co do úplnosti a logické návaznosti, aniž by zaujal jakékoliv stanovisko k právnímu posouzení věci, nepovažoval dovolací soud tyto pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, za právní názor, kterým by byl Okresní soud v Táboře při posuzování věci samé jakkoliv omezen, a proto neshledal ani naplnění (všech) podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v příslušném znění. Ústavní soud má za to, že takové posouzení věci dovolacím soudem nevykazuje žádné znaky extrémnosti, naopak považuje jej za zcela souladný s ústavními procesními principy. Postupoval-li tedy Nejvyšší soud ČR ve stěžovatelově věci v souladu s příslušnými ustanovením občanského soudního řádu, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z mezí ústavnosti, a svůj postup rovněž přiměřeně odůvodnil, nebyl dán prostor pro závěr, že proces před dovolacím soudem byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele.
Námitka stěžovatele, že vyjádření Nejvyššího soudu ČR o tom, že "ve všech případech soud prvního stupně žalobě vyhověl" (str. 2 odst. čtvrtý, část poslední věty v závorce, napadeného usnesení), není pravdivé, je sice případná, neboť v pořadí třetí rozsudek Okresního soudu v Táboře žalobě vyhověl pouze částečně, avšak toto zjištění samo o sobě nemůže věc posunout do ústavně právní roviny a přivodit kasační nález Ústavního soudu. Jde o totiž o konstatování, které není schopno zvrátit závěry o nepřípustnosti dovolání a tím i závěry o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud není soudem, který je povolán k tomu, aby napravoval všechny nedostatky, které se v řízení před obecnými soudy vyskytnou, jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod jednotlivcům ústavně zaručených, k čemuž, jak shora vyloženo, nedošlo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti, mimo ústní jednání, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu