ECLI:CZ:US:2004:4.US.274.03
sp. zn. IV. ÚS 274/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. L. K., advokátkou, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 6. března 2003, č.j. 8 Co 27/2003 - 91, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 28. března 2002, č. j. 106 C 150/2001 - 69, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 6. března 2003, č. j. 8 Co 27/2003 - 91, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 28. března 2002, č. j. 106 C 150/2001 - 69. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu, ve výroku I. (přikázání movitých věcí v hodnotě 58 780,- Kč a finanční hotovosti ve výši 36 132,- Kč do výlučného vlastnictví žalobkyně - vedlejší účastnice), II. (přikázání movitých věcí v hodnotě 19 450,- Kč a částky 145 000,- Kč do výlučného vlastnictví žalovaného - stěžovatel) a VI. (rozhodnutí o nákladech řízení) a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 15 275 Kč na vypořádání do 60 dnů od právní moci rozsudku. Výroky IV., jímž byl návrh žalobkyně soudem prvního stupně zamítnut a V., jímž bylo řízení soudem prvního stupně zastaveno, nebyly odvoláním stěžovatele napadeny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal vůči soudům obou instancí odepření práva na spravedlivý proces, odepření práva vyjádřit se k důkazům a být přítomen při řízení, jakož i podjatost soudců [čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR]. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že nebyla dodržena lhůta dle §115 odst. 2 o. s. ř. pro jeho předvolání na jednání dne 12. září 2001, kdy si nemohl zařídit volno v zaměstnání. Právní zástupkyně stěžovatele přitom na jeho přítomnosti trvala. Soud prvního stupně odročení jednání odmítl s tím, že lhůty je třeba dodržovat jen při prvním jednání. Výhrady stěžovatele neakceptoval ani odvolací soud, když jako nedůvodný odmítl poukaz právní zástupkyně stěžovatele na její nedostatečnou informovanost. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že právo, zaručené účastníkům soudního řízení v čl. 38 odst. 2 Listiny, nemůže být vykládáno tak formálně, jak to učinily soudy obou stupňů. Žalobkyně měla být dle názoru stěžovatele dále zvýhodněna a tím porušeno rovné postavení účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny soudem prvního stupně, který údajně žalobkyni přesvědčil o vhodnosti dodatečného přivolení k prodeji automobilu stěžovatelem. V řízení u odvolacího soudu měl být pak porušen čl. 90 Ústavy, neboť odvolací soud nepřipustil důkazy, které by vyvrátily zjevně mylné důkazy provedené soudem prvního stupně (částka za prodej automobilu byla vyplacena dříve, než soud prvního stupně zjistil a na základě toho dospěl k závěru, že půjčka na koupi automobilu nebyla poskytnuta vůbec, oproti výpovědi stěžovatele a svědků). Odvolací soud měl připustit tento důkazní návrh, neboť ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba vykládat široce, tak aby zahrnovalo i jiné skutečnosti, než ty, které nastaly po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Pokud by odvolací soud připustil navrhovaný důkaz, musel by ověřit, že kupní cena byla zaplacena dříve a ze získaných peněz byla zaplacena půjčka, takže výsledek vypořádání mohl být pro stěžovatele příznivější.
Účastník řízení - Krajský soud v Ostravě - ve svém vyjádření zhodnotil ústavní stížnost jako nedůvodnou. Obecně přitom poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Nadto zdůraznil, že smyslem novelizace občanského soudního řádu byla koncentrace řízení. Pokud je účastník zastoupen advokátem a soud nehodlá účastníka vyslýchat, není třeba jej předvolávat. Námitka, že advokát nebyl dostatečně informován, je nepřípadná a jde k tíži klienta, resp. k odpovědnosti advokáta. Nepřipuštění dalšího dokazování v odvolacím řízení bylo v souladu s právními předpisy. Rovněž tak není na místě poukaz na ustanovení §205a o. s. ř., neboť nešlo o důkaz, kterým by byla zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, nýbrž o první důkaz ve prospěch stěžovatele.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální předpoklady ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že stížnost je přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky) a splňuje další náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Stěžovatel je zastoupen advokátkou na základě plné moci a ústavní stížnost byl podána včas.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem. Ústavní soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nemá výhrady proti závěrům odvolacího soudu o koncentraci dokazování, které plně odpovídají stávajícímu pojetí civilního soudního procesu. Odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace, který má za cíl zvýšit odpovědnost účastníků řízení a vede k tomu, aby účastníci všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatňovali již před soudem prvního stupně. Jde proto pouze k tíži stěžovatele, že nevyhledal stvrzenku o převzetí příslušného obnosu, resp. neposkytl tento dokument své právní zástupkyni při přípravě na soudní řízení. Navíc je třeba zdůraznit, že stěžovatel rovněž nepřesvědčil soudy o existenci půjčky jinými důkazy. Ohledně nutnosti přítomnosti stěžovatele při soudním řízení Ústavní soud konstatuje, že rozhodování za účasti právních zástupců účastníků řízení a bez přítomnosti samotných účastníků je běžnou, právem aprobovanou praxí. Nadto Ústavní soud podotýká, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se k důkazům provedeným při jednání dne 12. září 2001. V dalším průběhu řízení u soudu prvního stupně (za účasti stěžovatele i jeho právní zástupkyně proběhla u soudu prvního stupně ještě jednání dne 24. 10. 2001, 14. 12. 2001 a 19. 3. 2002). Stěžovatelem tvrzenou podjatostí soudce soudu prvního stupně, který údajně přiměl žalobkyni (vedlejší účastnici) k dodatečnému souhlasu s prodejem automobilu, se Ústavní soud v důsledku uplatnění principu subsidiarity, který vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy a nepřísluší mu tedy zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci (s výjimkou případů, že v jejich rozhodování shledá porušení ústavně zaručených práv nebo svobod), nemohl zabývat. Stěžovatel námitku podjatosti v průběhu řízení uplatnil a bylo o ní rozhodnuto způsobem, v němž Ústavní soud neshledává žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelův možný zájem na trvání neplatnosti právního úkonu, který sám uskutečnil, je přitom ve zřejmém rozporu s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v dané věci žádné porušení ústavou zaručených základních práv a svobod, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu