ECLI:CZ:US:2004:4.US.278.03
sp. zn. IV. ÚS 278/03
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 12. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 278/03 ve věci ústavní stížnosti R. H. proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 204/93.
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se ukládá, aby nepokračoval průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 23 C 204/93 a aby neprodleně v této věci jednal.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2003 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 nepokračovat v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 3 C 204/93 a neprodleně v této věci jednat. Dovozuje, že uvedený soud svou nečinností porušuje právo stěžovatele na projednání jeho žaloby bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel ve stížnosti uvádí, že dne 8. 12. 1993 byl k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 podán návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví objektu bydlení a garáže v ulici B., P. 4, p. č. 493, a pozemku p. č. 493 a 484/6 k. ú. M. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Soud ve věci dosud meritorně nerozhodl. Stěžovatel uvádí, že na průtahy v řízení podával opakovaně stížnosti, a to dne 17. 8. 2000, dne 25. 6. 2001, dne 12. 4. 2002 a dne 25. 10. 2002. Tyto stížnosti zůstaly ze strany soudu bez odpovědi a nebyla zjednána náprava. Postupem soudu vzniká stěžovateli újma, neboť nemůže předmětné nemovitosti řádně užívat a nakládat s nimi, především realizovat na pozemku zamýšlenou stavbu. Zároveň se zvyšují ceny pozemků, které mají být předmětem vypořádání, a i tím vzniká stěžovateli další škoda. Postupem soudu tak mělo být podle stěžovatele zasaženo do jeho základních práv daných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň mělo být zasaženo do základního práva stěžovatele daného čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má vlastnické právo všech účastníků stejný zákonný obsah a ochranu, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, podle kterého má každá osoba právo pokojně užívat majetek.
Obvodní soud pro Prahu 4 k výzvě Ústavního soudu podal k ústavní stížnosti vyjádření, v němž poukázal na to, že ve věci proběhlo nespočet jednání, byli vyslechnuti svědci, provedeny písemné důkazy a nařízeny znalecké posudky. Několik jednání neproběhlo pro špatný zdravotní stav žalované.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2003 a účastník řízení podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2003, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud především konstatuje, že podaná ústavní stížnost je přípustná, a to byť byla podána před tím, než byla předsedou soudu vyřízena stížnost pro průtahy v řízení. S ohledem na svou vlastní judikaturu i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nepovažuje Ústavní soud tuto stížnost za poslední opravný prostředek podle §75 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež nutně musí být vyčerpán před podáním ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále konstatuje, že otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Bezdůvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny. Obě citovaná ustanovení totiž garantují právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž těmto ustanovením přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k neopodstatněným průtahům v řízení. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že jedná-li soud v prokazatelně nepřiměřených časových dimenzích, pak zasahuje svou nečinností do Listinou garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně do čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý mimo jiné i právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospívá k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V posuzovaném případě bylo zcela nesporně prokázáno obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 23 C 204/93, že skutečně tento soud jedná a rozhoduje o právech stěžovatele v nepřiměřených časových dimenzích. Svou nečinností v této věci, kdy i časové prodlevy mezi jednotlivými úkony soudu jsou velmi dlouhé, pak zasahuje do Listinou garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu, a to konkrétně nerespektováním citovaného čl. 38 odst. 2 Listiny; takto vyjádřený právní názor Ústavního soudu je konformní i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"). Ustálená rozhodovací praxe Soudu, který formuloval zásady pro určování přiměřenosti délky daného řízení, je i pro Ústavní soud jedním z vodítek při posuzování a hodnocení průtahů řízení, na které poukazuje stěžovatel. Přiměřenost doby řízení musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, tedy obzvláště ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce (srov. např. rozsudek Frydlender proti Francii). Tam, kde bere Soud v úvahu, co je pro stěžovatele v sázce, posuzuje přiměřenost délky řízení přísněji; obecně se jedná o případy, kdy si věc obvykle žádá rychlé a bezodkladné řešení; tak je tomu např. při rozhodování ve věcech statusových, pracovněprávních či ve věcech, kde je záhodno zohlednit zdravotní stav či věk stěžovatele (srov. např. rozsudky Caleffi proti Itálii nebo Hartmann proti České republice).
Proto Ústavní soud při zkoumání důvodnosti tvrzení o porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu, ke každé věci přistupuje individuálně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 71/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 83), tj. zda jsou přičitatelné soudu, a tedy zakládající porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelovo právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy naopak není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jeho jednáním, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti; pak takové průtahy zpravidla nejsou neopodstatněné a důvod pro zásah Ústavního soudu není dán.
Maje na paměti výše zmíněná kritéria, Ústavní soud zvažoval, zda lze desetiletou dobu dosud neskončeného soudního řízení probíhajícího mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky považovat za přiměřenou.
Hodnotí-li Ústavní soud délku řízení, musí konstatovat, že v době od podání žaloby v roce 1993 do ledna 1998, kdy byl vydán prvý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jednání vcelku probíhalo bez větších průtahů. Pokud Ústavní soud posuzuje tuto fázi řízení, neshledává její délku neúměrnou.
Ústavní soud je rovněž názoru, že také délka řízení před odvolacím soudem (od března 1998 do ledna 1999) splňuje požadavek přiměřenosti.
V části řízení, které před soudem prvního stupně probíhá od vynesení usnesení Městského soudu v Praze č. j. Co 530/98-144, jímž byl dne 29. 1. 1999 zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrácena k dalšímu řízení, však nepochybně k neodůvodněným průtahům dochází. I přes skutečnost, že od 18. 8. 1999 do 9. 1. 2001 bylo řízení přerušeno do skončení sporu o neplatnost kupní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí, soud nejednal v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, podle které je soud povinen postupovat tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta (§100 odst. 1 občanského soudního řádu). Připustil, aby žalovaní svou nečinností (např. opakovanou a často neomluvenou neúčastí při jednání) řízení protahovali. Rovněž postup soudu v souvislosti s vyžádáním znaleckého posudku, kdy znalec měl na základě usnesení ze dne 16. 12. 2002 vypracovat posudek do 30 dnů a soud připustil, aby posudek byl vypracován teprve 9.7.2003, aniž by na toto prodlení znalce adekvátně reagoval, nebyl v souladu s uvedenou zásadou.
Z předmětného spisu kromě toho vyplývá, že stěžovatel založil do spisu obecného soudu nejméně dvě podání, která svým obsahem jsou stížností na nečinnost soudu (dne 26. 6. 2001 a dne 30. 10. 2002; jím uváděná podání ze dne 17. 8. 2000 a ze dne 12. 4. 2002 ve spise nejsou doložena). Obvodní soud však s těmito stížnostmi nenaložil v souladu se zákonem [nejprve se zákonem č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, za jehož účinnosti byla podána prvá stížnost, ve znění pozdějších předpisů, později ani se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, za jehož účinnosti byla podána druhá stížnost]. Obě doložená podání, která jsou podle svého obsahu jednoznačně stížnostmi na průtahy v řízení, jsou adresována soudu k příslušné spisové značce a jsou spojena s dalšími procesními úkony (doplnění a shrnutí dokladů, respektive žádost o nařízení termínu projednávání). Soudu podle platných předpisů proto vznikla povinnost postoupit tato podání příslušnému orgánu státní správy soudu, což neučinil, a orgán státní správy soudu se o nich takto vůbec nedověděl.
V postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v souzené věci lze proto shledat zásah do stěžovatelových základních práv daných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud je si vědom toho, že právní řád České republiky mu nedovoluje napravit vadný postup nalézacího soudu jinak než výrokem v nálezu uvedeným. Absence jiných možností nápravy však nemůže být důvodem k tomu, aby Ústavní soud rezignoval na využití těch prostředků, kterými k odstranění protiústavního odpírání práva na spravedlivý proces způsobeného průtahy řízení disponuje, tedy aby nařídil soudu v zásazích do základního práva stěžovatele nepokračovat.
Zda a v jakém rozsahu vznikla stěžovateli újma v důsledku nejistoty ohledně výsledku sporu Ústavnímu soudu přezkoumávat nenáleží; stejně tak se Ústavní soud nemohl zabývat stěžovatelem tvrzenými fyzickými útoky vedlejšího účastníka vůči jeho osobě ani tím, že vedlejší účastníci podávají proti němu řadu žalob majících za cíl prodlužování sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tato tvrzení mohou sice dokumentovat rozjitřené vztahy mezi účastníky těchto pří, zajisté však nemohou být omluvou pro vleklé vedení řízení ze strany soudu, jehož povinností je i v takovýchto případech vést řízení způsobem schopným eliminovat snahu kterékoliv osoby na řízení zúčastněné spor bezdůvodně prodlužovat.
Pokud pak jde o namítaný zásah do základního práva stěžovatele daného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud podotýká, že takový zásah v činnosti obecného soudu neshledal. V řízení nebylo zpochybněno právo stěžovatele vlastnit majetek, ani nebyl vlastnickému právu některého ze spolumajitelů předmětných nemovitostí dáván jiný zákonný obsah. Předmětem sporu je zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Již proto, že ve věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, nemohlo dojít k namítanému zásahu.