ECLI:CZ:US:2004:4.US.292.03
sp. zn. IV. ÚS 292/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., právně zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 85/2002, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 13 Co 157/2001, za účasti účastníků řízení Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 5. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 85/2002, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 13 Co 157/2001, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 13 Co 157/2001, Městský soud v Praze změnil v pořadí již druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2000, č. j. 13 C 126/95-127, ve spojení s jeho opravným usnesením tak, že žalovaného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatele") uznal povinným zaplatit žalobkyni - společnosti M. G., spol. s r. o., částku 468.342 Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 5. 1995 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor v domě čp. 1060 v Praze 1 uzavřená dne 22. 5. 1992 je neplatným právním úkonem jednak proto, že účastníky této smlouvy nebyl dodržen postup stanovený v ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy, a dále proto, že nájemní smlouva ze dne 22. 5. 1992 byla uzavřena v rozporu s platným cenovým předpisem, přičemž žalobkyně, u níž nelze dovozovat, že neplatnost sama způsobila, se této neplatnosti ve smyslu ust. §40a občanského zákoníku dovolala.
Rozsudkem ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 85/2002, Nejvyšší soud ČR podle ust. §243b odst. 1 věty první před středníkem občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), dovolání žalovaného proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, zamítl.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor v domě čp. 1060 v Praze 1 ze dne 22. 5. 1992 pro nedodržení postupu stanoveného v ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy. Podle stěžovatele ani zjištění, že žádost ze dne 4. 5. 1992 není na Obvodním úřadu Městské části Praha 1 registrována - a nelze tudíž zjistit, jaké přílohy a jménem kterých spoluvlastníků Ing. J. žádost podával, ani zjištění, že všichni spoluvlastníci podali dne 29. 5. 1992 prostřednictvím JUDr. F. - právního zástupce Marie V. a Irmy Š. novou žádost, existenci žádosti podané dne 4. 5. 1992 nevylučují. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na nesprávnou aplikaci ust. §40a občanského zákoníku, neboť je přesvědčen, že žalobkyně se neplatnosti nájemní smlouvy dovolat nemohla, když překročení dovolené maximální ceny způsobily obě strany, které smlouvu dobrovolně uzavřely a poukazuje na rozdílnou judikaturu Městského soudu v Praze v uvedené otázce. Podle přesvědčení stěžovatele argumentace Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR spočívající v tom, že neplatnosti se žalobce může dovolávat, není správná.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 126/95, jakož i vyjádření Nejvyššího soudu ČR a vyjádření Městského soudu v Praze k projednávané věci.
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. Z. ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 25. 8. 2003, uvedla, že stěžovatel ve své stížnosti opakuje a podrobněji rozvádí to, čím bylo argumentováno již v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu; jeho výtky - pokud jde o právní posouzení věci dovolacím soudem - nadále směřují výlučně k výkladu ust. §40a občanského zákoníku. Předsedkyně senátu proto odkázala na odůvodnění stížností napadeného rozsudku s tím, že setrvává na závěru dovozujícím, že sama skutečnost, že nájemce akceptoval takovou nabídku pronajímatele, která nerespektuje obecně závazný právní předpis o cenách, mu nebrání dovolat se neplatnosti nájemní smlouvy.
Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. F. ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 10. 9. 2003, poukázala na to, stěžovatel především namítá, že tatáž právní otázka byla v různých časových obdobích Městským soudem v Praze posuzována odlišně. V důvodech uvedených stěžovatelem však podle soudkyně obvodního soudu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Judikatura ohledně téže právní otázky není neměnná, ale doznává změn a tuto obecně platnou skutečnost nelze označit jako libovůli soudu. Pokud stěžovatel nesouhlasí s posouzením svého nároku po stránce hmotně právní ze strany soudů a tvrdí, že soudy rozhodly nesprávně v jeho neprospěch, není to podle soudkyně důvod k ústavní stížnosti. Proto soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. F. nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
K podané ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřila i společnost M. G., spol. s r. o., která se ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 5. 9. 2003, ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu i soudu dovolacího a uvedla své přesvědčení, že stěžovatel se domáhá revize rozhodnutí obecných soudů, ač toto nepřísluší Ústavnímu soudu, pokud postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Proto společnost M. G., spol. s r. o., navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy - a v konečné fázi především Nejvyšší soud ČR - zabývaly a vypořádaly. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance. Ústavní soud proto odkazuje na obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 85/2002, ve kterém se dovolací soud námitkami stěžovatele uplatněnými jak v dovolání, tak později i v ústavní stížnosti podrobně zabývá:
V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., zabýval výkladem ust. §40a občanského zákoníku, konkrétně se zabýval otázkou, zda sama skutečnost, že smlouva o pronájmu nebytových prostor byla oběma stranami uzavřena dobrovolně, resp., že žalobkyně jako nájemce akceptovala nabídku pronajímatelů nebytových prostor, jež nerespektovala obecně závazný právní předpis o cenách, jí brání dovolávat se ve smyslu ust. §40a občanského zákoníku neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 22. 5. 1992, a dospěl k závěru, že pokud odvolací soud zaujal právní názor, že se žalobkyně (nájemce předmětných nebytových prostor) mohla dovolat relativní neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor této smlouvy s cenovými předpisy, když nelze dovozovat, že neplatnost smlouvy sama způsobila již tím, že ji ("dobrovolně") uzavřela, je tento názor odvolacího soudu správný. Přijetí opačného názoru by podle dovolacího soudu ve svých důsledcích znamenalo vyloučení možnosti dovolat se relativní neplatnosti některým z účastníků smlouvy obsahující ujednání odporující cenovým předpisům.
Protože odvolací soud závěr o neplatnosti nájemní smlouvy, resp. její části, založil současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, přičemž jeden z nich obstál, neshledal dovolací soud potřebu zkoumat správnost důvodu druhého. Ani jeho případná nesprávnost totiž nemůže mít podle dovolacího soudu vliv na správnost závěru o neplatnosti (části) nájemní smlouvy významného z hlediska konečného posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Nebylo proto podle dovolacího soudu třeba zabývat se námitkami dovolatele zpochybňujícími správnost právního závěru o neplatnosti nájemní smlouvy pro nedodržení postupu podle zák. č. 119/1990 Sb., ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy, a tedy ani námitkami zpochybňujícími skutkový závěr odvolacího soudu, že nebytové prostory v domě čp. 1060 v Praze 1 byly právní předchůdkyní žalobkyně, resp. žalobkyni pronajaty bez předchozího souhlasu příslušného správního orgánu. S uvedenými závěry dovolacího soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud poukazuje na svoji již konstantní judikaturu, podle které Ústavní soud není další odvolací instancí, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 3 nebo čl. 6 Úmluvy.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu