ECLI:CZ:US:2004:4.US.240.03
sp. zn. IV. ÚS 240/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti M. P. proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.2.2003, sp.zn. 3 Tdo 1096/2002, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.2.2002, sp.zn. 42 To 2/2002, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30.10.2001, sp.zn. 1 T 429/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na to, že může být stíhán nebo zbaven svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon - čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byl porušen základní princip trestního řízení zakotvený v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, dle kterého soud musí zjistit nade vší pochybnost skutkový stav a tím došlo i k porušení zásady "in dubio pro reo" ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel pouze namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací učinily závěr o jeho vině dle obžaloby ne na základě provedených důkazů, ale na základě toho, že již byl v minulosti soudně trestán. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") odmítnutím dovolání rovněž porušil jeho základní právo zakotvené v čl. 8 Listiny, neboť nevzal v úvahu, že soudy obou stupňů skutek v trestním řízení nesprávně posoudily z hmotně právního hlediska.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby všechna napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud. Nejvyšší státní zastupitelství se ve smyslu §28 odst. 2 věty prvé zákona postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a dále uvedl, že veškerá polemika stěžovatele od samého počátku směřuje do hodnocení důkazů a konstatuje, že toto hodnocení nemá logické chyby a mezery.
Nejvyšší soud rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí o dovolání stěžovatele s tím, že v řízení před Nejvyšším soudem nebyl porušen zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, ani jiné v České republice účinné normy, zejména Listina, tudíž k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Z trestního spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 429/2000 Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30.10.2001 sp.zn. 1 T 429/2000 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, a podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. K. škodu ve výši 55 000 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Dle citovaného rozsudku se trestného činu podvodu stěžovatel dopustil tím, že v době od počátku září do konce října 1999 v Uh. Brodu na různých místech přijal od M. K. finanční částky v celkové výši 55 000,- Kč, údajně za účelem nákupu televizních přijímačů zn. SONY a jejich dalšího prodeje, s příslibem velkého zisku, televizory však neměl nikde zamluveny, žádné nekoupil a částku 55 000,- Kč použil pro svoji potřebu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém vyslovil zásadní nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem, přičemž zdůraznil, že byl uznán vinným pouze na základě domněnek a nikoliv na podkladě přímých důkazů. Odvolání podal rovněž státní zástupce, a to do výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18.2.2002, sp.zn. 42 To 2/2002, byla odvolání stěžovatele i státního zástupce jako nedůvodná podle §256 trestního řádu zamítnuta.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přičemž shodně jako v odvolání jeho námitky směřovaly proti provádění a hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Zdůraznil, že jeho nedůvěryhodnost byla dovozována z toho, že již byl v minulosti soudně trestán. Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání tak, že usnesením ze dne 11.2.2003, sp.zn. 3 Tdo 1096/2002 dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení základních ústavních práv stěžovatele garantovaných v čl. 8 a 40 odst. 2 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, namítá, že skutkový stav v dané věci nebyl náležitě zjištěn, odsuzující rozsudek není postaven na přímých důkazech, s výjimkou výpovědi poškozeného, který jediný ho usvědčuje z jednání, pro které bylo vedeno trestní stíhání. Ostatní svědci vypovídali pouze o tom, že poškozenému různé finanční částky půjčili, nebyli však přítomni předání peněz stěžovateli a pouze poškozeným byli informováni o tom, že jimi zapůjčené finanční částky byly určeny na nákup televizorů. Soud prvého stupně sice hodnotil důvěryhodnost výpovědí svědků, avšak pouze vzhledem k tomu, že stěžovatel byl již v minulosti pro majetkovou trestnou činnost soudně trestán, rozhodl v jeho neprospěch. Odvolací soud se s hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně ztotožnil a náprava nebyla sjednána ani Nejvyšším soudem v řízení o dovolání.
Ústavní soud zdůrazňuje, že odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku i s dovoláním. Všechny námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby a v odůvodnění opravných prostředků. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází tedy v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 trestního řízení, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6.
Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §2
odst. 6 trestního řádu, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu) a usnesení (§134 odst. 2 trestního řádu). Citovaná ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně v odůvodnění odsuzující rozsudku konstatuje, že v dané trestní věci proti sobě stojí tvrzení stěžovatele, který po celé trestní řízení vinu popírá a usvědčující výpověď poškozeného M. K. Soud proto vyhodnotil výpovědi všech ve věci slyšených svědků a uvedl jmenovitě pět svědků, jejichž výpovědi podporují výpověď poškozeného a vyvracejí obhajobu stěžovatele. Je faktem, že při hodnocení věrohodnosti výpovědí stěžovatele a poškozeného soud zmínil i to, že v neprospěch stěžovatele hovoří skutečnost, že je na rozdíl od poškozeného osobou opakovaně soudně trestanou. Tato skutečnost však nebyla jediným důvodem pro závěr soudu, že věrohodnější je tvrzení poškozeného, neboť v této souvislosti vzal v úvahu především výpovědi svědků, kteří potvrzují usvědčující výpověď poškozeného a dále to, že poškozený - na rozdíl od stěžovatele - vypovídal pod trestní sankcí za vědomě nepravdivou výpověď. Důkazním návrhům stěžovatele soud v celém rozsahu vyhověl. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky kladené na tuto část rozsudku ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu, důkazní postup a skutkové závěry v dané věci jsou popsány a odůvodněny a rovněž právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající jsou odůvodněny vyčerpávajícím způsobem.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a konstatoval, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, tyto náležitě vyhodnotil a nepochybil, pokud dospěl k závěru o vině stěžovatele. Odvolací soud akceptoval všechny návrhy stěžovatele na výslech dalších svědků uplatněné v rámci odvolacího řízení, sám provedl výslech těchto svědků a jejich výpovědi vyhodnotil se závěrem, že tito svědci neuvedli nic, co by osobu poškozeného znevěrohodnilo. Odvolací soud se proto ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž i s právní kvalifikací jednání stěžovatele. Především z podnětu odvolání státního zástupce pečlivě přezkoumal i výrok o trestu a ani v tomto směru neshledal žádná pochybení. Veškeré své závěry odvolací soud odůvodnil v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu. Obě odvolání jako nedůvodná podle §256 trestního řádu zamítl.
K usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, Ústavní soud uvádí, že ač stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek podal z důvodu upraveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatnil v dovolání námitky výlučně ve směru zpochybnění skutkových zjištění, vyslovil nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a především se závěry soudů ve vztahu k důvěryhodnosti svědků, aniž by vytkl jakékoliv pochybení týkající se hmotně právního posouzení věci. Nejvyšší soud důvodně dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu a dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, přičemž toto své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou námitek stěžovatele uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem Krajský soud v Brně v rámci odvolacího řízení vypořádal. V hodnocení důkazů soudy obou stupňů, což je podstatou ústavní stížnosti stěžovatele, nebylo shledáno nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny. Pochybení nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu.
K porušení práv garantovaných čl. 8 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Ústavní soud též zkoumal, zda nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jiným způsobem. Nic takového však z obsahu trestního spisu neplyne. Trestní řízení bylo vedeno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, stěžovatel byl řádně vyslechnut v přípravném řízení i v řízení před soudy, všem jeho důkazním návrhům bylo soudy obou stupňů vyhověno, a ve věci proběhlo několik řádně vedených hlavních líčení i veřejných zasedání v rámci odvolacího řízení. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 12. března 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu